NPD documents search: Boh. adm., 16 (1934), sv. 1

Čís. 4813.

O tom, zda výživa nezl. manželského dítěte jest slušnou či nikoliv, rozhoduje otec dle vlastního uznání. Přepychové šatstvo není mu povinen poskytnouti ani hraditi náklad, jiným na ně vynaložený (§ 1042 obč. zák.).
(Rozh. ze dne 17. března 1925, Rv I 110/25.)
Majitelka modního závodu domáhala se na žalovaném otci zaplacení za šaty, zhotovené pro jeho manželskou dceru. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Lichou je výtka mýlného právního posouzení (§ 503 čís. 4 c. ř. s.). Závěr odvolacího soudu, že požadavky dcery žalovaného co do jejích šatů nebyly přiměřené a v mezích slušné výživy odůvodněné, vymyká se, pokud jde o skutkové okolnosti, z nichž byl učiněn, přezkoumání dovolacího soudu. Po stránce právní jest jej pokládati za správný. Pojem slušné výživy dítěte podle §u 139 oč. zák. jest velmi širokým a povšechným a dává proto rodičům i soudům velmi značnou volnost pro úvahy, zda výživa v tom kterém případě je slušná či nikoliv. Vždy však bude rodičům, pokud se týče otci jako hlavě rodiny, přiznávati právo, aby podle vlastního uznání rozhodovali, zda chtějí slušnou výživu dětí — pokud jde o jejich tělesné potřeby — upraviti spíše podle zásad skromnosti, či spíše ve smyslu přepychového požitkářství. Že děti na toto nemají práva, nemůže býti pochybno právě tak, jako to, že třetím osobám nepřísluší, by samolibě o rozsahu slušné výživy rozhodovaly a na otci dítek se domáhaly náhrady toho, co těmto na jejich výživu, jak ony ji měly za slušnou, bez jeho vůle — dokonce snad proti ní — nad slušnou výživu poskytly. Posuzuje-li se věc s tohoto právního hlediska, nutno souhlasiti s názorem odvolacího soudu, že zásoba šatstva, kterou nižší soudy u Jiřiny B-ové zjistily, ani zdaleka nezůstává za mezemi vytyčenými §em 139 obč. zák. pro slušnou výživu, že šatstvo, žalobkyní dodané, nelze v tomto smyslu míti za přiměřené, nýbrž za přepychové, žalovaný proto nebyl podle zákona (§u 139 obč. zák.) povinen, je dceři poříditi, a tudíž není ani podle §u 1042 obč. zák. povinen, žalobkyní na ně vynaložený náklad hraditi. Stejně správně posoudil odvolací soud příkaz žalovaného daný žalobkyní při dřívější objednávce telefonicky, by dceři dobře posloužila. Výklad, který mu dává dovolání, příčí se zřejmě vykládacímu pravidlu §u 914 obč. zák. Mimo to měla okolnost, že při sporné objednávce nedošlo k obdobnému projevu otcova souhlasu, jako při první, býti žalobkyní podnětem k pochybnostem, zda tu vůbec je, a bylo by bývalo proto jen samozřejmou opatrností (§ 1297 obč. zák.), i kdyby si žalobkyně o něm byla opatřila přímým dotazem u žalovaného plné jistoty. Opomenuvši toho, nemůže následky své neprozíravosti svalovati na žalovaného.

Citace:

Č. 10993. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 268-271.