NPD documents search: Váž. civ., 20 (1938)

Čís. 16691.

Ochrana proti rušeníu počúvania radiového rozhlasu.
Keď činnost’ elektromotoru, sposobujúceho postupné rozsvecovanie róznobarevných žiaroviek reklamnej tabule umiestenej na budově, ruší počúvanie radiového rozhlasu, ktoré majitel koncesie podla § 18 (§ 1) zák. č. 9/1924 Sb. z. a n. až do zriadenia svetelnej reklamnej tabule s elektromiotorom nerušene vykonával, prislúcha tomuto majitelovi koncesie proti majitelovi elektromotoru nárok na ochranu před dalším rušením počúvania radiového rozhlasu — podla právnych zásad o repozícii. — Vecou majitela elektromotoru je, aby našiel spósob, ktorým by ruseniu zabránil. — Majitel elektromotoru može byť zaviazaný, aby trpěl opatrenie elektromotoru vhodným tlmičom na náklad majitela koncesované] radiové] přijímače] stanice.1)
(Rozh. z 3. februára 1938, Rv IV 419/37.)
Žalobník, majitel obchodu radiovými prístrojmi v M. (v Podkarpatskej Rusí), žalobou podanou na žalovaného, majitela hotelu, domáhal sa, aby bolo rozsudkovým výrokom určené, že ho žalovaný provozom tlmičom neopatřeného elektromotoru svetelnej reklamy svojho podniku rušil v držbě počúvania radiového rozhlasu a radiokoncesie, a aby bolo žalovanému uložené, aby do 15 dní pod exekúciou přestal s dalším rušením držby počúvania radiového rozhlasu a radiokoncesie a aby trpěl odstránenie tohoto rušivého zásahu přimontováním tlmiča na náklad žalobníka.
Súd prvej stolice (okresní súd v M. v Podkarpatskej Rusí) žalobě vyhověl. Z dovodov: Mezi stranami nebylo sporno, že žalobce je majitelem koncesovaného obchodu s radiopřístroji a že při prodeji předvádí zákazníkům poslech radiopřijímačů, a to radiopřijímačů nejnovějšího systému, neboť se téměř vůbec nezabývá prodejem starších radiopřijímačů. Nebylo sporné ani to, že žalobce žádal žalovaného před podáním žaloby několikráte, aby opatřil svou světelnou reklamu umístěnou u vchodu do svého hotelu a její motor tlumičem, což se však žalovaný zdráhal učiniti s odůvodněním, ze není k tomu povinen, a nepřistoupil ani na to, aby žalobce opatřil na svůj náklad motor u světelné reklamy tlumičem, a odepřel tak učiniti i tehdy, když žalobce žalovanému uvedl, že se bude domáhati ochrany žalobou. Konečně nebylo mezi stranami sporné ani to, že koncesovaný závod žalobcův je mnohem staršího data než elektrická reklama, při které je používán žalovaným motor, neboť uvedená světelná reklama s motorem byla instalována teprve v létě 1906. Na základě uvedeného nesporného skutkového stavu, místního ohledání a znaleckého posudku znalce Ing. Karla J., o jehož objektivitě neměl soud důvodů pochybovat, má soud za prokázaný tento skutkový stav: Žalovaný majitel hotelu dal u vchodu do hotelu umístiti kruhovou reklamní tabuli s různobarevnými žárovkami, které jsou zvláštním přerušovačem' postupně rozsvěcovány. Tento přerušovač jest uvnitř budovy a skládá se z malého elektromotoru s kolektorem, který jiskřením kartáčů způsobuje rušení poslechu rozhlasu, při čemž toto rušení u žalobce (jest tak silné, že vůbec znemožňuje jakýkoliv poslech, ježto přehluší i poslech těch nejsilnějších vysílacích stanic. Slabší stanice nelze ani vyladili. Po vypojení rušícího zařízení jest příjem dosti dobrý a možno poslouchati i stanice slabé. Žalobce jest takto značně poškozován a přímo existenčně ohrožován, neboť nemůže zákazníkům předvésti poslech, ježto poruchy znemožňují jakýkoliv příjem, což zákazníky odradí od koupě přijímacího aparátu, a to buď vůbec, anebo aspoň u žalobce, který musí bezmocně k tomu přihlížeti, neboť rušení lze omeziti (jedině umístěním speciálního přístroje zamezujícího