Čís. 16187.

Civilní soudce není vázán názorem trestního soudu, vysloveným v odsuzujícím trestním rozsudku pro přestupek § 335 tr. zák., že i poškozený spoluzavinil své zranění.
(Rozh. ze dne 9. června 1937, Rv II 431/35.)
Proti žalobě o náhradu škody za úraz, který žalobce utrpěl při srážce s automobilem, který řídil žalovaný řidič a jenž patřil prvému žalovanému, pro kteroužto nehodu byl žalovaný řidič v trestní věcí T 1320/32 pravoplatně odsouzen trestním rozsudkem okresního soudu v N. J. ze dne 28. listopadu 1933, potvrzeným rozsudkem krajského jako odvolacího soudu v N. J. ze dne 6. března 1934, pro přestupek podle § 335 tr. zák., namítli žalovaní mimo jiné též spoluzavinění poškozeného žalobce samého, jak to také v rozsudku odvolacího soudu v N. J., vydaném v dotčené trestní věci, bylo zjištěno. Oba nižší soudy, uznavše zčásti podle žaloby, neshledaly, že žalobce svůj úraz spoluzavinil, vycházejíce z názoru, že civilní soudce není vázán názorem, obsaženým v trestním rozsudku odsuzujícím žalovaného řidiče pro přestupek podle § 335 tr. zák., že i soukromý účastník (nynější žalobce) svůj úraz spoluzavinil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalovaní vytýkají především s hlediska všech uplatněných dovolacích důvodů, že nebylo uznáno na spoluzavinění žalobcovo na úrazu, vpravdě však provádějí jen výtku nesprávného posouzení po právní stránce (§ 503 č. 4 c. ř. s.). Dovolatelé v té příčině správně dovozují, že ustanovení § 268 c. ř. s. jest rozuměti tak, že civilní soudce jest vázán odsuzujícím trestním rozsudkem nejen tehdy, je-li podmínkou soukromoprávních nároků přímo, aby tu byl trestný čin, ale i tenkráte, byla-li skutečnost, jež jest podmínkou odsouzení pro trestný čin, v trestním rozsudku zjištěna a jest zároveň rozhodující pro soukromoprávní nároky, tudíž pro řešení civilního sporu. Řečená zásada byla vyslovena i v rozhodnutích č. 14119, 12234, 6403 Sb. n. s. civ. Rovněž jest správné, že — (jak bylo vyloženo v rozhodnutích č. 15362, 9394 Sb. n. s. civ.) — závaznost odsuzujícího trestního rozsudku není omezena na určitý případ ani na určité osoby, nýbrž že jest zcela všeobecná v příčině soukromoprávních nároků kýmkoliv a proti komukoliv odvozovaných z trestného činu, jehož se týkal odsuzující rozsudek. Než z řečených zásad nikterak neplyne, že civilní soud jest vázán obsahem trestního rozsudku, odsuzujícího pachatele pro přestupek § 335 tr. z., též v otázce, zda i poškozený spoluzavinil své tělesné poškozeni. Podle § 268 c. ř. s. jest civilní soudce vázán obsahem pravoplatného nálezu trestního soudu, závisí-li jeho rozhodnutí na důkazu a připočtení trestného činu, tedy jen potud, pokud se trestní nález týká skutkové podstaty příslušného trestného činu, přičítaného určitému pachateli. Z toho plyne, že civilní soudce není vázán v jiných směrech. V souzené věci se k trestnosti činu podle § 335 tr. z., pro nějž byl druhý žalovaný pravoplatně odsouzen, nevyžaduje, aby protizákonný výsledek nastal jen jednáním neb opominutím pachatelovým, nýbrž stačí, vyvolal-li pachatel i jen jednu z podmínek, která měla v zápětí úraz. Není tedy pro naplnění skutkové podstaty řečeného trestného činu závažné, zda i poškozený své tělesné poškození spoluzavinil čili nic (srv. rozh. č. 3503, 3086, 3075, 2885 Sb. n. s. tr.). Může proto civilní soudce otázku, zda žalobce spoluzavinil své poškození na těle, posuzovati nezávisle na názoru trestního soudce, třebas i vysloveném v důvodech trestního rozsudku, že poškozený svůj úraz spoluzavinil, jak to bylo v souzeném případě vysloveno v důvodech trestního rozsudku, vydaného krajským jako odvolacím soudem v N. J. v trestní věci T 1320/32-30. Nepochybily tudíž oba nižší soudy v té příčině po právní stránce, řešily-li otázku tu samostatné.

Citace:

č. 6149. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 778-780.