Č. 935.

Mimořádná opatření: I. * Předpis § 2 nař. z 27. července 1920 č. 465 sb. z. a n. má za účel brániti vzniku takových společností s r. o., jež by mohly škodlivě působiti na úpravu mimořádných, válkou vyvolalaných poměrů a jest tedy normou rázu policejního, které jest použíti za platnosti tohoto nařízení i tehdy, když žádost o zápis společnosti do obchodního rejstříku byla podána v době, než toto nařízení vstoupilo v platnost. — II. Nezáleží na pojmenování, nýbrž na obsahu projevu min. vnitra proti zápisu společnosti s r. o. do obchodního rejstříku. — III. Něco o důvodech k podání námitek dle § 2 vl. nař. z 27. července 1920 č. 465 sb. z. a n.
(Nález ze dne 14. září 1921 č. 11277.)
Prejudikatura: nál. č. 833.
Věc: Alexandr K. v D. a soudruzi (adv. Dr. Boh. Mahler z Prahy) proti ministerstvu vnitra v Praze stran zápisu firmy »A« do rejstříku obchodního.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Stěžovatelé podali dne 7. června 1920 resp. dne 24. června 1920 u krajského soudu v P. žádost o zápis firmy »A.«, společnosti s ručením obmezeným v T. do obchodního rejstříku. Dle společenské smlouvy je předmětem podniku dobývání, pálení a prodej vápna, nájem již zřízených a zařízení nových dolů, pecí a zařízení k dobývání a výrobě vápna, výroba a prodej umělých hnojiv, pálení, výroba a prodej lihu, lihových a ovocných výrobků, výroba a prodej cihel a stavebních hmat, piva, sladu, sodové vody a škrobu, výroba a prodej výrobků, které lze zhotoviti strojním a výrob. zařízením lihovarů, nájem existujících a zařízení nových lihovarů, pivovarů, sladoven, cihelen a škrobáren, jakož i provozování vedlejších obchodů, které hlavnímu účelu těchto podniků slouží, anebo jej podporují, pak výroba veškerých předmětů potřebných k provozování zemědělství, lesnictví a rybnikářství, a prodej předmětů získaných provozováním zemědělství, lesnictví a rybnikářství. Kmenové jmění činí 100000 K.
Ministerstvo vnitra v dohodě s ministerstvy zemědělství, financí a obchodu výnosem ze dne 3. září 1920 podalo proti zápisu společnosti ve smyslu §u 2 nař. vl. rep. čsl. ze dne 27. července 1920 č. 465 sb. z. a n. odpor z důvodu, že přílišná roztříštěnost společenského podnikání na nejrůznější odvětví hospodářské činnosti nedává záruky národohospodářské prosperity a účelnosti společnosti a že také výše kmenového jmění společnosti 100000 K dokládá nedostatečnost finanční garancie a nemožnost rozvinutí podnikatelské činnosti v tolika různých odvětvích průmyslových a obchodních.
Proti tomuto výnosu je podána stížnost, o níž uvážil nejvyšší správní soud takto:
Stížnost tvrdí, že v době podání žádosti nemělo ještě účinnosti vládní nařízení ze dne 27. července 1920 č. 465 sb. z. a n., o které opírá se naříkané rozhodnutí, a že bylo-li ho použito k podání odporu proti této žádosti podané za platnosti dřívějšího nařízení ze dne 3. září 1918 č. 323 ř. z., byl tím porušen zákon ke škodě stěžovatelů.
Má tedy stížnost za to, že pro vliv správního úřadu na přípustnost zápisu společnosti s r. o. do obchodního rejstříku nejsou rozhodný předpisy platné v době, kdy správní úřad tento vliv vykonává, nýbrž platné tehdy, kdy žádost byla podána.
Třeba však uvážiti, že správní úřad použil svého práva k podání námitek dne 3. září 1920, tudíž za platnosti vládního nařízení ze dne 27. července 1920 č. 465 sb. z. a n., jež vešlo v platnost dne 10. srpna 1920. Platil tudíž v uvedené době i § 1 tohoto nařízení, dle jehož prvého odstavce bylo zrušeno ministerské nařízení ze dne 3. září 1918 č. 323 ř. z. a jehož druhým odstavcem výslovně bylo nařízeno, že má pro zakládání společností s ručením obmezeným býti použito na místo zrušeného ministerského nařízení z r. 1918 předpisů tohoto nového nařízení.