rušení přímo u rušícího přístroje. Tento speciální přístroj není drahý, stál by asi 400—600 Kč a žalobce —jak nebylo sporno — chtěl tento přístroj umístit u rušícího přístroje žalovaného vlastním' nákladem. Při tomto zapojení filtrů by se vůbec nic nezměnilo na funkci rušícího přístroje, ani spolehlivost přístroje by tím neutrpěla, i spotřeba proudu by zůstala stejná a bylo by lze instalací tohoto přístroje rušení u žalobce úplně zameziti. Tak silné rušení, jaké je způsobeno rušícím přístrojem žalovaného, má vliv i na přijímací přistroj sám. Při tak silných poruchách se poškozuje totiž i reproduktor, na kterém jsou způsobeny přílišné výchylky membrány, a ta se mechanicky poškozuje a u některých přijímačů může nastati i proražení výstupního transformátoru po případě proražení převáděcího kondensátoru: Tak silným rušením, jako v souzeném případě, nastává .tedy i přímé poškozování přijímacích přístrojů samých, a to v tak značném rozsahu,, že, by, moderní silný přistroj přijímací byl při tak silném rušení během několika dnů zničen. Jak již uvedeno, nebylo sporno, že žalovaný odmítl dovoliti žalobci, aby žalobce sám. vlastním nákladem opatřil motor žalovaného tlumičem, ačkoliv tento motor byl žalovaným instalován teprve, v létě 1936 a koncesovaný závod žalobce je mnohem staršího data, při čemž žalovaný odůvodnili své stanovisko jedině tím, že není k tomu povinen. Jelikož skutkový stav nebyl sporný resp. byl soudem zjištěn neinteresovanými znalcem, šlo pouze o právní posouzení tohoto sporu. Není zvláštního zákonného předpisu v našem státě, který by zakazoval rušení přijímání radiového rozhlasu činy, způsobenými osobami při řádném vykonávání jejich povolání resp. při provozu jejich živností nebo řemesla. Tato mezera v zákoně nedopouští však dedukci, že rušení přijímání radiového rozhlasu je dovolené. Je proto užiti zásady uvedené v § 7 obč. zák., která platí i v právu platném na Slovensku a Podkarpatské Rusi, neboť schází naprosto podklad k odůvodnění, proč by v tomto směru zákonodárce úmyslně mlčel, a že by tudíž nešlo o mezeru zákona. Tento právní případ musí býti tudíž rozhodnut, a to autoritativním výrokem soudním na základě analogických zákonných ustanovení, neboť Žádný zákon otázku, o kterou jde, sám neřeší detailně a jasně. Kdyby nebylo analogického zákonného ustanovení, bylo by pak rozhodnouti podle přirozených právních zásad, které tvoří právní vědomí lidu vedené rozumnými zásadami. Ustanovení § 7 obč. zák. dává tudíž soudci právo, aby rozsuzoval i mimo meze dané mu jednotlivými právními předpisy, a to buď, že použije příbuzných, analogických předpisů právních., anebo řídě se panujícím' přesvědčením,, rozhodne souzený případ podle svého uvážení. Nejvyšší pak zásadou právní je svoboda jednotlivcova, ale každý jedinec má stejnou svobodu, tudíž jsou tu hranice, které jedinec překročiti nesmí, aniž poruší svobodu druhého. — Co se týká analogických zákonných ustanovení, má tu předně význam ochrana držby. Žalobce jako majitel radiozávodu a radiokoncese je v držení přijímačů. Žalovaný pak provozem motoru neopatřeného tlumiči rušivě zasahoval do přijímání rozhlasu žalobcem, při čemž byl nejen znemožněn poslech, ale rušení se v souzeném případě dotýká i přístroje samého, který je poškozován, jak bylo již podrobně uvedeno. Žalobce jest tudíž rušen v panství nad přijímacími aparáty. Vládu nad přijímači vykonává žalobce s tím, že jich užívá k předvádění poslechu rozhlasových stanic zákazníkům. Ruší-li se tento poslech, ruší se i držba radiového přijímače. Z toho je patrno, že na otázku, zda poruchu poslechu možno počítati k rušení držby věci, bude