NPD documents search: Váž. tr., 17 (1935)

Čís. 3412.

Pokud dlužno v žalobě rozlišiti vindikované věci.
Vyplývá-li ze skutkové podstaty protiprávního jednání závazek solidární, není třeba, by žalobce solidárnost blíže odůvodňoval.
Alternativní zmocnění možno učiniti pouze za řízení v prvé stolici.
(Rozh. ze dne 22. ledna 1924, Rv I 1490/23.) Žalobkyně měla v komoře v domě žalovaných uloženu výbavu. Tvrdíc, že žalovaní, otevřevše si komoru paklíčem, odnesli a přivlastnili si kusy šatstva a prádla, domáhala se žalobou, by byli uznáni rukou společnou a nerozdílnou povinnými, vydati jí části šatstva a prádla, v žalobě jednotlivě uvedené. Procesní soud prvé stolice uznal dle žaloby,
odvolací soud k odvolání žalovaných vyloučil jich solidární závazek. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalovaných, k dovolání žalobkyně obnovil v otázce solidárního závazku rozsudek prvého soudu a nevyhověl návrhu žalobkyně, aby rozsudek soudu první stolice doplněn
byl v ten rozum, že se žalovaní mohou placením 5 000 Kč sprostiti rozsudečného plnění co do hlavní věci jim uloženého. V otázkách, o něž tu jde, uvedl v
důvodech:
K dovolání žalovaných: Po stránce právního posouzení vytýká se především, že žaloba nevyhovuje předpisu §u 370 obč. zák., ježto vindikovaných předmětů neidentifikuje vytčením znaků, dle nichž mohou býti od jiných rozlišeny; soud odvolací nesprávně prý odmítá tuto námitku jakožto nepřípustnou novotu, tou výtka tato prý není, ježto jde o otázku právního posouzení, již musí soud, rozhoduje o oprávněnosti nároku, sám bez podnětu stran zkoumati. Názoru tomuto lze sice v zásadě přisvědčiti, přes to však soud odvolací výtku tuto právem odmítl, neboť předpis §u 370 obč. zák. nelze vykládati v přísném doktrinářském smyslu, totiž v ten rozum, že jest bez výhrady a za všech okolností třeba tak zevrubného popisu věcí vindikovaných, aby od ostatních mohly býti rozlišeny. Zajisté požadavek této identifikace řídí se nejenom povahou věci, nýbrž i povahou případu. Souhlasiti jest s odvolacím soudem, že některé věci, zejména předměty druhové, k nimž zajisté náleží též prádlo, nelze tak zevrubně odlišiti od druhých; v tomto případě jde však o věci, jež oběma stranám jsou známy, neboť dle zjištění nižších soudů dostala žalobkyně prádlo, jehož vydání se na žalovaných domáhá, právě od nich darem, takže žádná ze stran — a jen o ty jde — nemůže býti v pochybnosti, o které věci od nich snadno rozlišitelné se jednati může. V tomto smyslu má odvolací soud dále pravdu, míně, že tato námitka měla býti učiněna již ve stolici první, neboť nenamítali-li žalovaní tehdy co do nedostatečné identifikace ničeho, dali tím na jevo, že jest jmi povědomo, které určité věci žalobkyně vlastnickou žalobou na nich požaduje, a že přesnějšího popisu třeba není.
K dovolání žalobkyně: Dovolání žalobkyně brojí proti rozsudku dovolacími důvody §u 503 čís. 3 a 4 c. ř. s. jen v tom směru, že byl v rozsudku prvého soudu vyloučen závazek solidární nejen co do rozsudečného plnění, nýbrž i co do útrat sporu. Dovolací důvod čís. 3 §u 503 c. ř. s. splývá v jedno s dovolacím důvodem druhým, neboť nejde o protispisovost rozsudku v určitém skutkovém předpokladu, pro
rozhodnutí důležitém, nýbrž jen o procesně mylné právní odůvodnění, záležející v tom, že solidární závazek nebyl ve sporu náležitě uplatněn. Dovolání jest oprávněno. Plnění solidární bylo v žalobním návrhu výslovně žádáno a bylo již dle právní povahy skutkové podstaty sporu o tom uvažovati, zda žalobní návrh jest i v tomto vzhledě oprávněn; k podrobnějšímu odůvodnění tohoto návrhu jest strana povinna jen tehdy, má-li závazek dolíčen býti ze zvláštních skutečností, jež ze skutkové podstaty právním úsudkem vyvoditi nelze. V této věci však vyplývá ze skutkové podstaty jasně, že jde o plnění nedílné (§ 890, 891 obč. zák.), takže závazek solidární jest odůvodněn nejen co do hlavní věci, nýbrž i co do útrat (§ 46 c. ř. s.). Dovolání bylo tudíž vyhověti ve smyslu dovolacího návrhu a to nejen co do hlavní věci, nýbrž i co do útrat, ježto změna výroku o hlavní věci v nutném právním důsledku vyžaduje i změny ve výroku o útratách. Návrhu dovolání, aby rozsudek soudu první stolice doplněn byl v ten rozum, že se žalovaní mohou placením 5 000 Kč sprostiti rozsudečného plnění co do hlavní věci jim uloženého, nebylo vyhověti, neboť, praví-li § 410 c. ř. s., že alternativní zmocnění, tam dotčené, může býti učiněno v žalobě nebo za jednání, dlužno tím jednak dle umístnění tohoto předpisu v soustavě civilního soudního řádu, jednak dle povahy věci rozuměti jen jednání v první stolici, poněvadž k formulaci rozsudečného výroku určeno jest jedině jednání v první stolici a návrhy a prohlášení tam učiněná, nikoli však jednání ve stolicích opravných, které o rozsudečném výroku rozhodují jen na základě návrhů v první stolici učiněných. Prohlášení alternativního zmocnění, učiněné teprve v řízení odvolacím, jest tudíž opožděno a soud odvolací právem nebral zřetele na ně.

Citace:

č. 3412. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 105-107.