Z judikatury Nejv. a Nejv. správního soudu. Pojištění nemocenské, invalidní a starobní. (Sděluje Dr. J. Lašťovka.) Faktické pojištění. — Přihláška učiněná pod nátlakem nemocenské pokladny. — Naříkané rozhodnutí opřelo svůj výrok, že inž. Karel G. není povinen okresní nemocenské pokladně v K. doplatit nemocenské příspěvky za dobu od 1. ledna do 26. dubna 1923, o důvod, že přihlášení A. P., jež jako služebná v domácnosti v kritickém období nemocenské pojistné povinnosti vůbec nepodléhala, nemohlo založiti pojistný poměr, poněvadž se stalo na nátlak pokladny, takže tu není projevu souhlasné vůle. Odůvodnění to potírá stížnost námitkou vadnosti řízení a nezákonnosti. — Podle ustálené judikatury tohoto soudu (srovnej nálezy Boh. A. 3981/24, 4757/25, 4977/25 a j.), již mělo zřejmě i naříkané rozhodnutí na mysli, zakládá se pojistný poměr se všemi důsledky obligatorního pojištění podle nemocenského zákona také tím, když zaměstnavatel svého zaměstnance u okresní nemocenské pokladny — byť i v nesprávném domnění, že jest podle zákona pojištěním povinen — k nemocenskému pojištění přihlásil a pokladna přihlášku vzala na vědomí. Takovouto souhlasnou vůlí stran nastává praesumpce, že zákonné předpoklady pojistného poměru tu jsou, a jest zaměstnavatel zavázán platiti pojistné příspěvky, dokud tento faktický pojistný poměr nebyl zrušen, ať už odhláškou podle § 31 n. z., ať už úředním výrokem. Úřadu třeba proto přisvědčiti, že u osoby nepodléhající pojistné povinnosti jest jediným základem pojistného poměru zmíněný souhlasný projev stran a že nedostatek tohoto souhlasného projevu brání založení pojistného poměru. Žalovaný úřad spatřuje nedostatek projevu souhlasné vůle v tom, že zaměstnavatel přihlásil A. P. jediné na nátlak pokladny. Tento úsudek založil úřad zřejmě na seznání G., že přihlásil P. dne 19. února 1923, tedy již po jejím propuštění na nátlak pokladny po vyhrůžce, že politickou správou bude k tomu donucen a případně i trestán, pakli vyzvání neuposlechne. I kdyby zjištění to, jemuž stížnost vytýká vadnost, bylo procesně bezvadné, nestačilo by odůvodniti neplatnost zaměstnavatelova projevu vůle, učiněného ve formě přihlášky ze dne 20. února 1923. Neboť neplatnost, resp. nezávaznost projevu vůle komitenta nenastává již tenkráte, je-li tu jakýkoli nátlak protistrany, nýbrž třeba, aby pohnutkou projevu byla důvodná bázeň vyvolaná vyhrůžkou nespravedlivou (arg. § 870. obč. zák.). Nespravedlivou jest pak jen taková vyhrůžka, když vyhrožující neměl práva užíti vyhrůžky k tomu konci, aby druhá strana dotyčný závazek podstoupila. Když však pokladna upozorní stranu, třeba ve formě pohrůžky, na zákonné následky opomenutí přihlášky služebných, jejichž pojistná povinnost v oné době všeobecně byla uznána, nelze mluviti o donucení, jak shora definováno, ježto, k upozornění tomu, resp. k vyhrůžce zákonnými následky opomenuté přihlášky pokladna byla oprávněna, když jí zákon sám svěřil provádění nemocenského pojištění, tedy i oprávnění doháněti strany k plnění zákonných závazků. Straně tím není nikterak bráněno, aby se o podání či nepodání přihlášky volně rozhodla. Podá-li však přihlášku beze vší výhrady, může pojišťovna vším právem v tom spatřovati závazné uznání pojistného poměru. Z těchto úvah se však podává, že odůvodnění naříkaného rozhod- 569 nutí po stránce právní neobstojí. Odpadá-li tento důvod, netřeba se zabývati námitkami stížnosti vytýkajícími této části naříkaného rozhodnutí vadnost.(Nález nejv. správ. soudu ze dne 8. ledna 1929, č. 35317/28.)