odpověděno kladně. K rušení držby není přece třeba úplného jejího odnětí, ale stačí jakýkoliv zásah do pokojné držby, když se tak stalo animo turbandi; pohnutka činu pak není rozhodující pro pojem rušení držby. Stačí u rušitele vědomí, že proti právu zasahuje rušivě do držby jiného, anebo musely-li mu alespoň z okolností vzniknouti pochybnosti o oprávněnosti zásahu, je tudíž rozhodující subjektivní moment vědomého zásahu do právní sféry třetí osoby, vyplývající z rozhodnutí jednajícího. V souzeném sporu žalovaný byl několikráte — jak nebylo sporno — žádán, aby opatřil elektrický motor tlumičem, a žalobce byl ochoten tak učiniti na svůj náklad, přes to však žalovaný na to nepřistoupil a je proto zřejmo, že žalovaný zasahoval do pokojné držby žalobce animo turbandi, a nerozhoduje, zda se tak dělo z nepřátelství, pomsty anebo z jiné pohnutky, a že žalovaný si byl vědom toho, že zasahuje rušivě do držby žalobcovy a že se to dělo zřejmě — po přednesení uvedené žádosti žalobcem — jen. za tím účelem, aby byla žalobci způsobena škoda. Je sice pravda, že žalovaný neužíval věci žalobcovy pro sebe úplně nebo částečné, nýbrž rušební čin je dán tím, že znemožňoval, aby žalobce přijímače užíval pro sebe. Rušební čin je pak dán tím spíše, že žalobce jako obchodník radiopřijímači byl v držbě těchto aparátů dříve, než umístil žalovaný v létě 1936 světelnou reklamu, žalovaný byl vyzván žalobcem k odstranění rušivých zásahů připevněním tlumiče na náklad žalobcův, aniž by žalovanému tím vznikla jakákoliv újma a žalovaný tudíž věděl, že svévolně pokračuje v rušivých zásazích k značné škodě žalobcově. Právem se proto žalobce domáhá žalobou zákazu rušení držby, tudíž žalobou zdržovací, aby žalovanému bylo zakázáno pod exekucí rušiti žalobce v poslechu a koncesi a aby žalovaný byl povinen trpěti, aby žalobce opatřil na svůj; náklad elektrický motor tlumičem k zamezení dalších rušivých interferencí. Pro úplnost nutno dodati, že tento rozsudek není v přímém rozporu s rozhodnutím Úr. sb. č. 1317, neboť v uvedeném' rozhodnutí je předpokladem, že majitel elektromotoru, kterým rušení přijímání radiového rozhlasu jest způsobeno, řádně vykonává své povolání resp. provozuje svou živnost a řemeslo. Žalovaný však užívá světelné reklamy, o které soud na základě znaleckého posudku zjistil, že je zařízeno nedovoleným způsobem, totiž s použitím látek hořlavých v přímém styku se součástkami nalézajícími se pod elektrickým proudem. Dále jest uvedenému rozhodnutí předpokladem, že se používání elektromotoru nedělo zřejmě jenom za tím účelem, aby žalobci, to jest držiteli koncesovaného radiopřijímače byla způsobena škoda. V souzeném sporu má však soud za prokázáno, že žalovaný musil míti úmysl žalobci způsobiti škodu, nehledě ani k tomu, že nejde o soukromý prospěch, nýbrž o existenční zájem žalobcův na bezvadném poslechu, nejde o odstranění závad žalovaným, nýbrž o pouhé trpění, aby žalobce mohl závady sám na vlastní náklad odstraniti. — K témuž závěru, t. j. že se žalobce právem domáhá toho, aby žalovaný byl zavázán trpěti, aby žalobce mohl závady sám přimontováním tlumiče k elektromotoru žalovaného na vlastní náklad odstraniti, dochází soud jednak rozborem vlastnického práv a, jednak posouzením případu s hlediska práva sousedského a zákazu šikany. Pojem vlastnictví podle práva platného na Slovensku a Podk. Rusi se neliší od pojmu vlastnictví po'dle práva platného v druhé právní oblastí. Shodně s § 354 obč. zák. může vlastník výhradně a volně nakládati s věcí jako svou v tom smyslu, že může s ní učiniti vše, čemu zákon nezabraňuje, a může vyloučiti na ni namířený každý cizí