Čís. 6936.

Rozvedený manžel pohlavním stykem se třetí osobou dopouští se cizoložství.
(Plenární rozhodnutí ze dne 29. března 1927, čís. pres. 649/26.)
V rozhodnutích Nejvyššího soudu byla odporujícím si způsobem řešena otázka, zdali rozvedený manžel pohlavním stykem se třetí osobou dopouští se cizoložství. V zájmu jednotnosti nálezů Nejvyššího soudu předložil jeho první president věc sesílenému sboru soudců, jenž otázku tuto zodpověděl shora uvedeným způsobem. — Čís. 6936
557
Rozvodem od stolu a lože podle §§ 103 až 109 obč. zák. (separatio a thoro et mensa) manželství se nezrušuje, nýbrž trvá dále, o čemž podle platného práva, které přejalo zásadu nerozlučitelnosti katolického manželství z kanonického práva, nelze pochybovati, a také o tom nikdy ani v literatuře (srov. Stubenrauch ai 1902 I. sv. str. 180, Rittner str. 332, Unger: Rechtliche Natur der Scheidung von Tisch und Bett, Neumann Ettenreich 105, Krasnopolski-Kafka ai 1911, str. 117 a Ehrenzweig: Familienrecht ai 1924 str. 89), ani v judikatuře vídeňského nejvyššího dvoru soudního Gl. Unger N. F. 4495, 5215, 6709) nebylo pochybováno. Rozvodem od stolu a lože zanikají, jak už doslov naznačuje, povinnosti »stolu« a »lože«, tedy pouze takové povinnosti, které jsou důsledkem manželského společenství, zejména manželčina povinnost, následovati manžela do jeho bydliště a podrobovati se jeho, ve společné domácnosti učiněným opatřením (§ 92 obč. zák.), povinnost manželských styků tělesných (§ 90 obč. zák.) a u manžela povinnost zástupci (§ 91 obč. zák.), nezaniká však povinnost vzájemné věrnosti manželské a vzájemného zacházení slušného (§ 90 obč. zák.). V Československu nedoznal tento stav změny ani rozlukovým zákonem ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n., jak je to zřejmo z jeho §u 13 lit. i), podle kterého v případě nepřekonatelného odporu, jejž lze uplatňovati pouze za souhlasu druhého manžela, netřeba rozluky ihned povolovati, nýbrž lze napřed uznati na rozvod od stolu a lože, a to třeba i vícekráte. Tento předpis má býti zachován i při revisi občanského zákona podle osnovy o právu rodinném (§ 53 odst. 3). Tedy i rozlukový zákon rozlišuje přesně mezi rozvodem a rozlukou a jejich rozlišnými účinky, z nichž u rozvodu je hlavně onen, že jím nezaniká manželství, nýbrž trvá se shora uvedenými povinnostmi. Jest ovšem z lidské stránky pochopitelno, že za doby nerozlučitelnosti katolických manželství povinnost zachovávání manželské věrnosti pociťována byla jako tvrdost lidské přirozenosti se příčící. Za platnosti rozlukového zákona pozbyla tato tvrdost praktického významu, když je manželům, na nichž nelze z důvodu hlubokého rozvratu manželského požadovati, aby setrvali v manželském společenství, dosažitelná rozluka a s ní možnost nového, jim snesitelnějšího manželství. Ze zákona nedá se odvoditi, že rozvodem zaniká také povinnost manželské věrnosti vzájemné, že tedy tělesné styky rozvedeného manžela s třetí osobou nejsou cizoložstvím. Nedá se to se zřetelem na to, že manželství je podle našeho práva institucí založenou na přísné mravnosti, odůvodniti ani zánikem povinnosti manželských styků u rozvedených manželů. Opačný názor znamenal by, jak případně praví Ehrenzweig (Familienrecht ai 1924, str. 92), zavedení konkubinátů via facti na úkor řádných, zákonitých manželství. Když rozlukový zákon shora vzpomenutý předpisem § 13 lit. i) přikládá rozvodu na rozdíl od rozluky jistý výchovný a mravní úkol, zřejmě jsa pamětliv, že při rozvodu stále stává možnost opětného obnovení manželského společenství, pak sluší uznati, že tato možnost musí býti chráněna přísným výkladem, že rozvedený manžel tělesným stykem se třetí osobou dopouští se cizoložství se všemi následky civilními nimi (§ 13 lit. a) rozl. zák.). Tim není ovšem řešena tato otázka pro
obor práva trestního.

Citace:

Čís. 6936. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 582-584.