NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 1

Číslo 3. Rok 1913.
Právnické Jednoty Moravské v Brně.
Platí § 8. c. ř. s. též pro případ kontumace?

Píše Josef Boubela.
§ ten stanoví: »Má-li proti straně, postrádající procesní způsobilosti i zákonného zástupce proveden býti úkon, z jehož odkladu odpůrci vzešlo by nebezpečí, zřiď jí soud procesní k návrhu odpůrcovu opatrovníka.«
V praxi vyskytuje se často otázka, platí-li ustanovení to i pro případ nedostavení se zákonného zástupce ať na straně žalující, ať na straně žalované.
Dr. Ott (Soustavný úvod, str. 165) učí, že rozsudek pro zmeškání také proti osobě postrádající procesní způsobilosti vynésti lze, ať zák. zástupce sám aneb jeho proc. zmocněnec promeškání se dopustil, a že předpisu § 8. vůbec upotřebiti nelze, chce-li strana, postrádající způsobilosti procesní a zákonného zástupce, sama žalovati. 1
Dr. Neumann (Kommentar zu den Zivilprocessgesetzen, II. vyd. str. 417) praví rovněž, že § 8. nelze užiti, byl-li zákonný zástupce ustanoven a nebylo-li jen snadno ho stihnouti (»und nur nicht leicht erreichbar ist«). Dále praví: »Das einmal mit dem Kurator eingeleitete Verfahren wird mit demselben bis zum Eintritte des gesetzlichen Vertreters, erforderlichenfalls bis zum Ende des Verfahrens fortgesetzt. Die Funktion des Kurators endet also nicht mit der dringenden Processhandlung, wegen welcher die Kuratelsbestellung erfolgte. Der Kurator hat auch die Pflicht, neben dem Gerichte und insbesondere, wenn das Gericht nicht in der Lage ist, diesbezüglich etwas zu veranlassen, selbst das Nöthige vorzukehren, damit die einstweilen von ihm vertretene Partei eine gesetzliche Vertretung erhält.« Z toho rovněž souditi lze, že Neumann použití §. 8. c. ř. s. víže výlučně na případy, kde zákonný zástupce ustanoven nebyl, tudíž kontumaci nezletilé strany, zákonného zástupce mající, rovněž připouští.
8 Canstein (Das Zivilprocessrecht, III. vyd. str. 484, 493) přímo otázku naši nezodpovídá, vychází však rovněž z názoru, že použití §. 8. c. ř. s. přípustno jest jen tehda, nemá-li procesně nezpůsobilá strana zákonného zástupce vůbec, a že úkony a opomenutí procesní zástupce, ať zvoleného, ať zákonného, ať soudem ustanoveného, vždy přičítají se zastoupené straně samé a že vztahují se na něho, pokud zákon nestanoví výslovně výjimku, veškeré předpisy c. ř. s. — tudíž i předpisy o kontumaci.
Dr. Fürstl má za to, že § 8. vztahuje se jen na stranu žalovanou, že sleduje zájem žalobce, a konečně že neplatí v případech, kde zákonný zástupce jest pouze nepřítomen neb neznám.
Dr. Skedl (D. österr. Zivilprocessrecht, str. 162, pozn. 14) míní, že kurátor dle §. 8. ustanovený má povahu zástupce zákonného a že jest rozsudek pro zmeškání procesně nezpůsobilého žalobce přípustným dokonce i tehda, dostaví-li se k přelíčení toliko žalobce sám, bez svého zákonného zástupce (str. 171, pozn. 10).
Dr. Horten (Österr. Zivilprozessordnung, str. 60) shledává objektivní předpoklad §. 8. v nebezpečí z prodlení na straně odpůrce procesně nezpůsobilé strany, subjektivní předpoklad v nedostatku zákonného zástupce této strany, a má za to, že jest lhostejno, je-li procesně nezpůsobilým žalobce či žalovaný.
Dr. Schuster v. Bonnott (Österr. Zivilprocessrecht, str. 83, pozn. 6) praví, že způsobí-li zákonný zástupce svou vinou procesně nezpůsobilé osobě škodu, má tato oproti němu nárok na náhradu škody, že tím však platnost úkonů procesním zástupcem předsevzatých nikterak netrpí.
V rozh. z 15./6. 1910, č. j. R VI 201/10 (»Zeitschrift für Notariat«, roč. 1911, str. 30) vyřkl nejv. soud zásadu, že nedostaví-li se ve sporu o otcovství poručník nem. nezl. dítěte ku přelíčení, ač řádně byl obeslán, vynesení rozsudku kontumačního se nepřipouští, nýbrž že soudce procesní k hájení práv nezl. dítěte opatrovníka ustanoviti má.
