Čís. 3787.

K nařízení výkonu trestu podle § 6 čís. 3 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n. nestačí zjištění, že odsouzený zadostiučinění nedal, nýbrž jest třeba, by se tak stalo bezdůvodně.
(Rozh. ze dne 27. února 1930, Zm I 870/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Usnesením okresního soudu trestního v Praze ze dne 14. listopadu 1928, jímž byl nařízen výkon trestu rozsudkem téhož soudu ze dne 25. června 1928 uloženého, a potvrzujícím rozhodnutím zemského soudu trestního v Praze jako soudu odvolacího ze dne 22. listopadu 1928 byl porušen zákon v ustanovení § 6 čís. 3 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n., usnesení ta se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu trestnímu v Praze, by o výkonu trestu znovu rozhodl.
Důvody:
Rozsudkem okresního soudu trestního v Praze ze dne 25. června 1928 byl obžalovaný uznán vinným přestupkem proti bezpečnosti cti podle § 487 tr. zák., odsouzen k peněžitému trestu 1000 Kč a povolen mu podmíněný odklad výkonu trestu na zkušební dobu jednoho roku s tím, že se mu ukládá, by dal do jednoho měsíce soukromému obžalobci zadostiučinění; Rozhodnutím zemského soudu trestního v Praze jako soudu odvolacího ze dne 10. září 1928 byl rozsudek ten v celém rozsahu potvrzen. K oznámení soukromého obžalobce, že mu odsouzený nedal zadostiučinění, konáno před okresním trestním soudem v Praze dne 14. listopadu 1928 veřejné jednání, při němž odsouzený uvedl, že nedal zadostiučinění proto, že rozsudek odvolacího soudu nic takového nestanovil; více protokol o veřejném jednání neobsahuje. Okresní trestní soud vydal pak usnesení ze dne 14. listopadu 1928, že se podle § 6 čís. 3 zákona čís. 562/1919 sb. z. a n. nařizuje výkon podmíněně uloženého trestu z důvodu, že obžalovanému bylo uloženo rozsudkem, by dal obžalobci do jednoho měsíce zadostiučinění, obžalovaný tak neučinil a z toho důvodu musil soud podle § 6 čís. 3 uvedeného zákona výkon trestu naříditi. Odsouzený podal do usnesení toho stížnost, v níž uplatňoval, že rozsudek neoznačil blíže způsob zadostiučinění, že obžalobce zadostiučinění od odsouzeného ani nežádal, že odsouzený zadostiučinění neodepřel, naopak prohlásil při ústním jednání (dne 14. listopadu 1928), že jest ochoten dáti zadostiučinění v takových mezích, které soud uzná za vhodné, a posléze že podle zákona čís. 562/1919 může býti podmíněné odsouzení odvoláno jen po předchozím upomínání, po případě odmítá-li odsouzený bezdůvodně dáti zadostiučinění. Zemský soud trestní v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 22. listopadu 1928 stížnost zamítl jako neodůvodněnou z těchto úvah: Rozsudek soudu odvolacího potvrdil rozsudek soudu prvé stolice v celém rozsahu a tedy i ohledně výroku o zadostiučinění; tím padá námitka odsouzeného, že rozsudek odvolacího soudu neobsahuje ustanovení o zadostiučinění. Třebas i rozsudek neurčil rozsah a způsob zadostiučinění, jest samozřejmé, že se uložená povinnost zadostiučinění může vztahovati jedině na odčinění urážky, při čemž ponecháno obžalovanému k vlastnímu rozhodnutí, zda učiní tak ústně či písemně. Že obžalobce zadostiučinění nežádal, namítá se neprávem, neboť námitka ta nemá v zákoně opory; ostatně splnění této podmínky (poskytnutí zadostiučinění) není a nemůže býti závislým na tom, zda zadostiučinění bude žádáno čili nic. Odvolací soud se stotožňuje s vývody prvého soudce, že odsouzený odpíral ve lhůtě soudem mu určené dáti soukromému obžalobci zadostiučinění, a k tomu neměl důvodu.
Usnesením okresního soudu trestního v Praze, jímž byl nařízen výkon trestu, a potvrzujícím je usnesením zemského soudu trestního v Praze jako soudu odvolacího byl porušen zákon v ustanovení § 6 čís. 3 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n. Podle tohoto ustanovení nařídí soud výkon trestu, odpírá-li odsouzený bez důvodů dáti zadostiučinění. Soud prvé stolice obmezil se na zjištění, že odsouzený soukromému obžalobci zadostiučinění nedal, než, proč se tak stalo, a zejména zdali se tak stalo bezdůvodně, o tom v usnesení není ani slova. Protože nikoliv odepření zadostiučinění o sobě, nýbrž bezdůvodné odepření má v zápětí nařízení výkonu trestu, byl usnesením soudu prvé stolice porušen zákon v ustanovení § 6 čís. 3 zákona čís. 562/1919 sb. z. a n. Touž vadou jest Však stiženo i rozhodnutí soudu odvolacího; ač odsouzený ve stížnosti proti usnesení soudu první stolice uvedl, že při ústním jednání, při kterém byl výkon trestu nařízen, prohlásil se ochotným dáti zadostiučinění v takových mezích, které soud uzná za vhodné, a dále, že, když se u soudu informoval ohledně povinnosti dáti zadostiučinění, bylo mu řečeno, že toto zadostiučinění má dáti podle vyzváni obžalobcova, z čehož vyvozoval, že neposkytnutí zadostiučinění nebylo bezdůvodným, soud odvolací přešel přes tyto námitky, ač pro posouzení bezdůvodnosti odepření zadostiučinění byly závažné, a potvrdil usnesení soudu první stolice, stotožniv se s názorem prvého soudu, že odsouzený odpíral dáti ve lhůtě stanovené zadostiučinění, připojiv, že k tomu neměl důvodu. Než, jak shora uvedeno, usnesení prvního soudu neobsahuje nic o tom, že se odepření stalo bezdůvodně, a nemohl proto odvolací soud přisvědčiti vývodům prvého soudu v tomto směru. Vlastních důvodů pro výrok, že se odepření zadostiučinění stalo bezdůvodně, odvolací soud neuvádí.

Citace:

č. 3787. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1931, svazek/ročník 12, s. 131-133.