NPD documents search: Boh. adm., 3 (1921)

Čís. 6358.

Pozemková reforma.
Směrnice pro přikázání poměrné kvóty za patronátní břemena z přejímací ceny.
(Rozh. ze dne 12. října 1926, R 1 868/26.)
Soud prvé stolice, rozvrhuje přejímací cenu za zabrané nemovitosti, zamítl návrh finanční prokuratury, by nabyvatel převzatých pozemků přejal patronátní břemena beze srážky z přejímací ceny a přiměřeně je zajistil — a rozvrhl po té přejímací cenu. Rekursní soud k rekursu finanční prokuratury a vlastníka zabraného velkostatku zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, by pokračoval v jednání o rozvrhu přejímací ceny a po jeho skončení vydal nové rozvrhové usnesení.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu vlastníka zabraného velkostatku, upravil však výrok usnesení rekursního soudu v ten rozum, že z něho vymítil slova »hledě k pokynům níže uvedeným« a dodal, že pro nové jednání a rozhodnutí platí směrnice dané níže v důvodech tohoto rozhodnutí.
Důvody:
Směrodatným musí býti i zde zásady stanovené a odůvodněné rozhodnutím ze dne 2. července 1925 č. j. R 1 395/26 čís. sb. 6163, kde provedeno:
že hledíc k účelu sledovanému přídělem zabraných nemovitostí, tož k účelu pozemkové reformy, dlužno v duchu předpisu §§ 26—28 náhr. zák., dle nichž převzaté nemovitosti, neučinil i Státní pozemkový úřad disposice jiné, mají se přídělci dostati závad prosty (převzal-li Státní pozemkový úřad celý statek, musí se s knihovním převodem vlastnictví všecka věcná břemena a jiné závady vymazati z moci úřední, a převzal-li jen část statku, odepíše se tato část závad prostě, t. j. bez přenesení závad na statku vězících), ježto, potřebuje-li přídělec úvěru, jest úvěrovým zákonem postaráno o to, by se mu dostalo úvěru laciného a dlouhodobého — tuto zásadu závad prostého odevzdáni převzatých ne- movitostí použiti nutně i na břemena patronátní, na ně ještě spíše, než na ostatní věcná břemena, proto, že patronátní břemena, ostatně pro svou středověkost přežilá a pro moderní dobu nevhodná, jsou zhusta velmi neurčitá (stavební břemena) a ztěžovala, ba znemožňovala by, kdyby na oddělených částech statku vězeti zůstávala, příští pozemkový obchod a hypotekární úvěr ohledně přidělených nemovitostí, že tedy,
jak již v rozhodnutí čís. 4880 sb. n. s. podrobně dolíčeno, patronátní břemena na oddělených částech (vyhražujíc Státnímu pozemkovému úřadu právo disposice jiné) pomíjejí a jde jen o to, by jistota oddělením části statku ztenčená opět pro ně doplněna byla, což se děje tím, že zajistí se na ně poměrná kvóta uhražovacího kapitálu, vyšetřeného podle cen z roku 1913—1915;
že však toto doplnění jistoty jde na účet a tudíž ze jmění vlastníka statku, ježto i patronátní břemena jsou břemena jeho a on je tedy musí zastupovati a hraditi, že tedy úhrada nejde ze jmění státu a tudíž na účet Státního pozemkového úřadu jako přejímatelc, poněvadž, kdyby je měl hraditi Státní pozemkový úřad, znamenalo by to, že by musil za převzaté nemovitosti dáti více, než zákonem (§ 41 a násl.) stanovenou přejímací hodnotu;
že tedy Státní pozemkový úřad oprávněn jest, ve smyslu §u 43 náhr. zák., dle něhož přejímací cena stanoví se s ohledem na »osobité vlastnosti« převzaté nemovitosti, jež cenu zvyšují nebo snižují a mohou býti jak skutkové, tak právní povahy, takže k nim patří i zatížení patronátu — břemena patronátní při stanovení přejímací ceny z hrubé hodnoty sraziti (a to ovšem dle cen z roku 1913—1915, arg. § 41) a jen zbytek jako ve smyslu zákona pravou přejímací cenu k rozvrhu předložiti, načež ovšem povinen jest shora zmíněnou jistotu za poměrnou kvótu jich zříditi, t. j. sraženou částku na ně vyhraditi a složiti, nebo za ni ručiti a úroky z ní vybývati, že však,
