Čís. 1378.

Zrušovací soud jest příslušným, rozhodovati i o odvolání do usnesení nalézacího soudu, jímž bylo zvláště rozhodnuto o podmíněném odkladu výkonu trestu, byla-li proti rozsudku podána zmateční stížnost, třebas nikoliv právě tím, jehož se týkalo rozhodnutí o podmínečném odkladu výkonu trestu.
(Rozh. ze dne 24. listopadu 1923, Kr 881/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku lichevního soudu při zemském trestním soudě v Praze ze dne 22. března 1922, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přečinem §u 11 čís. 4 zákona ze dne 17. října 1919 čís. 568 sb. z. a n. a nevyhověl v neveřejném zasedání odvolání státního zastupitelství z nálezu (usnesení) téhož soudu ze dne 31. května 1922, jímž spoluobžalovanému Josefu M-ovi byl povolen podmíněný odklad výkonu trestu. V otázce, o niž tu jde, uvedl v
důvodech:
Dlužno zabývati se odvoláním státního zastupitelství z nálezu (usnesení) soudu ze dne 31. května 1922, jímž spoluobžalovanému Josefu M-ovi byl povolen podmíněný odklad výkonu trestu. Zrušovací soud uvažoval především o otázce, zda je k rozhodování o tomto odvolání příslušným sám, či sborový soud druhé stolice. O zmateční stížnosti rozhoduje dle druhého odstavce §u 285 tr. ř. zásadně soud zrušovací, o odvolání dle třetího odstavce §u 294 tr. ř. zásadně sborový soud druhé stolice. Toliko v případě, že kromě odvolání podána byla i zmateční stížnost, rozhoduje zrušovací soud dle §u 296 tr. ř. též o odvolání, a to bez rozdílu, zdá vychází obojí opravný prostředek od téže strany či od stran různých. Účelem tohoto zákonného ustanovení jest jednak urychlení opravného řízení, jednak má tím býti zabráněno, by se prozkoumáním téže trestní věci nezabývaly — zcela nehospodárně — jak zrušovací soud, tak i sborový soud druhé stolice, kdyžtě zrušovací soud beztak, rozhoduje o zmateční stížnosti, zároveň nabyl pro rozhodování o odvolání nutné znalosti obsahu spisů. V případě, o který jde, směřovalo odvolání státního zastupitelství, týkající se obžalovaného Josefa M-а, ohledně něhož zmateční stížnost podána nebyla, proti usnesení (nálezu), vydanému ve smyslu §u 7 zákona ze dne 17. října 1919 čís. 562 sb. z. a n. teprve po vynesení rozsudku, jímž byli odsouzeni jak Rudolf R., který zmateční stížnost podal, tak i Josef M. Neodpírá tedy odvolání tak, jako zmateční stížnost Rudolfa R-a, přímo rozsudku a mohla by tu proto vzniknouti pochybnost, zda i pro tento případ platí ustanovení §u 296 tr. ř., jež předpokládá, že zmateční stížnost a odvolání čelí proti témuž rozsudku. Pochybnost ta jest však bezdůvodná. Jak z ustanovení §u 7 zákona ze dne 17. října 1919 čís. 562 sb. z. a n. plyne, má soud prvé stolice konati šetření, potřebné pro rozhodnutí o podmíněném odsouzení spolu se šetřením ohledně viny a trestu (arg. § 1 vlád. nař. ze dne 11. listopadu 1919, čís. 598 sb. z. a n.) a má dotyčný výrok zpravidla býti pojat do rozsudku. Toliko v případě, že by to nebylo možno, rozhoduje o tom soud po konaném šetření usnesením. Již z toho vysvítá, že pozdější takové rozhodnutí jest jen formálně samostatným usnesením, věcně však doplňkem, částí rozsudku samého, čemuž nasvědčuje i ta okolnost, že usnesení to vynáší se ve veřejném zasedání, řízeném podle zásad, platných pro hlavní líčení, z čehož patrno, že i zasedání to jest toliko doplněním hlavního líčení, které se ukončuje usnesením, rozsudek doplňujícím. Jde-li však o pouhý doplněk rozsudku, platí pro toto usnesení i ustanovení §u 296 tr. ř., pro což ostatně mluví také uvedené důvody, tvořící podklad ustanovení §u 296 tr. ř. k témuž výsledku dojde se, uváží-li se procesuální důsledky ustanovení posledního odstavce §u 7 zmíněného zákona, dle něhož výrok o podmíněném odkladu trestu je podroben týmž opravným prostředkům, jako výrok o trestu. Poněvadž opravné prostředky proti výroku o trestu jakož i řízení o nich upraveny jsou řádem trestním, znamená toto ustanovení, že obě alternativy druhého odstavce §u 7 jsou procesuálně včleněny ve všechna příslušná ustanovení řádu trestního (tedy i §u 296 ř. tr.), zároveň je i obsahově rozšiřujíce) tak zejména v použitelnosti §u 281 čís. 11 ř. tr.). Nad to dlužno v počet vzíti také okolnost, že dle §u 290 tr. ř., pokud se týče dle §u 295 tr. ř. jest povinností zrušovacího soudu, by sám od sebe zkoumal, zda důvody, o něž opírá se jeho opatření, učiněné na základě zmateční stížností ve prospěch některého obžalovaného (§ 290 tr. ř.), pokud se týče důvody, z nichž snížil trest ve prospěch některého obžalovaného (§ 295 tr. ř.), prospívají též jinému spoluobžalovanému, který nepodat zmateční stížnosti, pokud se týče odvolání a aby v kladném případě sám od sebe postupoval tak, jako kdyby i tímto obžalovaným podána byla zmateční stížnost, pokud se týče odvolání. Je zřejmo, že by bylo zrušovacímu soudu znemožněno, plniti tuto zákonnou povinnost, kdyby ohledně usnesení ve smyslu druhého odstavce §u 7 zákona o p. o. zůstávala příslušnost k vyřizování odvolání vyhrazena sborovým soudům stolice druhé. Ze všech těchto důvodů je zrušovací soud toho náhledu, že jeho příslušnost jako soudu odvolacího (§ 296 ř. tr.) vztahuje se také na spolu se zmateční stížností předložená odvolání — číkoliv — z usnesení učiněných soudem prvé stolice ve smyslu druhého odstavce §u 7 zákona o podmíněném odsouzení.

Citace:

č. 1378. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 531-533.