zásah, na který si jiné osoby proti němu práva nenabyly (Fajnor-Záturecký: Nástin, II. vyd., str. 74), V souzeném, sporu je pak řeší ti konflikt žalobcův jako vlastníka přijímačů a žalovaného jako vlastníka elektromotoru. Oba vlastníci mohou volně nakládati se svými věcmi, ale nesmějí zasahovati do vlastnického práva druhého. Hranice této svobody blíže určeny nejsou (srov. §§106 až 109 ústavní listiny), omezení je však dovoleno spíše v zájmu veřejném (srov. § 108, odst. 2, ústavní listiny). Ten, kdo ruší vysílání rozhlasu, rusí nesporně veřejné zařízení; toto veřejné zařízení je však určeno k tomu, aby bylo slyšeno. S toho hlediska je podle zásady uvedené v § 364, odst. 1, obč. zák., platné i v právu platném na Slovensku a Podk. Rusi (srov. Raffay II., str. 59, Almási II., str. 35), rozhodnouti, pokud mohou strany vykonávati vlastnické právo, t. j. v případě, že se samy slušně nedovedly dohodnout, je věcí soudu rozhodnouti tak, aby omezování bylo na všechny strany rovnoměrné. Předpokladem žalobcova nároku je okolnost, že jest vlastníkem bezvadných přijímacích přístrojů dostatečné selektivity. Pokud totiž může žalobce bez poruchy přijímání vyloučit poruchy sám, potud nemůže žádat omezení na žalovaném. V té příčině nebylo sporné, že žalobce prodává téměř výhradně nové moderní přijímače, a soud má za prokázáno, že poruchy jsou způsobeno výhradně používáním elektromotoru žalovaným. Žalobce tudíž jíž na základě svého oprávnění jako vlastník mohl se právem domáhati soudní ochrany, neboť žalovaný může jako vlastník sice volně užívati svých věcí, tedy též svého elektromotoru, ale pouze takovými způsobem, aby užíváním jinému nezpůsobil přímo škodu. Protože pak žalovaný užíval uvedeného strojte tak, že žalobci přímo škodu způsobil, a to škodu značného rozsahu, takže ohrožoval žalobce i existenčně, dospěl soud k názoru, že žalovaný užíváním přístroje působícího elektrické poruchy, které bylo lze odstraniti tím způsobem, že by přístroj byl opatřen tlumičem' na náklad žalobcův a bez jakékoliv újmy pro žalovaného, překročil mez své vlastnické volnosti, takže žaloba domáhající se toho, aby žalovaný byl zavázán trpěti, aby žalobce opatřil přístroj tlumičem, odpovídá plnou měrou i s tohoto hlediska platnému právu. Jak již uvedeno, žalobci přísluší soudní ochrana uplatňovaného nároku i na základě práva sousedského. Zásada § 364, odst. 1, obč. zák. se vztahuje i na vlastníka movitosti. I tu platí princip rovnosti, svobody a je-li rovnost vlastníků porušována, přísluší dotčenému vlastníku žaloba podle § 364, odst. 1, obč. zák., takže musíme připustiti zdržovací žalobu i vlastníku movitosti proti vedenému výkonu vlastnického práva vlastníkem ať movitosti, či nemovitosti. Není však ani překážky, aby na základě ustanovení § 7 obč. zák. nebylo použito i zásady platné, podle § 364, odst. 2, obč. zák., i když toto zákonné ustanovení mluví pouze o vlastníku pozemku. Immisse jsou podle řečeného ustanovení zakázány, pokud převyšují míru podle místních poměrů obvyklou. Immisse nejsou uvedeny taxativně (arg. »a podobným«) a že rušení převyšuje míru podle místních poměrů obvyklou a podstatně ztěžuje užívání radiopřijímačů, má soud za dokázáno, jak již uvedeno. Dotčené zákonné ustanovení platí i v právu slovenském, avšak pouze tehdy, když výkon, práva vlastnictví má za jediný cíl způsobovat sousedovi mrzutost a škodu, tedy v souzeném sporu, aby to bylo na újmu nerušeného přijímání radiového rozhlasu (srov. již cit. rozh. Úr. sb. č. 1317, Fajnor-Záturecký, Nástin II. vyd., str. 78). Soud má — jak již uvedeno — za dokázáno, že žalovaný tento účel sledoval. Žalobcův nárok lze