Č. 3337.

Vojenské věci: Pro otázku, zda vdova po býv. rak. voj. gážistovi v záloze pozbývá nároku na dosavadní svoji pensi podle § 45 zák. č. 76/1922 z důvodu, že její příjem přesahuje částku 40000 K, je rozhodným příjem její v době, kdy se o ztrátě pense rozhoduje, nikoliv příjem z doby, kdy nárok na pensi svého času vznikl.
(Nález ze dne 8. března 1924 č. 4015).
Věc: Jana T. v P. proti ministerstvu národní obrany (štáb. kap. Dr. Václ. Maur) o zastavení vdovského důchodu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výplata důchodu, jehož požívala st-lka jako vdova po nadporučíku v evidenci býv. rak. zeměbrany, padlém ve válce r. 1919 v Albánii, byla nař. rozhodnutím zastavena z důvodu, že st-lka nemá podle § 45 zák. z 17. února 1922 č. 76 Sb. nároku na vdovský důchod, ježto její roční příjem převyšuje 8000 K, jak bylo jejím prohlášením zjištěno.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Nárok na vdovský důchod vznikl st-lce sice již proti býv. státu rak. a to z ustanovení §§ 2 a 18 zák. z 27. dubna 1887 č. 41 ř. z., ale zák. a nař., které platily v býv. říši rak., zůstaly podle zák. z 28. října 1918 č. 11 Sb. ve státě čsl. v platnosti jen prozatím, pokud nebyly nahrazeny předpisy jinými. Dlužno tedy posouditi, zdali přísluší st-lce nárok na vdovský důchod podle norem platných v čsl. státě v době, kdy o nároku tom bylo úřady rozhodováno.
Úprava všech vojenských zaopatřovacích požitků v čsl. státe byla provedena zákonem ze 17. února 1922 č. 76 Sb., jenž nabyl činnosti již dnem 1. ledna 1920. Zákon ten stanovil v § 104, že pozůstalým po gážistech bývalé rak. armády, kteří zemřeli před státním převratem, příslušejí zaopatřovací požitky, — mají-li na ně nárok, — podle zákonů, jichž se dovolává zák. z 19. března 1920 č. 194 Sb., že však některá ustanovení, zejména též ustanovení §§ 45 a 65, platí též pro pozůstalé po osobách v tomto paragrafů uvedených.
Dle § 45 cit. zák. č. 76 nemá nároku na vdovský důchod vdova po gážistovi v záloze, jejíž roční příjem převyšuje 8000 Kč, — je-li však vyšší její příjem meší než součet 8000 Kč a důchodu vojenského, který by vdově jinak příslušel, že jest jí přiznati důchod v částce doplňující tento součet.
St-lka, jež v řízení správním dne 14. srpna 1922 svůj ryzí roční příjem udala Částkou 40000 K převyšující, netvrdí, že by výše jejího nynějšího ročního příjmu neodůvodňovala použití § 45 cit. zák., nýbrž namítá, že rozhodným pro posouzení výše ročního příjmu jest doba vzniku nároku, ve kteréž době, totiž v r. 1916 měla jen asi 5000 Kč ročního příjmu, tedy méně než 8000 Kč a že účelem § 45 cit. zák. nebylo zbavovati vdovy po padlých vojínech vdovských důchodů, nýbrž zabrániti útěku aktivních vojenských gážistů do pense.
Ani tyto námitky nejsou důvodné, neboť jednak stanovil § 114 cit. zák., že dnem 1. ledna 1920 zanikl nárok na zaopatřovací požitky, přiznané podle dosavadních zák. a předpisů pro ty osoby, jimž byly přiznány zaopatřovací požitky podle zák. nového, — jednak jest podle § 65 cit. zák. vojenská správa oprávněna kdykoliv znovu prozkoumati podmínky důchodu a podle výsledku důchod znovu vyměřiti nebo zastaviti, — ustanovení pak § 45 téhož zák. nemá k aktivním vojenským gážistům žádného vztahu, poněvadž se týká výslovně jen důchodu vdov po gážistech v zá1oze.
Ale pak jest nerozhodné, jaký roční příjem měla st-lka v době vzniku svého nároku proti státu rakouskému i není vadou řízení, jak stížnost míní, že nebyly vyšetřeny majetkové poměru st-lčiny z doby oné.
Není tedy stížnost důvodná i slušelo ji zamítnouti.

Citace:

č. 3337. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 761-762.