Vzhledem k tomuto výslovnému předpisu, jenž má ráz normy policejní a chce brániti vzniku takových společností s r. o., jež by mohly škodlivě působiti na úpravu mimořádných, válkou vyvolaných poměrů, nesměl tedy ani správní úřad své rozhodnutí opříti o předpisy zrušeného ministerského nařízení, jak žádá stížnost, nýbrž musil rozhodovati dle předpisu nového. Předmětem jeho uvažování také nebyla otázka, zda v době podání žádosti nebyly zde jisté okolnosti, které dle tehdejších předpisů mohly býti správnímu úřadu podnětem pro podání námitek proti zápisu společnosti, nýbrž zda okolnosti takové tu nebyly podle předpisů platných v době vzniku společnosti, tedy tehdy, kdy proveden býti měl zápis do obchodního rejstříku, který jest pro založení a vznik společnosti s r. o. dle § 2 zák. z 6. března 1906 č. 58 ř. z. pravotvorným aktem, a jímž teprve společnost s r. o. nabývá právní existence. Jest tedy stížnost v tomto bodě bezdůvodnou.
Další námitka stížnosti, že naříkaný výnos ministerstva vnitra určiv neprávem sám za svoji zákonnou základnu § 2 vl. nař. ze dne 27. července 1920 č. 465, nemůže býti již opřen ani o ministerské nařízení ze dne 3. září 1918 č. 323 ř. z., jehož mělo býti použito, nesměřuje vlastně proti naříkanému rozhodnutí a není namátkou v pravém slova smyslu, nýbrž obranou proti tomu, aby nejvyšší správní soud sám neopřel naříkané rozhodnutí o jiný právní předpis, než jak učinil úřad žalovaný, a tím rozhodnutí jeho nesanoval. Vývody ty stávají se bezpředmětnými, ježto jak svrchu dovozeno, žalovaný úřad opřel své opatření o správný předpis právní.
Stížnost vytýká dále, že žalovaný úřad podal proti zápisu uvedené společnosti odpor a nikoliv námitky dle § 2 vl. nař. ze dne 27. července 1920 č. 465, že tedy proti zápisu použil prostředku nesprávného, v čemž spatřuje vadu řízení. Ale neprávem. Žalovaný úřad zajisté, používaje práva dle § 2 cit. nař. jemu příslušejícího, učinil v dané lhůtě projev své vůle směřující proti tomu, aby společnost zapsána byla do obchodního rejstříku a nezáleží na tom, že tento svůj projev nazval »odporem« a nikoliv »námitkami« dle doslovu zákona, když jinak výrokem svým jasně projevil svoji vůli.
Ve věci samé namítá stížnost, že zřízením společnosti nebude ohrožen veřejný zájem, nýbrž podporován a že veřejnost nemusí a ani nemůže kapitálově na společnosti se zúčastniti, takže není obavy, že by utrpěla škody, zvláště když se může kdykoliv o stavu společnosti v rejstříku přesvědčiti. Úřad prý mylně spatřuje v ohlášeném předmětu podniku přílišnou roztříštěnost společenského podnikání na nejrůznější hospodářské činnosti, ježto veškeru tuto činnost redukovati lze na prvotní produkci polní a lesní. Výpočtem podnikání ve společenské smlouvě uvedeným není prý nikterak vysloveno, že by společnost ihned ve všech odvětvích najednou musila býti činnou, tím méně pak jest řečeno, jak veliké a rozsáhlé podniky to mají býti, a nelze tedy tvrditi, že by kmenové jmění k podnikání nedostačovalo. Ohledně těchto vývodů stížnosti uvážil nejvyšší správní soud, že vl. nař. ze dne 27. července 1920 č. 465 sb. z. a n. přímo neudává, ke kterým jednotlivým okolnostem mají zúčastněná ministerstva míti zření, když uvažují o tom, mají-li býti proti zápisu společnosti s ručením obmezeným podány námitky či nikoliv, a o jaké důvody smějí pak opříti svůj výrok, rozhodnou-li se pro podání námitek. Nutno tedy odpověď na tuto otázku hledati ve všeobecném