proto založiti i na právu sousedském. Jednání žalovaného je konečně i šikanou a žalobce se proto může domáhati zákazu této šikany, že jde skutečně o šikanu, je jasné již z porovnání zájmů stran. Na jedné straně žalobce jako obchodník existenčně ohrožený, na druhé straně žalovaný, který užívá reklamního přístroje s vadnými zařízením. Odstranění vad vyžádalo by si nákladu nepoměrně nižšího než jsou škody žalobci způsobené a žalobce dokonce marně nabízí provedené opravy na svůj náklad. Žalovanému by tím nevznikla žádná újma; nesvoluje-li žalovaný přes to k odstranění závad, spatřuje soud v jeho odporu jednání svévolné, zneužití 'práva vlastnického ke škodě žalující strany. Protiprávní je však výkon práva vlastnického, který sleduje zřejmě účel v rozporu s dobrými mravy poškoditi jiného, neboť ze samého práva, které někomu patří, neplyne mu ještě oprávnění, aby mohl toto právo vykonávat takovým způsobem, že by jeho výhody vynucené výkonem, tohoto práva proti druhé osobě, způsobily této osobě nepoměrné poškození, takže by se takové vykonávání práva rovnalo jeho zneužití. Zákaz šikany platí pak v obou právních oblastech našeho státu (§ 1295, odst. 2, obč. zák., Fajnor-Záturecký: Nástin, II. vyd., str. 78, 861, Úr. sb. č. 722, 904). Zneužívá-li' však žalovaný svého práva ke škodě žalobce, domáhá se žalobce právem soudní ochrany proti žalovanému.
Odvolací soud rozsudok súdu prvej stolice potvrdil s poukazom na jeho správné dovody.
Najvyšší súd na dovolaciu žiadosť žalovaného z rozsudku odvolacieho súdů vypustil jednak určenie, že žalovaný rušil žalobníka v držbě jeho radiokoncesie, jednak zákaz, že má prestať s dalším, rušením radiokoncesie; odsuzujúcu časť tohoto rozsudku upravil tak, že žalovanémo uložil, aby sa zdržoval dalšieho rušenia držby žalobníkovo počúvania radiového rozhlasu, a vyriekol, že ak by tak žalovaný do 15 dní neučinil, je žalobník oprávněný elektromotor žalovaného používaný pri svetelnéj reklamie opatriť vhodným tlmičom na svoj náklady čo má žalovaný trpeť pod exekúciou; inak dovolacie žiadosť žamitol.
Dovody:
Podle bezvadně zjištěného skutkového stavu dal žalovaný u vchodu svého hotelu umístiti reklamní tabuli opatřenou různobarevnými žárovkami, které jenom zvláštním přerušovačem jsou postupně rozsvěcovány. Přerušovač se skládá z malého elektromotoru s kolektorem, který jiskřením kartáčů způsobuje rušení poslechu rozhlasu u žalobce tak silně, že vůbec znemožňuje jakýkoliv poslech, ježto přehluší i poslech těch nejsilnějších (po případě nejbližších vysílacích stanic), slabší (vzdálenější) stanice nelze ani vyladiti, ačkoliv jinak je žalobcův přístroj dostatečně selektivní. Vadu tu nelze odstraniti nějakým zařízením u žalobcova přístroje, naproti tomu možno rušení zabrániti, i když je elektromotor žalovaného v činnosti, namontováním. Speciálního tlumiče či rušícího přístroje, tlumič je poměrně levný (400—600 Kč) a nemá vlivu ani na spolehlivost přístroje ani na spotřebu elektrického proudu. Jinak ono rušení obrozuje i žalobcův přijímací přístroj, neboť může jím býti přímo poškozen reproduktor, výstupní transformátor a kondensátor.
Nesporné je dále, že žalobce žádal žalovaného před podáním žaloby několikrát, aby opatřil dotčený elektromotor tlumičem, což se žalovaný zdráhal učiniti, udávaje, že k tomu. není. povinen. Žalobce chtěl tak učiniti na svůj náklad, ale i to žalovaný odmítl.
Obrana žalovaného se v podstatě omezuje na tvrzení, že není žádného právního předpisu, který by ho omezoval ve výkoně jeho práva nakládati s vlastní věcí, jak to žalobce žádá a dokládá svoje stanovisko rozhodnutím uveřejněným pod č. 1317 Úr. sb.