nesrazil-li je takto sám v oceňovacím řízení, že musí je rozvrhový soud dle obdoby § 46 náhr. zák. sraziti a tudíž poměrnou kvótu jejich hodnoty z let 1913—1915 z hrubé přejímací ceny napřed odpočísti a teprve zbytek rozvrhu podrobiti, a konečně
že tomu naprosto nevadí předpis lit. I §u 20 t. zv. traktátu de jur. inc. Leopolda 1., neboť ten chce brániti jenom simonii (svatokupectví), by totiž práva patronátní, jež jsou rázu duchovního (spirituálního), a z nichž hlavním je právo presentační, nebyla čítána a za ně zvláštní peníz k hospodářské hodnotě statku a tudíž ke kupní ceně přiražen a cena statku tak zvyšována, naprosto však že nebylo úmyslem jeho, zapovídati z kupní ceny srážky za patronátní břemen a, jež jsou povahy ryze majetkové a o nichž jen proto nemluví, že se tehdáž ještě jako břemena nepociťovala, takže snížiti cenu z důvodu břemen těch je vždy dovoleno, neboť to nikdy nemůže býti simonií.
Na rozhodnutí č. 4880 sb. n. s. se stížnost odvolává neprávem, neboť tam otázka hrubé a pravé přejímací ceny nebyla vůbec vzata na přetřes ani v první, ani v druhé stolici, ani stranami, ani soudem a ani dovolací stížnost nezavdávala k jejímu rozvinutí podnětu, i musilo se tedy vycházeti ze zákonného předpokladu, že Státní pozemkový úřad předložil k rozvrhu přejímací cenu pravou, t. j. vybývající po srážce patronátních břemen, že tudíž ovšem zajistili musí příslušnou kvótu břemen těch beze srážky z přejímací ceny (pravé), ba ani se nevědělo, jaký návrh finanční prokuratura učiní (ježto návrh její byl dvojsmyslný, bylo uloženo, by učinila návrh určitý), a šlo, jak již shora vytčeno, jen o zdůvodnění nároku církevních ústavů na doplnění jistoty oddělením části statku ztenčené, kdežto v projednávaném případě již prvý soudce na základě zde se vyskytujícího zvláštního ustanovení dohody o přejímací ceně, že předávající strana (vlastník statku) zůstává i na dále samojediná v patronátních břemen zavázána, rozhodl a právě z toho důvodu návrh finanční prokuratury na zajištění patronátních břemen z přejímací ceny zamítl, oproti čemuž již druhý soud uznal, že se břemena ta mají přikázati z přejímací ceny k rozvrhu předložené, což právě je předmětem stížnosti dovolací, takže se zde o tom rozhodnouti musilo. Doložiti dlužno, že sice finanční prokuratura a vlastník žádají přikázání patronátních břemen beze srážky z přejímací ceny, ačkoli k rozvrhu předložena cena hrubá, že však tato žádost finanční prokuratury nevadí proto, že může žádati jen za přikázání jistoty, otázka však, zda jistota půjde z přejímací ceny, či nikoli, tedy z prostředků vlastníkových, či z prostředků státu, je věci těchto dvou podmětů a nemůže si předpisovati, odkud práva církevních ústavů z břemen patronátních plynoucí mají býti hrazena. Vlastník neprávem žádá přikázání na účet státu, jak již vyloženo. Když však podle práva přikázání poměrné kvóty za patronátní břemena může jíti jen z přejímací ceny (hrubé, o niž zde jde), má to za následek, že usnesení prvního soudu, jímž cena ta rozvržena byla, musí býti zrušeno a cena ta novému rozvrhu podrobena. Poněvadž tu jsou rozhodný směrnice zdejšího rozhodnutí R 1 395/26, shora shrnuté, a ne pokyny dané rozhodnutím rekursního soudu, bylo tak uznati, jak se stalo.

Citace:

č. 6358. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 394-396.