NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 1

Čís. 14981.

Promlčení úroků zajištěných exekučním právem zástavním v knize pozemkové zároveň s vykonatelnou pohledávkou.
(Rozh. ze dne 21. února 1936, Rv I 246/34.)
Civilní rozhodnutí XVIII. 14 — Čís. 14981 —
Žalovaný stát vedl na nemovitosti, nyní patřící vlastnicky žalobkyni, proti knihovním předchůdcům žalobkyniným exekuci vnuceným zřízením práva zástavního pro pohledávku 12000 Kč s 5% úrokem ode dne 1. dubna 1923. Exekučním titulem byl soudní smír ze dne 17. října 1923, uzavřený mezi žalovaným státem a předchůdci žalobkyninými. Exekuce byla provedena 2. dubna 1924. Dne 12. ledna 1932 zaplatila žalobkyně žalovanému 14540 Kč 75 h, tvrdíc, že touto platbou jsou kryty útraty, 3leté zadrželé úroky i celý kapitál. Žalovaný stát přijal sice toto placení, nevyhověl však žádosti žalobkynině za výmaz váznoucího zástavního práva, tvrdě, že pro úroky exekučně vymáhané, pro něž má již exekuční titul, neplatí tříletá lhůta § 1480 obč. zák., nýbrž všeobecná 30letá promlčecí lhůta, takže má nárok na zaplacení všech úroků ode dne 1. dubna 1923 běžících. Podle jeho výpočtu provedeného podle § 1416 obč. zák. byly konanou platbou zaplaceny útraty, 5% úroky a kapitál až na částku 3407 Kč 65 h. Prvý soud přikloniv se k tomuto mínění, vyhověl žalobě na zjištění, že pohledávka i zástavní právo pro ni váznoucí zanikly placením a že žalovaný jest povinen svoliti k jeho výmazu jen částečně, vysloviv, že placením zanikly útraty, úroky a pohledávka do výše 8592 Kč 35 h, a zamítl žalobu, pokud šlo o částku 3407 Kč 65 h. Odvolací soud k odvolání žalobkyně vyhověl žalobě i pokud šlo o částku 3407 Kč 65 h.
Nejvyšší soud k dovolání žalovaného státu obnovil rozsudek prvého soudu v zamítací části do částky 536 Kč 36 h s 5% úroky ode dne 12. ledna 1932, vysloviv, že pohledávka, pokud jde o zbytek 3407 Kč 65 h zanikla spolu se zástavním právem pro ni váznoucím jen částkou 2871 Kč 02 h.
Důvody:
Rozhodnutí rozepře závisí jedině na rozřešení otázky, v jaké době promlčovaly se 5%ní úroky žalovaného státu z jeho úročné pohledávky 12000 Kč, příslušející mu podle soudního smíru ze dne 17. října 1923 a na nemovitosti, nyní žalobkyni vlastnicky náležející, exekučním právem zástavním dne 2. dubna 1924 zajištěné, jakož i do jaké míry promlčením zanikly. První soud vyhověl žalobě na výmaz práva zástavního podané z důvodu zaplacení celé pohledávky a 3letých zadrželých úroků ode dne placení spolu s útratami jen částečně, maje souhlasně se žalovaným za to, že se úroky ty promlčují teprve v době 30leté proto, že žalovaný měl pro ně již exekuční titul a že nadto vedl k jejich vydobytí exekuci vnuceným zřízením práva zástavního, o jehož výmaz jest žádáno. Odvolací soud naproti tomu vyhověl žalobě v celém rozsahu, jsa názoru, že se úroky, byť byl pro ně získán exekuční titul a exekučně byly vloženy spolu s vykonatelnou pohledávkou do pozemkové knihy, přesto promlčují v době tří roků, poněvadž předpis § 1480 obč. zák. nečiní v tomto směru rozdílu. Důsledkem toho prý jsou částkou 14540 Kč 75 h, jež platila žalobkyně dne 12. ledna 1932 žalovanému na svůj dluh, kryty kromě útrat jak tříleté zadrželé úroky ode dne placení, tak i celá pohledávka 12000 Kč. Odvolacímu soudu jest přisvědčiti jen potud, že — Čís. 14981 —
tříletá promlčecí lhůta § 1480 obč. zák. platí podle nařízení ministerstva spravedlnosti ze dne 21. července 1858 čís. 105 ř. z. (nejv. rozhodnutí ze dne 30. května 1858), též pro úroky, třebas byly již přiřčeny rozsudkem nebo jemu na roveň postaveným exekučním titulem, ale jen pokud nebyly v době právní moci exekučního titulu ještě splatny. Soudním smírem ze dne 17. října 1923 zavázal se však Stanislav M. (knihovní předchůdce žalobkynin) zaplatiti žalovanému státu 12000 Kč s 5%ními úroky ode dne 1. dubna 1923. Na základě tohoto smíru vedl pak žalovaný stát proti dlužníku, knihovnímu to předchůdci žalobkyně, dne 2. dubna 1924 k vydobytí této pohledávky i s úroky exekuci nuceným zřízením práva zástavního a byly také úroky ty současně s kapitálem zaknihovány s udáním dne, od kterého běží a z jaké částky. Právní povahou takovýchto úroků, jimž dostalo se stejného pořadí s kapitálem, zabýval se jak vídeňský nejvyšší soud (na př. v rozh. čís. 872 Gl. U.), tak i nejvyšší soud v Brně (na př. v rozh. čís. 325 a 12806 Sb. n. s.), v nichž zaujal stanovisko, že takovéto úroky dospělé v době vkladu ztrácejí povahu úroků a stávají se samostatným kapitálem, jenž se (rozh. čís. 872 Gl. U., Sb. n. s. čís. 325) promlčuje v