Tohoto rozhodnutí se novější praxe okr. soudů namnoze drží.
Nejv. soud opřel je těmito důvody: »Nezl. žalobce při přelíčení skutečně nebyl zastoupen, i mělo, an zákonného zastoupení postrádal, dle §. 8. c. ř. s. postupováno býti. Jelikož tudíž nezl. žalobci potřebné zákonné zastoupení scházelo, první soudce však návrhu žalovaného na vynesení rozsudku pro zmeškání žalobce vyhověl, právem stolice II. uznala, že jest zde důvod zmatečnosti č. 5. §. 477. c. ř. s. Hájí-li revise stanovisko, že vzhledem na okolnost, že nezl. žalobci ustanoven byl poručník a tomuto uděleno bylo zmocnění k žalobě, že týž podal žalobu do protokolu a obsílku k přelíčení včas obdržel, účinky zmeškání poručníkova právě tak posuzovány býti musí, jako by nezl. žalobce sám zmeškání byl způsobil, tu vychází z předpokladů právně mylných; neboť zákon nezmocňuje poručníka, aby práv svého svěřence v jakémkoli ohledu se vzdal (§§ 1034., 216., 233. ob. z. obč.), pročež v takovém případě svěřenec dle §. 1016. ob. z. obč. jednáním poručníka vázán bytí nemůže«.
Rozhodnutí toto má jistě dobrou tendenci, avšak před platným zákonem neobstojí a odůvodnění jeho se mu dokonce příčí.
V našem procesním zákonodárství nemáme ustanovení, jež by kontumaci osoby nesvéprávné vylučovalo, aneb aspoň znesnadňovalo.
Dlužno pak míti za to, že zákonodárce výjimky ve směru tom ohledně osob těch nestanovil úmyslně.
Obč. zákonník pro království saské (z r. 1863) má tato ustanovení: § 1865.: »Auf den Beitrag für die Zukunft kann die Mutter (scil. des ausserehelichen Kindes) nur mıt Genehmigung des Vormundschaftsgerichtes klagen. Der Ausgang eines solchen Rechtsstreites gilt auch für und gegen das Kind, ausgenommen, wenn er auf einem Versäumnisse im Rechtsstreite oder auf einem unerlaubten Einverständnisse der streitenden Theile beruht.«
§ 1866.: »Klagt der Vormund des Kindes auf den Beitrag für die Zukunft, so gilt der Ausgang des Rechtsstreites auch für und gegen die Mutter, ausgenommen wenn er auf einem Versäumnisse im Rechtsstreite oder auf einem unerlaubten Einverständnisse der streitenden Theile beruht.«
Tato ustanovení partikulárního zákona německého redaktorům našeho nového procesního řádu zajisté byla známa a proto nebyla do tohoto převzata úmyslně, tak jako nebyla ani převzata do všeobecného obč. zákonníka pro říši německou z r. 1896.
Náš c. ř. s. trvá na zásadě rovného práva procesních stran též v §§. o kontumaci jednajících; odpíráním kontumace proti nezletilcům a jiným nesvéprávným stranám by však zásada ta očividně se porušovala. §§ 396.—403., 442. c. ř. s. nikterak nerozeznávají, je-li strana obmeškalá svéprávnou či nesvéprávnou, a nesmí se tudíž předpisy ty činiti ohledně stran nesvéprávných illusorními odpíráním kontumace resp. znemožňováním její pomocí kurátora na základě ustanovení §. 8. c. ř. s. 2
Motivy k §u tomu podobného ujímání se osob nesvéprávných nepřipouštějí. Naopak stojí v nich, že ustanoveními §. 8. předpisy práva občanského a řádu procesního dotčeny býti nemají.
Ze znění a ducha §u toho plyne však něco naprosto jiného, než co spatřuje v něm cit. rozhodnutí.