Nižší soudy uznaly v podstatě správně, že obrana žalovaného v souzeném případě neobstojí.
Jde tu o střetnutí právních zájmů o.bou stran, které má soud rozhodnouti podle norem platného práva.
Žalobce, jak je nesporné, jest oprávněný obchodník s radiovými přístroji. Má tudíž úřední povolení uvedené v § 1 zákona ze dne 23. prosince 1923, Č. 9/1924 Sb. z. a n. Toto »povolení« třeba rozeznávati od koncese dotčené v § 18 uved. zák. ke zřizování nebo provozu radiotelefonních stanic, které potřebuje každý soukromník, chce-li si obstarati přijímací přístroj. Tuto koncesi však plně nahrazuje u obchodníka s radiovými přístroji »povolení« podle § 1.
Žalobce proto nevhodně žádá o ochranu držby své radiokoncese, maje patrně na mysli jen to, že je vytýkaným, užíváním elektromotoru se strany žalovaného ohrožován majetkově ve výkonu svého oprávněného obchodování zvláště tím, že nemůže zákazníkům předváděti radiové přístroje, ke kterému účelu je třeba — pokud možno — nerušeného poslechu.
I když onen zájem, aby toto rušení přestalo, může býti s hlediska právních zásad o náhradě škody důležité, přece žalobce tu odškodné nežádá a proto Nejvyšší soud hledíc též k zásadě, že by veřejné oprávnění samo o sobě nemohlo býti předmětem soudní ochrany in possessorio, odstranil z napadeného rozhodnutí ustanovení, které se týkají t. zv. radiokoncese. Jinak má však povolení (resp. radiokoncese) rozhodující význam i pro soukromé právo žalobce, neboť bez toho byla by i sama držba radiopřístroje zákonem zakázána a bylo by třeba jakoukoliv ochranu neoprávněnému držiteli odepříti.
Z vyloženého stavu věci plyne tedy, že žalobce jest oprávněn dovolávati se soudní ochrany svého práva na nerušený poslech radia, ať už tak činí s hlediska obchodníka, nebo prostého posluchače, který si radiový přijímač opatřil jen k účelu poslechu. Nemožno tu přehlížeti stále rostoucí rozmach radiového rozhlasu, jeho důležitost kulturní pro veřejnost, zájem státu pro účely výchovné a propagační, ani právní cítění tak značné a významné složky obecenstva, kterou tvoří radioví posluchači, a které si přímo vynucuje úpravu soudní ochrany. Tomuto právnímu cítění se přizpůsobili i výrobci elektromotorických přístrojů, když, jak plyne z »Předpisů elektrotechnického, svazu československého (ESČ)«, str. 301 z roku 1936, sami opatřují nové přístroje zařízením s ochranou rozhlasu před rušením. Poslech rozhlasu přestal býti soukromou zábavou jednotlivců, ale stal se denní potřebou kulturního života, a proto zájem posluchače na nerušeném poslechu musí býti při nejmenšími pokládán za rovnocenný zájmu vlastníka elektromotoru, který působí rušení poslechu.
Ten by se mohl odvolávati na pojmově neomezenou svobodu svého vlastnictví jen tehdy, kdyby se nedalo zabrániti rušení při účelném vykonávání práva buď vůbec, nebo jen s nepoměrnými obětmi, nebo kdyby si držitel rušeného radiopřístroje sám mohl učiniti nápravu ve vlastní sféře.
V souzeném případě není splněn ani jeden z uvedených předpokladů. Žalobce nemůže si sám pomoci, naproti, tomu žalovaný — podíle žádosti žalobce má jen trpěti přimontování tlumiče na náklad žalobce k elekoběti s vlastní strany. Není ovšem speciální předpis, který by ho výslovně k tomu zavazoval. Ale už platné právo obsahuje všeobecné násady, z kterých třeba vyvoditi pro souzený případ takovou' povinnost.