pravidelné lhůtě 30 roků. Nesejde tedy na tom, že v souzeném případě nebyly úroky od 1. dubna 1923 do 2. dubna 1924 (doba vkladu) zapsány jako samostatná jistinná částka, když podle právního názoru právě uvedeného povahu úroků ztratily a výši kapitálové částky, jež tvořily, bylo lze z knihovního zápisu lehce zjistiti a seznati. Další, teprve ode dne exekučního vkladu budoucně dospívající úroky neztrácejí ovšem této své povahy a podléhají podle předpisu § 1480 obč. zák. a min. nař. čís. 105/1858 ř. z. promlčení tříletému. Dovolatel snaží se dovoditi z předpisu § 217 čís. 2 ex. ř., že prý úroky ty, zajištěny jsouce právem zástavním, podléhají promlčecí lhůtě 30leté, leč nelze mu v tom přisvědčiti. Předpis ten jest především předpisem formálně-právním, jenž upravuje jen, jakým způsobem jest naložiti při exekuční dražbě nemovitosti s nevyčerpaným nejvyšším podáním a jaké další nároky věřitelů a v jakém pořadí jest je uspokojiti, ale nemělo jím býti nic měněno na hmotněprávních předpisech o promlčení a jeho přerušení; proto také ustanovuje § 217 čís. 2 ex. ř., že jen ony starší než ony tříleté úroky lze přisouditi z útržku, případně podle vzájemného pořadí kapitálu, kterým přísluší zástavní právo, tedy pokud ono nezaniklo promlčením. Je totiž možné, že se opětovnými zákroky exekučními nebo včasným zákrokem jednotlivým mohlo dosáhnouti přerušení promlčení zadrželých úroků za více než tři léta, počítajíc zpět od dražby. Také v takovém případě však smějí býti v pořadí s kapitálem přisouzeny jenom tříleté úroky, kdežto zbytek, třeba u něho promlčení bylo rovněž přerušeno, smí býti přikázán jenom v pořadí § 217 čís. 2 ex. ř., leč by pro něj zákrokem věřitelovým bylo získáno výhodnějšího pořadí knihovního, bylo-li to z knihovního výpisu zřejmé. Tyto zásady co do pořadí úroků vyplývají z publicity veřejných knih (§ 17 knih. zákona) a mají hájiti zájmy zadnějších věřitelů. Poměru mezi osobním nebo knihovním dlužníkem a věřitelem se toto formálně právní ustanovení nedotýká a neřeší ani otázku, kdy vlastně zástavní právo přísluší starším než tříletým úrokům, anebo kdy a v jakém rozsahu zaniká. Tuto otázku dlužno posuzovati podle předpisu hmotného práva. Jde tedy jenom o to, v jakém rozsahu se přerušuje promlčení úroků tím, že k jejich vydobytí byla vedena exekuce. Tato otázka není v zákoně výslovně řešena, avšak přihlížíme-li k hospodářským a jiným důvodům, pro které byla zavedena instituce promlčení, a k těm, které se uvádějí pro jeho přerušení, dospějeme k právnímu důsledku, že ani vedení exekuce nelze přisouditi jiného a dalšího významu, než který dává zákon získání exekučního titulu, a že ani exekuce nepřerušuje promlčení, jestliže se v ní nepokračuje a zůstane-li jenom při exekučním vkladu zástavního práva, kterýžto exekuční prostředek je sice uveden mezi prostředky k vydobytí pohledávky, ale povahou svou přece jest jenom jejím zajištěním. Důvody, jež ve příčině platů uvedených v § 1480 obč. zák. vedly k určení kratší lhůty přes dobytí exekučního titulu, platí také ve příčině zavedení exekuce. Jestliže tedy žalovaná strana mimo onu exekuci vnuceným vkladem zástavního práva nic dále nepodnikla k tomu, aby promlčení co do úroků bylo přerušeno, způsobila, že se úroky od 2. dubna 1924 do 12. ledna 1929 promlčely. Pokud jde o přípustnost žaloby o výmaz a otázku, lze-li žalobě takové vyhověti také co do určité částky, nebylo se strany žalované námitek ani s hlediska formálně-právního, ani s hlediska práva hmotného. Knihovní dlužník může se brániti exekuci, byla-li pohledávka zaplacena nebo může-li namítati její zánik z důvodu promlčení a mohl by se domáhati také obmezení exekuce z těchto důvodů; proto mu v zásadě nelze odpírati nárok, aby se žalobou domohl souhlasu k výmazu zástavního práva do výše, do které pohledávka zanikla. Žalovaná strana poukázala k předpisu § 262 zákona čís. 76/27 Sb. z. a n., který se týká vymáhání daňových pohledávek. K předpisu tomu nelze však ani s hlediska § 7 obč. z. o. přihlížeti, protože jde o předpisy speciální. Použije-li se tedy v souzeném případě platby 14540 Kč 75 h na útraty 674 Kč 40 h a tříleté zadrželé úroky 1800 Kč ještě podle právního stanoviska v tomto rozhodnutí zaujatého na úroky od 1. dubna 1923 do 2. dubna 1924, tvořící 602 Kč 98 h, byla zbytkem uhražena vymáhaná pohledávka do výše 11463 Kč 37 h, takže zůstává neuhražen zbytek ve výši 536 Kč 63 h s 5%ními úroky ode dne 12. ledna 1932. Potud bylo dovolání vyhověti.

Citace:

Čís. 16131. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 709-713.