8* Neboť kuratora může dle §. 8. c. ř. s. soud straně k osobnímu vedení sporu nezpůsobilé poříditi jen tehda, nemá-li ještě zákonného zástupce vůbec (»entbehrt«, »die Bestellung des gesetzl. Vertreters zu veranlassen«) — a to jen k návrhu odpůrce, jehož prospěch vůbec § ten na zřeteli má (a nikoliv prospěch strany procesně nezpůsobilé). Těchto podmínek však v konkrétním případě nebylo. Poručník se prostě nedostavil, ač řádně byl obeslán, aniž se předem omluvil neb později za restituci žádal, a soudu procesnímu ani nepřísluší zkoumati, zda toto nedostavení se poručníka jest zaviněné či nezaviněné, nahodilé neb dokonce třebas úmyslné. V případě poslednějším by se straně poručníkem neb opatrovníkem zastoupené vedení sporu přímo vnucovalo, byť i po případě vynesení rozsudku kontumačního bylo pro ni výhodnější. (U tohoto musí vyčkati se pravomoc, na základě rozsudku pro doznání lze exekuci vésti hned.) Neboť to, co platí pro žalobce, platiti musí i pro žalovaného, a nemohl by tudíž ani nesvéprávný žalovaný pro zmeškání býti odsouzen a musil by, chtěje se uvarovati dalších zbytečných útrat, nezbytně svým zákonitým zástupcem ku stání se dostaviti a žalobní nárok uznati. Důsledně by ani zástupcovo oznámení, že k stání se nedostaví a žalobní nárok uznává, nemohlo býti k soudu přijato a musel by svěřenci přes to ustanoven býti kurator. Jakýž však vzhledem na zájmy svěřence rozdíl v tom, nechá-li se zástupce jeho kontumacovat, či uzná-li žalobní nárok při stání, v čemž mu přece soudce brániti nemůže? I toto dostavení se k stání může však spojeno býti s útratami, jichž náhradu zástupce po svěřenci žádati nemůže, poněvadž byly zbytečnými.
V případě, že obě strany procesní byly by nesvéprávnými a k přelíčení se nedostavily, musil by procesní soudce důsledně ustanoviti po kuratoru stranám oběma a nemohl by dle §. 170. c. ř. s. prohlásiti klid řízení, nýbrž musil by spor projednávati, což by se přece zákonu přímo příčilo.
A co by si procesní soudce počal, kdyby nedostavil se i ustanovený kurator, anebo bez projednávání (neuznávaje ku př. své legitimace) se vzdálil? Má nucení nesvéprávné osoby ke sporu jít do nekonečna?
Co však platí o zákonném zástupci, platí rovnou měrou též o zástupci chudých a zástupci ze stavu advokátního, neboť i tito jsou zástupci zákonem (§§ 64., 66., 29., 30., 31. c. ř. s., §§ 8. nn. adv. ř.) stanovenými, tudíž zákonnými, a konečně o zástupcích vůbec (§§ 33., 34. c. ř. s., 1009. nn. ob. z. obč.), takže by strana zastoupená byla vůbec eo ipso chráněna před kontumací, ač dle §. 34. c. ř. s. úkony a ovšem i opomenutí zástupce spadají na vrub zastoupené strany samé. Vždyť důvod onoho rozhodnutí, »že zákon nezmocňuje poručníka, aby práv svého svěřence v jakémkoli ohledu se vzdal«, platí stejnou měrou o zástupcích vůbec; všichni jsou dle zákona povinni, práv svých klientů hájiti svědomitě.
A komu vlastně má v případě nedostavení se zákonného zástupce kurátor býti ustanoven, straně či zástupci? Strana by pak měla zástupce dva, což se zákonem srovnati nelze a mohlo by též zavdati příčinu ke konfliktům mezi oběma zástupci; zástupci samému kuratora ustanoviti nelze, jelikož jest svéprávným, § 8. však předpokládá procesní nezpůsobilost a mohl by též takový kurator zastupovati jen zákonného zástupce sama, nikoliv jeho svěřence. To by mohl jen náměstek zástupce, kteréžto instituce však zákon nezná.
Rozumí se, že táž zásada, jako při kontumaci, platiti musí též při preklusi. Nepodá-li nesvéprávný včas žaloby (ku př. dědickou dle §. 125. nesp. říz.), neb nezodpoví-li žaloby, nemůže po názoru onoho rozhodnutí býti prekludován. Slovem: nesvéprávní zaujímali by v procesu postavení výjimečné, výhodnější než svéprávní, a toho zákonodárce jistě nezamýšlel.
Zákonodárce postaral se dosti o nesvéprávné osoby obligátním ustanovením zákonného zástupce. Ostatní péči o svěřence ponechal však jemu a soudce nemůže ex offo do procesních úkonů zástupce takového zasahovati neb opomenutí jeho napravovati. Nedbalý zákonný zástupce může svého úřadu býti zbaven, dokud jej však zastává, nemůže procesním soudem ani jiný zástupce, ani koadjutor ve formě kuratora dle §. 8. c. ř. s. býti ustanoven.
