Čís. 13207.

Zaměstnavatel ručí zaměstnanci za škodu, kterou mu způsobil tím, že ho opomenul přihlásiti k pensijnímu pojištění (§ 5 zákona ze dne 21. února 1929, čís. 26 sb. z. a n.). Lhostejno, že i zaměstnanec byl oprávněn, by učinil pojistnou přihlášku.
(Rozh. ze dne 25. ledna 1934, Rv I 1493/32.)
Žalobě bývalého zaměstnance (hajného) proti bývalému zaměstnavateli o náhradu škody, ježto ho žalovaný nepřihlásil k pensijnímu pojištění, procesní soud prvé stolice vyhověl. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Odvolatel poukazuje k tomu, že žalobce jako hajný dne 15. listopadu 1925 k němu do zaměstnání nevstoupil, nýbrž že byl tohoto dne jím jen převzat v témže služebním postavení, jež až do té doby požíval ve službách panství K., a že byl žalobci též přiznán výměrem Zemské úřadovny B., všeobecného pensijního ústavu v Praze 1925 s účinností od 1. července 1925 starobní důchod, nikoliv důchod životní, a, ježto tedy žalobce v době, kdy mezi ním a žalovaným byl uzavřen zaměstnanecký poměr požíval starobního důchodu podle § 20 odst. (1) zákona ze dne 21. února 1929 čís. 26 sb. z. a n., jsa tehdy stár 74 let, byl podle § 2 odst. 8 téhož zákona z pojišťovacích povinností vyňat a jeho nepřihlášením u nositele pojištění nedopustil se žalovaný opomenutí zákonné povinnosti. Než, i když žalovaný převzal žalobce v témže služebním postavení do své služby, vstoupil žalobce takto k žalovanému do zaměstnání podrobeného pojistné povinnosti jako hajný a podléhal žalobce dle § 1 č. 6 a) pensijnímu pojištění. Z výměru Zemské úřadovny II. všeobecného pensijního ústavu v Praze ze dne 3. srpna 1925 jde zcela jasně na jevo, že byla vyměřena žalobci doživotní renta, nikoliv starobní důchod, a nemůže proto obstáti názor odvolatele, že žalobce požíval v době, kdy mezi ním a žalovaným byl uzavřen zaměstnanecký poměr, starobního důchodu podle § 20, odst. (1) cit. zák., jsa stár 74 let, a že byl podle § 2, odst. 8 téhož zákona z pojišťovací povinnosti vyňat. Podle § 2 čís. 1. zák. ze dne 21. února 1929 čís. 26 jsou, z povinnosti vyňati zaměstnanci, kteří nepřekročili 16. roku svého věku, kteréhožto případu u žalobce není, a není též rozhodným pro přihlašovací povinnost žalovaného okolnost, že žalobce sám ohlášku nepodal, ježto podle § 5 zák. 26/29 jest zaměstnanec jen oprávněn podati ohlášku, aniž se tím ruší závazek zaměstnavatelův. Soud odvolací pokládá proto názor prvého soudu, že žalobce měl býti přihlášen žalovaným k pensijnímu pojištění podle § 5 zák. 26/29, za správný a, že opomenutím žalovaného ku přihlášce vznikla žalobci újma, a jest proto žalobce podle § 1295 obč. zák. oprávněn na žalovaném požadovali náhradu tak, jak se žalobou domáhá a jejíž výše ostatně ani žalovaným nebyla popřena.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Názor dovolatele, že nebyl hledíc k ustanovení § 2 čís. 8 a § 5 odst. 1. zákona ze dne 21. února 1929 čís. 26 sb. z. a n. povinen žalobce k pensijnímu pojištění přihlásiti, vyvrátil již odvolací soud a odkazuje se na podstatně správné důvody napadeného rozsudku. Mylný je i názor dovolatele, že vinu na ztrátě nároku na invalidní důchod proti pensijnímu ústavu nenese jen on, protože žalobce k pensijnímu pojištění nepřihlásil, nýbrž že vinu nese také žalobce, protože, ač k tomu byl oprávněn (§ 5 odst. 3 zák. čís. 26/29), pojistnou přihlášku neučinil. I v tom směru odkazuje se na důvody napadeného rozsudku (srovnej sb. n. s. čís. 6711 a 8286.)

Citace:

č. 13207. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 102-103.