Čís. 14956
Pojištění smluvní.
Zásada odstavce třetího § 133 poj. ř. týká se jen vnitřního poměru mezi pozůstalostními zájemci (dědici a věřiteli pozůstalosti) pro otázku, zda pojistitel jednal při výplatě pojistky obmyslně, nepřichází v úvahu.
Mezi předpisem § 133 (3) a dosavad neúčinným předpisem § 151 poj. ř. není rozporu.
Pojistka jest legitimačním papírem a zní-li na doručitele, jest pojišťovna (plátce) povinna dbáti při její výplatě péče řádného kupce.
Uznání pravosti pohledávky vůči nepoctivému postupníku není účinné a netvoří samostatný zavazovací důvod.
(Rozh. ze dne 14. února 1936, Rv I 742/34.) Zůstavitel Vilém G. byl u žalované pojišťovny pojištěn pro případ úmrtí na 10000 Kč. V prosinci 1930 zemřel zmrznutím. Žalující stát měl proti němu pohledávku v částce 143351 Kč 90 h. K vydobytí této pohledávky byla žalujícímu státu povolena usnesením krajského soudu v L. ze dne 20. února 1932 exekuce zabavením a přikázáním pohledávky v částce 4000 Kč, příslušející pozůstalosti po Vilému G-ovi z uvedené pojistky. Tuto pohledávku vymáhá žalující stát na žalované pojišťovně. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby proto, že se jedná o pojistku znějící na doručitele, a pojistná suma měla se vyplatili hned po úmrtí pojištěnce doručiteli pojistky. Jím byl Josef G., s nímž žalovaná uzavřela narovnání a vyplatila mu jako odbytné veškerých nároků částku 6000 Kč. To žalující doznal. Prvý soud zamítl žalobu proto, že pojistka zněla na doručitele, jemuž ji bylo podle ujednání vyplatili. Když tak žalovaná učinila, nemůže žalující stát proti ní uplatňovati žádný nárok. Odvolací soud vyhověl odvolání. Důvody: Právní názor žalujícího státu, že celá pojistná suma patří dle § 133 poj. zák. do pozůstalosti po Vilému G-oví, jest správný a mohl tudíž žalující, který pohledávku pozůstalosti po Vilému G-ovi proti žalované zabavil a jemuž tato pohledávka byla přikázána, tento nárok proti žalované uplatnili. Ani Josef G. ani žalovaná nebyli oprávněni, by se vyrovnali bez svolení pozůstalostního soudu o nároku patřícího do pozůstalosti. Vyrovnání nemůže býti namítáno proti třetím osobám na jejich újmu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Podle účinného § 133 odstavec (3) zákona č. 101/17 ř. z. jest pojistnou sumu zásadně pojati do pozůstalosti pojistníkovy, je-li pojištění kapitálu na případ smrti sjednáno ve prospěch majitele nebo doručitele, ledaže pojistník učinil o nároku jiné opatření jednáním mezi živými nebo na případ smrti. Poukazuje-li dovolatelka na rozhodnutí nejvyššího soudu č. 8189 Sb. n. s., přehlíží, že tam bylo tvrzeno oběma stranami, že pojistník učinil takové opatření; jedna strana tvrdila, že tak učinil v její prospěch jednáním mezi živými, kdežto druhá tvrdila, že tak učinil v její prospěch na případ smrti. Byla tam tedy tvrzena výjimka z oné zásady, což se v souzeném případě nestalo, ano jest nesporné, že pojistník neučinil žádného opatření o pojistce. Ustanovení § 151 zák. o pojišťovací smlouvě č. 501/17 ř. z., jež nenabylo účinnosti, bylo pojato do zákona podle vysvětlivek min. sprav, z roku 1915 str. 187 a 24 jen proto, aby se zdůraznilo, že pojistka jest jen důkazní listinou, tedy legitimačním papírem; jaké právní následky z toho plynou, jest posuzovali podle všeobecných zákonných ustanovení. Poněvadž se ale vyskytovaly názory, že ustanovení § 151 odporuje předpisu § 133 odstavce (3) zákona, ana by prý pojišťovna nejednala nikdy v dobré víře znajíc ustanovení § 133 (3) obč. zák., jehož neznalost jí neomlouvá (§ 2 obč. zák.), uveřejnilo min. sprav, ve