Dle §. 6. c. ř. s. má soud z moci úřední přihlížeti jen ke skutečnému nedostatku zákonného zastoupení, a též dle motivů má soudce nápomocně zasahovati k zamezení zmatečnosti jen když strana nesvéprávná zákonného zástupce nemá. »Der Mangel wird als beseitigt anzusehen sein«, praví se tam, »wenn die processunfähige Partei eine legale Repraesentanz erhält«. Soudce procesní z vlastní iniciativy nesvéprávné osoby ujímati se má, jen když jest zde potřeba zřízení zástupce. Tu nemůže projednávati, dokud zákonný zástupce není ustanoven, ať již k návrhu žalobce, jak to žádá minist. zodpovědění otázek, aneb ex offo, jak po mém soudu jest správnějším.
V odst. 2. téhož § 6. c. ř. s. stanoví se, že v případě nebezpečí z prodlení pro procesně nezpůsobilou stranu prozatím i tato sama, aneb osoba, kteráž dle §. 38. c. ř. s. jakožto její dobrovolný zástupce zakračuje, k nutným procesním úkonům může připuštěna býti. Toto ustanovení bylo by zbytečným, kdyby §. 8. týkal se též úkonů procesně nezpůsobilé strany, neboť s kurátorem by se právě tak a zpravidla lépe pro nesvéprávnou stranu věc poříditi dala než s ní samou neb s nezvaným zástupcem. Namane se též otázka, zda může takový samozvaný zástupce dle §. 38. c. ř. s. zaskočiti i za nesvéprávnou stranu zákonným zástupcem opatřenou. Mám za to, že znění ani ratio §. 38. c. ř. s. tomu nepřekáží, i byl by to tudíž jediný zákonně přípustný způsob, kontumaci nesvéprávné strany předejíti. Zajisté by se procesnímu soudci zazlívati nemohlo, kdyby v případech podobných již předem přiměřené opatření učinil. Poněvadž takový samozvaný zástupce musil by na to předložiti plnou moc neb schválení zákonného zástupce, spor pak by se neprojednával, nýbrž stání prostě se odročilo, nemělo by to daleko toho procesuálního dosahu, jako ustanovení kuratora dle §. 8. c. ř. s., s nímž až do ustanovení zákonného zástupce projednávati se má.
Naprosto pochybeným jest též, odvolává-li se ono rozhodnutí nejv. soudu na §. 1016. ob. z. obč., neboť nehledě ani k tomu, že zákonný zástupce není zmocněncem, vůbec žádné plné moci ani od svěřence, ani od poručnického neb opatrovnickém úřadu nemá, nelze přece mluviti o překročení resp. ztotožňovati s překročením plné moci, nekoná-li zákonný zástupce své povinnosti neb nedostaví-li se úmyslně v dobře míněném zájmu svěřence ku stání, nelze mluviti o závazku svěřence, »pokud obchod schválí«, ano zde vůbec o žádný obchod neb právní jednání nejde a nesvéprávný vůbec ničeho nemá co schvalovati. Takové schvalování procesních úkonů neb opomenutí zákonného zástupce svěřencem však § 34. c. ř. s. přímo vylučuje, pravě kategoricky, že jednání zástupce se považuje za jednání zastoupené strany samé, a dle §. 39. c, ř. s. ustanovení o stranách samých vztahuje se i na jich zástupce.
Důsledkem svého stanoviska mám konečně též za to, že II. stolicí projevený a III. stolicí v onom rozhodnutí mlčky schválený názor, že pro nedostavení se zákonného zástupce mohl by tento uplatňovati i žalobu pro zmatečnost dle §. 529. č. 2. c. ř. s., kdyby nepodal včas odvolání, jest rovněž mylný. Toto místo zákona předpokládá rovněž, že nesvéprávná strana zástupce ještě vůbec neměla (»bedarf«, »nicht vertreten war«). Jest to jasno i z motivů: »Die Bestimmung des §. 529., Z. 2, trifft sowohl den Fall, dass eine Partei im Verfahren gar nicht vertreten war, als den Fall, das die eines gesetzlichen Vertreters bedürfende Partei nicht durch diesen vertreten wurde; mag sie sich nun selbst vertreten haben, oder durch einen anderen als den richtigen gesetzlichen Vertreter repraesentiert gewesen sein«.
