Čís. 9270.

Předpis § 369, prvý odstavec, ex. ř. platí i pro exekuci vyklizením nemovitostí.
Učinil-li vymáhající věřitel již při prvém návrhu na povolení exekuce potřebné udání podle § 369, druhý odstavec, ex. ř., povolí a vykoná soud exekuci pro náklady zároveň s exekucí pro hlavní věc, aniž dal před tím povinnému zvlášť doručiti usnesení, obsahující též výrok, jímž stanovil výši útrat a povinnost dlužníka k jejich náhradě.
Podal-li vymáhající věřitel zvláštní exekuční žádost o povolení exekuce pro hlavní věc a zvláštní exekuční žádost co do útrat této exekuce, lze i takovou zvláštní (dodatečnou) exekuci povoliti, aniž bylo dlužníku již před tím doručeno usnesení o povinnosti k náhradě útrat a o jejich výši. Postup vymáhajícího věřitele může tu míti význam jen pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě nákladů na druhou (útratovou) exekuční žádost.
(Rozh. ze dne 12. října 1929, R I 679/29.) Návrhu vymáhajícího věřitele, by byla povolena exekuce k vydobytí nákladů exekuce vyklizením, soud prvé stolice vyhověl, rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: Usnesení, tvořící v tomto případě exekuční titul, nebylo dosud dlužníku vůbec doručeno, — jak má soud rekursní obsahem spisů zjištěno, a nestalo se proti němu proto ani účinným (§§ 416, prvý odstavec, 426, prvý odstavec c. ř. s. a 78 ex. ř.). Bylo tudíž odůvodněné stížnosti vyhověti, napadené usnesení změniti a žádost exekuční podle § 7, druhý odstavec, ex. ř. jako předčasnou zamítnouti.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Exekuce vyklizením nemovitostí jest podle své povahy exekucí, by něco bylo vykonáno neb opomenuto podle §§ 346—369 ex. ř. Platí proto i pro ni § 369 prvý odstavec ex. ř., že povolená exekuce na činy neb opomenutí zavírá v sobě i povolení exekuce pro náklady, které vymáhajícímu věřiteli vzniknou v exekučním řízení. Vzhledem k nim má vymáhající věřitel učiniti již při prvním návrhu na povolení exekuce potřebná udání v § 369 druhý odstavec ex. ř. naznačená. Učiní-li tak, povolí a provede soud exekuci pro náklady zároveň s exekucí o hlavní věci k uskutečnění nároku na činy neb opominutí, aniž dal před tím povinnému zvlášť doručiti usnesení obsahující též výrok, jímž stanovil útraty a povinnost dlužníka k jejich náhradě. Povinnost dlužníka k náhradě plyne ze zákona samého (§ 74 prvý odstavec ex. ř.), je-li tu platný exekuční titul pro hlavní exekuční nárok na činy nebo na opomenutí. Povinnému jest jen vyhrazeno právo, podati proti povolení exekuce co do útratového výroku opravný prostředek i co do důvodu i co do výše nákladů. Je-li tento postup možný při spojení žádosti o povolení exekuce na vymožení činů neb opomenutí se žádostí o povolení exekuce k vydobytí nákladů na ni, nelze jej míti za nedovolený, podá-li vymáhající věřitel z jakýchkoliv důvodů, jako v souzeném případě, zvláštní exekuční žádost o povolení exekuce na vymožení činu neb opomenutí a zvláštní exekuční žádost o povolení exekuce k vydobytí útrat této exekuce. I takovou zvláštní nebo dodatečnou exekuci pro útraty lze povoliti se zřetelem k platnému exekučnímu titulu а k předpisům § 74 ex. ř., aniž dlužníku bylo již před tím doručeno usnesení o povinnosti k náhradě útrat a o jejich výši. Význam může postup vymáhajícího věřitele, podavšího zbytečně dvě žádosti místo jedné, míti ovšem pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě nákladů na druhou (útratovou) žádost exekuční, pokud jde o otázku, zda její útraty byly potřebné podle § 41 c. ř. s. a § 78 ex. ř., zejména, když by po případě byla také postačovala pouhá žádost, by povolená exekuce byla znovu provedena. V té příčině však povinný usnesení prvého soudu nenapadl.

Citace:

č. 9270. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 428-429.