Čís. 4037.

V tom, že matka prohlásila nedospělé dosud dceři, že jí koupila určité věci do výbavy, nevznikl ještě pro dceru důvod k nabytí vlastnického práva k oněm věcem.
(Rozh ze dne 2. července 1924, Rv I 725/24.)
Žalobkyně (Anna V-ová mladší) domáhala se uznání vlastnického práva k osmi perským kobercům a prohlášení nepřípustnosti exekuce, vedené žalovanou bankou proti Anně V-ové starší na ony koberce. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Soud prvé stolice jest toho názoru, že žalobkyně smlouvou darovací a skutečným odevzdáním nabyla vlastnictví к zabaveným kobercům od Anny V-ové starší, a to srovnalou vůlí obou stran a odevzdáním ve smyslu §u 425 obč. zák. Odvolací soud nepokládá tento právní názor za správný. Darování v užším smyslu jest dobrovolné a bezplatné právní jednání oboustranné, kterým jedna strana (dárce) zmenšením svého jmění druhou stranu (obdařeného) obohacuje, poskytujíc jí za tím účelem zisk majetkový, jejž tato se shodnou vůlí přijímá. K podstatě darování náleží tedy mimo bezplatnost a dobrovolnost jednání, by obdařený byl obohacen ztenčením jmění dárcova. V subjektivním směru třeba úmyslu obou stran k výsledku tomu směřujícího. Jest tudíž předpokladem darování projev vůle darovací s jedné a projev vůle, dar přijmouti, s druhé strany. Strana žalující neuvedla a neprokázala ni jediné okolnosti, ze které by plynulo a dalo se usuzovati, že byl na straně Anny V-ové starší projev vůle, svou tehdy 9 letou dceru Annu, nyní žalobkyni, koberci obdarovati a že žalující dala na jevo, ať již výslovné nebo mlčky sama neb svým zákonným zástupcem, že dar ten přijímá. Svědkyně Anna V-ová ničeho v té příčině nepotvrdila. Pouhé prohlášeni: »Tady jsem ti koupila do výbavy koberce« nelze podle obecné zkušenosti považovati za projev vůle, že dotyčné předměty mají býti darovány hned s účinkem, aby vlastnictví bylo ihned převedeno. Jestiť všeobecně známo, že rodiče, zvláště matky, opatřují dcerám předměty do výbavy již v době, kdy ani věk dcery ani ostatní okolnosti nedají vůbec nijak usuzovati, zda k provdání dcery vůbec dojde, že vyjadřují se o tom, že koupily věci dceři do výbavy, a přece nikdo nepomyslí na to, že předměty ty jsou vlastnictvím dceřiným, naopak k skutečnému odevzdání dochází teprve až ke provdání dcery skutečně v budoucnosti dojde. Rčení »koupila jsem ti do výbavy« rozumí se tedy pravidelně jen jako výrazu pohnutky, proč předmět byl koupen, a budoucího jeho účelu. Aby se mohlo výroku tomu v jednotlivém případě rozuměti jinak, bylo by nutno, aby z okolností případu bez jakékoliv pochyby odlišný význam byl zřejmým; takové zvláštní okolnosti v tomto směru nebyly zjištěny ani tvrzeny. Není jí ani okolnost, že snad koberců bylo užíváno jen k zařízení pokoje dceřina; neboť v každé rodině jsou určité předměty nábytku a v rodinách zámožnějších i zařízení celého pokoje určeny k tomu, by sloužily k potřebě a osobnímu užívání určitého dítěte, aniž však v tom se vidí ještě úplné odevzdání věcí těch do vlastnictví dítěte; jde prostě o stav faktický, nikoliv fakt právně významný. Z toho však plyne, že žalující neprokázala ani úmyslu darovacího, ani tradice ke převedení vlastnictví na ní potřebné. Že onen výrok matky žalobkyně nutno posuzovati ve shora uvedeném obvyklém smyslu, plyne i z toho, že v oné době byla žalující 9 letým děckem, u něhož na sňatek v dohledné době nebylo pomyšlení.