Č. 12827.


Řízení správní:* Neodmítne-li již úřad, u něhož odvolání bylo podáno, odvolání to pro nepřípustnost podle § 78 odst. 1 správního řízení č. 8/1928 Sb., není tím stolici odvolací znemožněno, aby sama odvolání pro nepřípustnost odmítla.
(Nález z 20. března 1937 č. 11776/37.)
Věc: Firma »Diosekská hospodářská cukrovarnická a lihovarnická účast. spol.« v Dioseku proti rozh. min. fin. v Praze z 26. července 1934 o včasnosti opravného prostředku ve věci zaměstnavatelských příspěvků k úhradě cen mouky.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím min. fin. odmítlo jako opožděné odvolání st-lky z výměru městského úřadu v Komárně z 15. března 1923, ježto výměr ten byl jí doručen 24. března 1923, st-lka, ač o odvolací lhůtě byla řádně poučena, podala však odvolání 19. listopadu 1924, tedy až za 20 měsíců po doručení výměru.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Stížnost namítá především, že žal. min. nebylo kompetentní opravný prostředek podaný st-lkou proti rozhodnutí městského úřadu v Komárně odmítnouti pro opožděnost, ježto taková kompetence přísluší jedině úřadu, u kterého a proti jehož rozhodnutí se opravný prostředek podává, nikdy však úřadu, který o něm má rozhodnouti. To platí, ať se věc posuzuje podle § 5 odst. 1 zák. čl. XX:1901, či podle § 78 odst. 1 vlád. nař. č. 8/1928 Sb. Úřadem, u kterého byl opravný prostředek podán, byl městský, resp. okr. úřad v Komárně, pročež min. fin. nebylo prý povoláno k odmítnutí stížnosti podané proti rozhodnutí městského úřadu v Komárně. Námitka tato je bezdůvodná.
Zákon z 12. července 1933 č. 142 Sb., kterým byl zrušen úřad (min.) pro zásobování lidu a učiněna opatření s tím souvislá, ustanovil v § 2, že min. fin. dokončí likvidaci prováděnou min. pro zásobování lidu v oboru hospodářských opatření, s výjimkou podpůrných akcí z roků 1932 a 1933, jejichž likvidaci ukončí min. soc. péče. Tímto zákonným ustanovením založena byla věcná kompetence žal. min. také k tomu, aby v tomto likvidačním řízení rozhodlo o dosud nevyřízené stížnosti, kterou podala st-lka ve věci t. zv. moučné dávky na rozhodnutí městského úřadu v Komárně z 15. března 1923 u okr. úřadu tamtéž, tedy u úřadu politického. Žal. min. rozhodlo o této stížnosti již za účinnosti vlád. nař. č. 8/1928 Sb. S jeho účinností pozbyl platnosti zák. čl. XX: 1901 o zjednodušení administrativního řízení a min. nař. k jeho provedení vydaná, zvláště nař. č. 4600/1901 M. P. — instrukce o opravných prostředcích (srov. § 135 odst. 2 bod 6 cit. vlád. nař.). Oprávněnost řečené námitky dlužno proto posuzovati jen s hlediska předpisů tohoto vlád. nař., které upravuje řízení, jež provádějí ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů také ústřední úřady, jakým je i žal. min. Podle § 78 tohoto vlád. nař. odvolání, jež bylo podáno opožděně nebo není přípustné, odmítne úřad, u něhož odvolání má bytí podáno (§ 76). Stížnost se domnívá, že tímto předpisem založena je výlučná kompetence úřadu, který rozhodl v první stolici a u něhož podle § 76 odvolání je vždy podati tak, že jediné tento úřad je povolán, aby odmítl odvolání opožděné nebo nepřípustné, a neučinil-li tak, že odvolací stolice toho již učiniti nemůže. Leč tento právní názor je zřejmě mylný. O odvolání má zásadně rozhodovati odvolací úřad. Je-li však odvolání podáno opožděně nebo není-li přípustné, je zajisté zjednodušením odvolacího řízení, odmítne-li je hned úřad, u něhož bylo podáno. Ustanovení 1. odst. § 78, které z důvodů procesní ekonomie je výjimkou ze zásady, že o odvolání má rozhodnouti odvolací úřad, nelze však vykládati ve smyslu hájeném stížností. Nesprávnost tohoto výkladu plyne z předpisu 1. odst. § 80, podle něhož, není-li odvolání odmítnuto jako opožděné nebo nepřípustné, má odvolací úřad zpravidla rozhodnouti ve věci samé. Dlužno zdůrazniti, že vlád. nařízení užívá tu času přítomného »není-li«, nikoli minulého »nebylo-li«. Chce tímto obratem zřejmě naznačili, že odvolání může býti odmítnuto jako opožděné nebo nepřípustné také odvolacím úřadem samým, neboť bylo-li již odmítnuto první stolicí, pak vlád. nař. nemohlo by již v této souvislosti mluviti o věcném rozhodování úřadu odvolacího, k němuž by se věc v důsledku odmítnutí odvolání první stolicí k meritornímu rozhodování již ani nedostala. Stanovisko stížnosti vedlo by také k neudržitelnému důsledku. Kdyby totiž úřad první stolice opožděné nebo nepřípustné odvolání neodmítl a odvolací úřad sám — podle stížnosti — tak učiniti nemohl, donutil by jej takto, aby rozhodl o odvolání meritorně, tedy úřad nižší stolice zavazoval by procesně sobě nadřízenou stolici vyšší, jak má o odvolání rozhodnouti. Tento absurdní důsledek svědčí jasně o nesprávnosti výkladu, jáký dává stížnost ustanovení 1. odst. § 78 cit. vlád. nař. a o bezdůvodnosti řečené námitky čerpané z tohoto nesprávného výkladu (srov. Hoetzel: »Správní právo«, str. 325).
Citace:
Č. 12.827. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 430-431.