Dle slov těchto zajisté zákonodárce nechtěl subsumovati sem i případ zmeškání zákonného zástupce. Zákonodárce, jenž ohledně tohoto mimořádného opravného prostředku (žaloby pro zmatečnost) jest tak přísný, že vyměřil pro ni lhůtu nepřekročitelnou 1 měsíce a vylučuje ji v případě neúspěšného opravného prostředku řádného, nemohl chtít připustiti žalobu tu pro pouhou nedbalost zákonného zástupce. A jak by se i taková, nedbalým zástupcem podaná žaloba vyjímala!
Mám proto za správnější rozhodnutí nejv. soudu z 1./2. 1910, č. j. Rv I 46/10 (Gl. U. č. 4933), jímž kontumační rozsudek proti nezletilé žalované byl potvrzen, an poručník dostavil se k stání až po vynesení rozsudku a v němž se mezi jiným praví, že soud má nad výkony poručníkovými bdíti, nikoliv je však doplňovati. Šlo v případu tom sice o pohledávku peněžitou, to však nemůže pro postup soudu činiti rozdílu, a proto dlužno se soudu i při žalobě statusové zachovati indifferentně a uvědomiti pouze úřad poručnický resp. opatrovnický, aby proti nedbalému zák. zástupci zakročil.
Chci ještě dotknouti se otázky, v theorii i praxi sporné, zda dostavení se nesvéprávné osoby samé k stání kontumaci vylučuje.
Mám přes opačný shora uvedený názor dra. Skedla za to, že tomu tak jest. Právní instituce kontumace spočívá na domněnce submisse mlčky učiněné. To dokazuje instituce navrácení do stavu předešlého dle §. 146. c. ř. s., kterou právní důsledky oné domněnky, byla-li mylnou, mohou býti odvráceny.
Dostaví-li se tudíž nesvéprávná strana osobně, vylučuje tím domněnku submisse. Byloť by nelogickým, aby se nepřipustila ani k zamezení kontumace osobní intervence nesvéprávné strany, když přec § 38. c. ř. s. připouští, aby za obmeškalého k výkonu jednotlivých nutných procesních kroků jakákoliv nezmocněná osoba zaskočila, ba když v §. 6. odst. 2. c. ř. s. se výslovně stanoví, že je-li pro procesně nezpůsobilou stranu nebezpečí s průtahem spojeno, k nutným procesním úkonům i tato sama připuštěna býti má.
Nedostavení se zákonného zástupce v takovém případě může procesního soudce pohnouti k odročení líčení dle §. 134. č. 4. c. ř. s., nikoli však ke kontumaci dostavivšího se svěřence, jenž proto, že nedostává se mu procesní způsobilosti, nepřestává býti »stranou«, jak to zřejmě vysvítá z ustanovení §. 373. odst. 1. c. ř. s.
I když tedy poručenec neb opatrovanec dle §. 1. c. ř. s. není způsobilým, aby samostatně před soudem jakožto strana projednával, tož z toho neplyne, že by nebyl ani způsobilým, aby osobním se dostavením uchránil se právních následků kontumace.
Dlužno tudíž též dobrozdání nejv. soudu v zodpovědění otázek §. 6. c. ř. s. »Die geklagte processunfähige Partei selbst vorläufig zur Processführung zuzulassen, ist unstatthaft« obmezovati jen na projednávání, k němuž ovšem procesně nezpůsobilá strana se nehodí. 3

Na str. 219. (a 214.) podotýká ještě, poukazuje na §§ 39. a 5. c. ř. s., že nejen procesní úkony, nýbrž i promeškání zmocněnce a zákonného zástupce v poměru k odpůrci a soudu za činy a opomenutí zmocňujícího resp. svěřence platí a že za vlastní své zavinění zmocněnci a zákonní zástupci sami zodpovědní jsou.
§ 401. c. ř. s. slovy »was das Gericht von amtwegen zu berücksichtigen hat» míní mezi jiným sice též procesní nezpůsobilost a nedostatek zákonného zastoupení (§ 6. c. ř. s.), nikoliv však nedbalost zákonného zástupce neb jakoukoliv jinou příčinou jeho obmeškání.
V rozh. z 19. května 1903, č. 17402 Gl. U. n. ř. č. 2348 vyloučil nejv. soud kontumaci, dostavil-li se zmocněnec processně nezpůsobilý; nebylo by logickým, aby platiti měl opak, dostaví-li se procesně nezpůsobilá strana sama.

Citace:

Čís. 15775.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 114-116.