Tu třeba poukázati na zásadní ustanovení 1. odstavce § 364, 2. odst., § 1295 obč. zák., kteréžto právní zásady platí i podle zvykového práva na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Kdo užije svého práva v mezích právních (srov. § 1305 ob. obč. zák.), neodpovídá ovšem za újmu, která z toho vzejde jinému, ale i výkon práva zavazuje k náhradě škody, bylo-li poškození jiného patrně účelem tohoto výkonu, tedy i tenkrát, když ten, kdo právo vykonává, je si vědom toho, že druhému způsobuje zbytečnou škodu, které je možno se vyhnouti poměrně nepatrnou obětí — jinak jde o šikanostní využití práva —, což odporuje dobrým mravům a je proto nedovolené. V to mi to smyslu je třeba rozuměti právní zásadě 1. odstavce § 364 obč. zák., že vlastnické právo lze vůbec vykonávati jen potud, pokud se tím nesahá v práva třetí osoby. Aplikujíce tyto zásady právní na souzený případ, shledáme, že žalovaný nevykonával svoje vlastnické právo v mezích právních, když byl upozorněn žalobcem, že ruší jeho radiový poslech ve značné míře, ba že mu tento poslech úplně znemožňuje. Při prostém uvážení věci si musil býti vědom' toho, že onomu rušení možno zabrániti jen s jeho strany. Žalobce byl a jest ochoten poříditi tlumič na svůj náklad,. odmítaje jakoukoliv nápravu, jednal žalovaný už bezprávně.
Protože je zjištěno, že žalobce užívá radiopřístroje k předvádění zákazníkům, tedy i k poslechu radiovému a že přístrojů tak užíval dříve, nežli si žalovaný opatřil světelnou reklamu způsobující rušení. má žalobce nárok na svou ochrana před dalším rušením již podle právních zásad o reposici, nechť už žalobce směřuje na ochranu, držby práva nebo držby věci hmotné (radiopřijímače), neboť i radiový poslech žalobcův byl původně prost, onoho rušení, které mu způsobuje nyní přístroj žalovaného tlumičem nechráněný.
Podle vyloženého stavu věci žalobce mohl se omeziti na žádost, aby žalovanému bylo zakázáno rušiti ho způsobem v žalobě uvedeným. Věcí žalovaného by bylo, aby sám našel způsob, kterými by rušení zabránil.
Návrhem, aby žalovanému bylo uloženo trpěti »odstranění tohoto rušivého zásahu přimontováním tlumiče na náklad žalující strany, žádá žalobce v podstatě méně. Přes to je právem žalovaného, aby především on sám rozhodl, jak má býti rušení zabráněno. Proto dovolací soud změnil částečně rozhodnutí nižších stolic — které je v koncepcí obou nároků poněkud neurčité — tak, že trpění, aby se rušení odstranilo přimontováním tlumiče na náklad žalobcův, určil jako sankcí pro ten případ, kdyby žalovaný do rozsudečné lhůty sám dalšímu rušení nezabránil.
Jinak toto opatření jest úplné, vyhovuje zájmům obou stran, tedy i zásadě ekvity a nemůže býti pokládáno za nezákonný zásah do vlastnické sféry žalovaného.
Je-li podle vyložených norem dána ochrana radiového poslechu, není třeba, aby byla hledána analogie podle jiných právních ustanovení, na př. o obraně před immisisí (2. odst. § 364 obč. zák.), kterou ovšem má jen vlastník pozemku.
Co se týká rozhodnutí č. 1317 Úr. sb., je nutno zdůrazniti, že dnešní rozhodnutí přiléhá ke skutkovému stavu, jaký byl konkrétně zjištěn, neboť nemožno předvídati všechny jiné variace rušení rozhlasu elektrickými přístroji a z toho snad se podávající nutnost jiného, řešení.
Pokud žalovaný v dovolací žádosti poukazuje na to, že žalobce nikdy netvrdil, že by byl vlastníkem jím prodávaných přístrojů a že pravděpodobně měl aparáty jen v komisi, třeba doložiti, že Nejvyšší soud nepokládal žalobu za žalobu vlastnickou.
Co do ochrany držby stačí, žalobci průkaz práva 'odvozeného z vlastnictví komitentova, jen když obsah práva vykonává na určitém hmotném předmětu, který má ve své moci a disposici (srov. rozh. č. 910 Úr. sb.).
Bylo proto třeba zamítnouti dovolací žádost jako neodůvodněnou.

Opačné: Úr. sb. č. 1317.*

Citace:

č. 16691. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 216-224.