Č. 3190.

Obecní statek: * Nárok na náhradu ve smyslu § 4, odst. 1 zák. ze 17. července 1919 č. 421 Sb. přísluší jen takovým podílníkům, kteří v den 30. července 1919 měli nárok na skutečné pobírání užitků z obecního statku.
(Nález ze dne 30. ledna 1924 č. 1456.)
Věc: Jan H. v P. a společníci (adv. Dr. Adolf Fiedler z Plané) proti zemskému správ, výboru v Praze (za spolužalované osadní zastupitelstvo městských částí I. a II. v P. adv. Dr. Bedřich Engl z Plané) o náhradu za zrušená práva k obecnímu statku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Místní obec Planá u Tachova skládá se ze tří částí: I. P. město, II. Staré město a III. Zámecké předměstí. Prvé dvě části tvoří dohromady zvláštní osadu, spravovanou samostatným osadním zastupitelstvem a rovněž i III. část má svoje vlastní osadní zastupitelstvo. Osada P. město a Staré Město jest od roku 1606 vlastnicí lesa zv. Bůrgerwald. Les ten jest nebo byl až do vydání zák. ze 17. července 1919 č. 421 Sb. osadním statkem, k němuž příslušela užívací práva oněm vlastníkům oprávněných usedlostí (domů) v městské části I. a II., kteří byli zároveň měšťany místní obce P.
V době vydání uvedeného zák. č. 421 z r. 1919 byla mezi majiteli oprávněných domů celá řada takových, kteří nebyli také měšťany místní obce P., a byli tedy z pobírání podílů z uvedeného lesa vyloučeni. Když vyšel zák. z 15. dubna 1920 č. 304 Sb., obrátili se tito majitelé domů na osadní zastupitelstvo městských částí I. a II. v P. podáními, v nichž žádali, aby i jim byly vzhledem ke zrušení práv měšťanských počínaje dnem 7. května 1920 poukázány stejné lesní požitky z lesa Bůrgerwaldu, jako ostatním dosavadním podílníkům, resp. aby i mezi ně rozdělena byla polovice peněžitého výtěžku z osadního lesa ve smyslu § 4 cit. zák.
Následkem podjatosti většiny členů jak osadního tak i městského zastupitelstva přešlo rozhodování v I. stolici o žádosti té podle § 11 nov. k ob. zř. na osk-i v P., jež ji usnesením z 15. srpna 1921 zamítla z důvodů, že podle dávno již pravoplatných rozhodnutí, zejména rozhodnutí zv-u z 28. února 1905 č. 8280/11. jde o právo povahy veřejnoprávní ve smyslu § 70 ob. zř., kteréž jest vázáno nejen na měšťanství udělené obcí P., nýbrž i na držbu některého z oprávněných domů ležících v městské části I. a II., že právo to zaniklo vydáním zák. ze 17. července 1919 č. 421 Sb., tedy dříve než byl vydán zák. z 15. dubna 1920 č. 304 Sb. o zrušení práva měšťanského, takže zákon tento nemohl již míti vlivu ani na rozsah oněch zrušených práv ani na nárok na odškodné za tato zrušená práva, zvláště když § 4, odst. 1, posl. věta výslovně stanoví, že odškodné za onen zrušený nárok, to jest polovice peněžitého výtěžku z pasek lesa obecního statku se rozdělí mezi podílníky podle poměru, v jakém bylo stavební a palivové dříví naposled mezi ně rozdělováno, z čehož plyne, že st-lé, kteří nikdy na rozdělování dříví toho účasti neměli, také na onom odškodném participovati nemohou, což plyne ostatně i ze znění § 8 cit. zák., dle něhož oprávněnými podílníky rozumějí se ony osoby, jež jsou podle ustanovení obecních zřízení (§ 70) oprávněny užívati obecního statku.
Odvolání z usnesení toho podané zamítl žal. úřad nař. rozhodnutím ze správných jeho důvodů. Stížnost k nss podaná vytýká rozhodnutí tomu vadnost řízení i nezákonnost, jež dovozuje takto:
1. Žal. úřad vychází z nesprávného předpokladu, že osadní les Burgerwald byl měšťanským jměním ve smyslu § 10 ob. zř.
2. Zákonem č. 421/19 nebyl zrušen jen obecní statek, jak má žal. úřad za to, nýbrž i statek městský čili jak nesprávně je v zák. nazván »měšťanský«, je proto také mylným názor žal. úřadu, že právo na dříví z lesa Burgerwaldu by bylo nezaniklo, kdyby byl nepřišel zákon o zrušení práv měšťanských.
Nárokem ve smyslu cit. § 4 třeba rozuměti absolutní právo na pobírání palivového dříví a takovým také nárok st-lů v důsledku vlastnického práva k domům oprávněným byl, třeba že nárok ten byl termínován, pokud se týče vázán na podmínku, která zrušením práv měšťanských nastala.