Věstníku z roku 1916 sdělení na straně 290 až 293, v němž ovšem ke konci uvedlo, že zásada § 133 odstavec (3) zákona se týká jen vnitřního poměru mezi pozůstalostními zájemci (dědici a věřiteli pozůstalosti), že však pro otázku, zdali pojistitel jednal neobmyslně, nepřichází v úvahu) tato zásada, nýbrž jen jeho vědomí o právním postupu týkajícím se pojistky. Tím bylo jen vysvětleno, že není rozpor mezi ustanovením § 133 odstavec (3) a § 151 zákona č. 501/17 ř. z., a bylo poukázáno na všeobecně platné právní účinky placení neobmyslným plátcem na základě předložení jakéhokoliv legitimačního papíru. Z povahy legitimačního papíru plyne, že plátce sice nemusí, ale může zkoumati, zdali doručitel nabyl legitimačního papíru po právu. Zkoumání to není vyhrazeno libovůli plátce, an i on jest povinen při placeníi jednati s průměrnou opatrností (§ 1297 obč. zák.) a, jde-li o vyplacení pojistné hodnoty, i s péčí řádného kupce (čl. 282 obch. zák.), poněvadž jednání jest na straně pojišťovny obchodem (čl. 271 č. 3 a 273 obch. zák.). Mohla-li pojišťovna, šetříc této péče, míti důvodné pochybnosti, zda doručitel pojistky Josef G. nabyl jí řádným způsobem anebo zda jest k přijetí placení oprávněn, bylo její povinností, aby se o tom přesvědčila, jinak přece by nejednala bezelstně (§ 326 obč. zák.), uznala-li Josefa G. bez takového zkoumání za oprávněného doručitele pojistky. To plyne ze všeobecně platné zásady, podle níž zákon chrání jen neobmyslně jednající osoby (§§ 329, 393, 366, 367, 371, 456, 1463, 1477 obč. zák., čl. 306 obch. zák.). Zprošťuje se proto dlužník placení jen tehdy, když plnil osobě, o níž nevěděl nebo při průměrné opatrnosti, po případě při péči řádného kupce věděti nemohl (§ 326 obč. zák.), že není oprávněna přijmouti placení. To lze vyvoditi i z § 1396, poslední věty obč. zák. o postupu,obyčejné pohledávky, kde se praví, že, uznal-li postoupený dlužník pohledávku proti poctivému postupníku za pravou, jest povinen ho uspokojiti jako svého věřitele, z čehož plyne úsudkem z opaku, že proti nepoctivému postupníku není uznání to účinné a netvoří samostatný zavazovací důvod. Zásad těch jest použiti i při pojistce znějící na doručitele, byť ustanovení § 151 zákona č. 501/17 ř. z. nenabylo účinnosti a byť byla z něho převzata jen první věta do čl. 15 č. 3 všeobecných pojišťovacích podmínek. Jest proto bezpodstatným vytýkaný rozpor se spisy (§ 503 č. 3 c. ř. s.), že ustanovení § 151 zákona nebylo do pojišťovacích podmínek převzato. Ustanovení článku 307 obch. zák. tu nedopadá, poněvadž se týká jen papíru znějícího na jméno, kdežto v souzeném případě jde o papír znějící na doručitele. Než přes to nelze dovolání ani s hlediska § 503 č. 4 c. ř. s. vyhověti. Žalobce netvrdí, že mu vznikla škoda tím, že žalovaná vyplatila porovnanou částku neoprávněné osobě. Kdyby to tvrdil, pak by ovšem musel on dokázati zavinění žalované podle §§ 1295, 1296 obč. zák. Žalobce však, jemuž byla přikázána k vybrání pohledávka z pojistky, domáhá se jako zmocněnec pojistníka, pokud se týče jeho pozůstalosti (§ 308 ex. ř.) splnění pojistné smlouvy a má tedy zájem na smluvním plnění. Tu bylo povinností žalované, aby podle § 1298 obč. zák. tvrdila a dokázala, že jí bylo bez její viny zabráněno splniti smluvní závazek oprávněné osobě, anebo že jednala při vyplacení porovnané částky Josefu G-ovi s průměrnou opatrností, ba dokonce s péčí řádného kupce. Poněvadž tak učiniti opomenula, jest míti za to, že zavinila nesplnění pojišťovací smlouvy oprávněné osobě a že se placením Josefu G-ovi nezprostila svého smluvního závazku.