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nesprávné posouzení právní spatřuje dovolatelka v podstatě v tom, že odvolací soud neshledal uskutečněným darování, ač zjistil, že se Anna V-ová starší, ukazujíc na sporné koberce, vůči své, tehda devítileté dceři, žalobkyni Anně V-ové vyjádřila: »Tady jsem ti koupila do výbavy koberce« a že všechny tyto koberce uložila po svém příjezdu do pokojů žalobkyně. Nelze arci přehlížeti zásadu §u 914 obč. zák., podle které při výkladu smluv nesmí býti lpěno na doslovném znění výrazu, nýbrž musí býti vypátrán úmysl stran, a smlouva tak musí býti vyložena, by to odpovídalo zvykům poctivých styků, tedy podle okolností výklad může vésti k doplnění právního jednání tím, že se dává určitý úmysl okolnosti, na kterou strany nemyslely, nebo kterou jinak pojímaly, že tedy nerozhoduje doslovné znění prohlášení, nýbrž jeho smysl, pokud vyplývá z jasného úmyslu (§ 6 obč. zák.) a pokud příjemce projevu, uváživ všechny okolnosti, neměl rozumného důvodu o něm pochybovati (§ 863 obč. zák.). Ale přece sluší zdůrazniti, že zákon vyžaduje (§ 869, 565 obč. zák.) určitosti a srozumitelnosti prohlášení, že prohlášení vůle má býti určité, to jest nesmí býti učiněno tak všeobecně, aby nebylo lze vůbec seznati, kam směřovala vůle, že prohlášení vůle musí býti srozumitelné, aby ve příjemci vznikla žádoucí představa. Těmto zásadám se odvolací soud při svém zákonitě učiněném výkladu nikterak nezpronevěřil. Správně a výstižně uvedl okolnosti všeobecně známé, tedy vzal zřetel na zvyky v poctivých stycích platné. Ani podle názoru dovolacího soudu nemohl příliš všeobecný výrok Anny V-ové starší: »Tady jsem ti koupila do výbavy koberce«, provázený ukázáním na tyto koberce, vzbuditi vůbec v někom žádoucí představu, že tím mají býti právě koupené koberce darovány, nejméně pak mohla tato žádoucí představa vzbuzena býti v devítileté příjemkyni, kterou vzhledem k jejímu tehda útlému věku zajisté nelze řaditi mezi osoby vdavek chtivé, a jejímuž dětskému cítění darování 8 perských koberců, jak se řeklo do výbavy, jistě zůstalo lhostejnou skutečností bez náležitého uvědomění, oč vlastně běží podle platného řádu právního. Zjištěný výrok může býti za daných okolnosti považován pouze za slib, o němž nad to jest pochybno, zda byl slibem darovacím, uváží-li se, že není jisto, zda dárkyně nebyla po zákonu povinna, příjemkyni výbavu zaříditi, což by pak nebylo darováním, neboť by to nebylo právním jednáním bezúplatným. Právem rozuměl odvolací soud rčení »koupila jsem ti do výbavy« jenom jako výrazu pohnutky, proč byl předmět koupen a jaký má býti jeho budoucí účel, a právem také přikládá okolnosti, že bylo koberců těch výhradně užíváno v pokojích žalobkyně, význam pouze skutečného stavu, nikoli skutečnosti právně významné. Nadbytkem, byť i rovněž právem, poukazuje odvolací soud, že žalobkyně kromě darovacího úmyslu neprokázala ani odevzdání totiž, že nepovažoval pouhé ukázání na koberce, provázené výrokem : »Tady jsem ti koupila do výbavy koberce«, za odevzdání způsobu §u 427 obč. zák. Proto odvolací soud neposoudil věc po právní stránce nesprávně, uznav, že se žalobkyni nepodařilo dokázati vlastnictví ku sporným kobercům, poněvadž důkaz o uskutečněném darování selhal úplně.

Citace:

č. 4037. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 68-70.