Po dobu, než st-lé nabyli práva měšťanského byl výkon jejich práva pouze přerušen, sistován.
Tomu není na odpor ustanovení § 8 cit. zák., neboť st-lé jako vlastníci oprávněných domů ve smyslu § 70 ob. zř. podílníky obecního statku jsou.
4. Neprávem dovolává se nař. rozhodnutí poslední věty 1. odst. § 4 cit. zák. a vykládá její smysl nesprávně, neboť poměrem, v jakém bylo dříví naposled mezi podílníky rozdělováno, není zde míněno měřítko pro posouzení nároku jednotlivce, nýbrž celé třídy, t. j. kolik ta která třída občanů brala podílů.
5. Žal. úřad směšuje pojmy »nárok na pobírání dříví« s pojmem »faktického pobíránu. Že výklad žal. úřadu je nemožný, plyne z úvahy, že by pak nebylo lze přiznati nárok na odškodné dle cit. § 4 nikde tam, kde se 17. července 1919 dříví fakticky nepobíralo.
6. Odškodné dle § 4 cit. zák. má býti náhradou za zrušení dosavadní výsady, kteréž se projevuje ve znehodnocení oprávněné reality. Toto znehodnocení nastalo však u realit st-lů právě tak jako u občanů ostatních a nemůže zůstati bez náhrady proto, že obec z důvodů národnostních neb náboženských st-lům práva měšťanského neudělila.
O stížnosti té uvážil nss toto:
Jako bezpředmětné bylo předem odmítnouti obě první námitky stížnosti, jež vytýkají nař. rozhodnutí něco, co v něm vůbec vysloveno nebylo. Nař. rozhodnutí naopak zřejmě vychází z předpokladu, že obecní les Burgerwald byl osadním statkem, že práva na užitky z něho byla právy ve smyslu § 70 ob. zř. a že práva ta, třebas zde šlo o statek měst- ský, zanikla vydáním cit. zák. č. 421 z r. 1919.
Než ani ve věci samé nelze dáti stížnosti za pravdu.
Stížnost vychází zřejmě z nesprávného výkladu zák. ze 17. července 1919 č. 421 Sb.
Podle tohoto zák. ztrácí obecní statek dnem 30. července 1919 svoji zvláštní povahu a stává se obecním jměním. Týmž dnem zanikají také pcžitečná práva dosavadních podílníků k obecnímu statku se vztahující a to zásadně bez náhrady. Pouze v rámci §§ 3 a 4 přiznává cit. zák. dosavadním podílníkům nárok na náhradu.
Za požitečná práva, jichž obsahem bylo dosud braní dříví z pasek lesa obecního statku, poskytuje se dočasně náhrada dle § 4 cit. zák. a to polovicí peněžního výtěžku tohoto lesa po dobu 6 let, kteráž se rozdělí mezi podílníky podle poměru, v jakém bylo dříví to naposled mezi ně rozdělováno. Za jiná práva požitečná poskytuje se v podobě nároku na devítiletý pacht nemovitosti obecního statku dle § 3 cit. zák. náhrada jen tehdy, jestliže podílník této nemovitosti jako rolí, luk nebo rašelinišť »sám užívá«, t. j. jestliže jich užíval v den 30. července 1919, kteréhožto dne cit. zák. nabyl účinnosti.
Z ustanovení těchto lze jasně poznati zásadu v nich vyslovenou, že podílníkům má se dostati náhrady za požitky, kterých v den, kdy zák. ze 17. července 1919 č. 421 Sb. působiti počal, skutečně požívati byli oprávněni, nikoli však za požitky, jichž efektivní požívání v době, kdy zákon počal působiti, bylo z důvodu právního zastaveno.
St-lé však uvádějí sami, že v době, kdy zákon působiti počal, užitků z obecního lesa skutečně nebrali, a doznávají, že fakticky výkon jejich práva té doby z důvodu právního t. j. proto, že tehdy práva měšťanského ještě neměli, byl sistován. Nemá tedy dle toho, co shora dovoděno, stížnost jejich podkladu, aniž bylo třeba zabývati se blíže otázkou, zda nabytí práva měšťanského bylo jen předpokladem nároku na skutečné pobírání požitků, či zdali právo podílnické nabytím práva měšťanského teprve vůbec mohlo vzniknouti.
Nepadá proto ani na váhu, že názor hájený ve stížnosti, jako by pro přechodnou dobu 6 let požitečná práva podílníků jen se změněným obsahem dále trvala, nemá v zákoně žádné opory a že nelze souhlasiti se stížností, když míní, že v této době mohou ještě nastati změny v subjektech práv podílnických, zejména, že mohly změny takové býti přivoděny zákonem z 15. dubna 1920 č. 304 Sb.
Bylo tedy stížnost pro bezdůvodnost zamítnouti.

Citace:

č. 3190. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 462-465.