účelu, jemuž slouží zmíněné vládní nařízení, jakož i zákon ze dne 15. dubna 1920 č. 337 sb. z. a n., na němž toto nařízení spočívá. Účelem tím jest zamezení všeho, co by zdržovalo přechod z hospodářství válečného do hospodářství mírového a co by překáželo úpravě mimořádných hospodářských, válkou vyvolaných poměrů, neb jakýmkoli způsobem v ni rušivě zasahovalo. Pokud společností s ručením omezeným se týče, chce zákon resp. nařízení brániti vzniku takových společností s r. o., jež by za mimořádných, válkou vyvolaných poměrů jevily škodlivé účinky v ohledu národohospodářském. Nebezpečí takového škodlivého účinku vidí naříkané rozhodnutí ve vznikání společností s r. o., které nemajíce dostatečného finančního základu, vytkly si cíle dalekosáhlé, že jich ani obsáhnouti nemohou. Tento úsudek úřadu z mezí stanovených účelem zákona nikterak nevybočující, jest zajisté o sobě přípustným.
Zjištění úřadu, zda společnost, o kterou právě jde, byla by skutečně takovou společností národohospodářsky škodlivou, tvoří skutkovou podstatu naříkaného rozhodnutí, kterou nejvyšší správní soud dle § 6, odst. 1 zák. o správ. soudě jest vázán a již jen potud přezkoumati může, zda řízení netrpí nějakou podstatnou vadou (§ 6, odst. 2 zák. o správ. soudě).
V tom směru vytýká stížnost, že správní úřad proti spisům vzal za prokázáno, že zvolená podnikatelská činnost trpí přílišnou roztříštěností, přehlédnuv, že veškerá zvolená činnost dá se redukovati na prvotní výrobu polní a lesní. Námitka ta jest bezdůvodná, neboť ve výňatku ze smlouvy společenské mohl žalovaný úřad nabýti dostatečné opory pro svůj názor, že zvolená činnost společnosti byla by příliš roztříštěna na nejrůznější odvětví hospodářské činnosti.
Ohledně námitky, že společnost nemusí ve všech oborech zvolené činnosti najednou vyvinouti podnikatelskou činnost, že tedy nemusí nutně nastati předpokládaná roztříštěnost její činnosti, nutno uvážiti, že společnost dle smlouvy není nikterak omezena v tom, aby najednou ve všech oborech podnikání vyznačených ve smlouvě společenské činnost vyvinula; vycházel-li tedy správní úřad z toho názoru, že společnost bude v tom ohledu rozvíjeti svoji činnost neomezeně, není rozhodnutí jeho v odporu se spisy.
Pokud stížnost vytýká konečně, že utvoření společnosti neohrožuje veřejné zájmy, zejména, že zde není obavy, že by věřitelé společnosti mohli býti zkráceni, neb širší obecenstvo účastí ve společnosti poškozeno, nutno poukázati k tomu, že k důvodnému podání námitek nevyžaduje se přímo ohrožení veřejných zájmů neb poškození osob třetích utvořením společnosti, a že žalovaný úřad také o tyto důvody rozhodnutí své neopřel, nýbrž opatření své po slyšení odborných ministerstev založil na tom úsudku, že zřízení společnosti s tak četnými a různotvárnými způsoby podnikání, jimž neodpovídá výše kmenového jmění, nebylo by v zájmu úpravy poválečných poměrů hospodářských a nerušeného přechodu z hospodářství válečného do hospodářství mírového, naopak, že uvedené ohledy vyžadují zakládání jen takových společností s r. o., jichž účelnost a prosperita jest zaručena. Úsudek ten dané poměry přípustným způsobem; hodnotící musil dle §u 6, odst. 1 i nejvyšší správní soud vzíti za základ svého rozhodnutí. Ježto tedy nejvyšší správní soud nemohl seznati žádnou z podaných námitek za důvodnou, musil stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 935. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 734-737.