NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Č. 9010.

Jazykové právo: 1. * Ustanovení čl. 7 odst. 3 jaz. nař. je kryto zákonem. — 2. * Ani předpisu čl. 7 odst. 1 jaz. nař. č. 17/26, ani předpisu čl. 20 téhož nař. nelze použíti na přílohy, připojené ke knihovní žádosti, týkající se nemovitosti, zapsané v zemských deskách v Čechách. — 3. * Ustanovení § 89 knihovního zákona z 25. července 1871 č. 95 ř. z. z roku 1875 je zrušeno § 9 jaz. zák. č. 122/20.
(Nález ze dne 27. ledna 1931 č. 794.)
Prejudikatura: Boh. A 3144/24, 3145/24, 6741/27, 7382/28, 7478/28, 7605/28, 8075/29, 8079/29, CCCLXIII/29.
Věc: Martin R. v H. a firma »Wildsteiner Ton- et Chamottewaren- fabriks-Aktiengesellschaft, vormals Engelhardt Graf Wolkenstein« ve V. (adv. Dr. Emanuel Patz z Prahy) proti ministerstvu spravedlnosti o jazykové právo.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Usnesením zemského soudu civilního v Praze z 1. září 1927 bylo nařízeno, by se žádost za odepsání poz. parc. č. kat. ... role a ... pastvina v H. od podstaty vložky č. ... desk zemských poznamenala, až dojde překlad trhové smlouvy ze 17. července 1924 a dodatku k ní ze 16. července 1927 v německé řeči sepsaných, a udělena žadateli k předložení ověřeného překladu těchto listin v řeči státní lhůta jednoho měsíce (čl. 7 odst. 3 a 4 vl. nař. č. 17/26 a § 89 knih. zák.).
Dozorčím stížnostem jazykovým nebylo příslušnými státními orgány dohlédacími vyhověno, v poslední instanci min. sprav., které nař. rozhodnutí odůvodnilo takto: »Příslušnost zem. civ. soudu v Praze jako soudu desk zemských spočívá na ustanovení § 118 č. 1 j. n. Na rozdíl od ustanovení č. 2 a 3 § 118 j. n. není tu rozhodnou poloha nemovitosti, které se zápis knihovní týká, nýbrž jedině skutečnost, že zemské desky jsou u uvedeného soudu. Je tudíž agenda zem. desk zmístněna v soudním okrese, pražském, který však nemá německé jazykové a národní menšiny kvalifikované podle § 2 jaz. zák. Není proto zem. soud civ. v Praze jako soud desk zemských ani povinen ani oprávněn přijímati podání v jiném než státním jazyku. Jazykový zákon sám nerozlišuje mezi podáním a jeho přílohami a slušelo by tudíž vlastně pokládati za podání nejen návrh sám, nýbrž i vše, co s ním jest spjato, t. j. všechny přílohy podávané za tím účelem, aby strana docílila úředního vyřízení, jehož si přeje. Vl. nař. č. 17/26, užívajíc zmocnění vysloveného v § 8 jaz. zák. připustilo v čl. 7 odst. 3, že zápisy do veř. knih mohou býti povoleny podle listin, které nejsou sepsány ve státním jazyku, byl-li připojen ověřený překlad do státního jazyka. Vyřízení nižších stolic vyhovuje tomuto ustanovení. Min. sprav, jako správní úřad je vázáno jazykovým nařízením a nepřísluší mu právo zkoumati jeho zákonitost. Není proto třeba obírati se zevrubněji touto otázkou a stačí na to poukázati, že jaz. nař. plně vyhovuje předpisu § 84 úst. listiny. Kdyby však jaz. nařízení vůbec a jmenovitě předpis čl. 7 odst. 3 byly neplatný, zbyl by přísnější a pro stranu tíživější důsledek, že celé podání i jeho přílohy musí býti sepsány ve státním jazyku. Bylo-li tedy straně uloženo, aby připojila ověřený překlad podle čl. 7 odst. 3 jaz. nař., není zkrácena ve svém jaz. právu a její stížnost není odůvodněna.«
Dalšími usneseními zem. soudu civ. v Praze z 1. června 1927 bylo nařízeno, aby se žádost za odepsání dílců poz. pare. č. kat. ... v kat. obci V. od podstaty vložky č. ... desk zemských a žádost za odepsání poz. parcely č. kat. ... v kat. obci V. od podstaty vložky č. ... desk zemských poznamenala, až dojde překlad trhové smlouvy z 15. října 1917, situačního plánu z 26. července 1917 a prohlášení ze 4. března 1927, pokud se týče trhové smlouvy z 28. října 1919, prohlášení z 2. března 1927, 4. března 1927 a 11. května 1927 v německé řeči sepsaných, a udělena žadatelce k předložení ověřeného překladu těchto listin v. řeči státní lhůta jednoho měsíce (čl. 7 odst. 3 a 4 vl. nař. č. 17/26 a § 89 knih. zák.).
Dozorčím stížnostem jazykovým nebylo příslušnými státními orgány dohlédacími vyhověno, v poslední instanci min. sprav., které nař. rozhodnutí odůvodnilo v podstatě stejně jako se stalo v nař. rozhodnutí uvedeném shora.
O všech stížnostech podaných do shora cit. rozhodnutí žal. úřadu z důvodu nezákonnosti uvážil nss:
V daném případě je na sporu otázka, zda st-lé, kteří podali v roce 1927 u zem. civ. soudu v Praze jako soudu desk zemských knihovní žádosti, k nimž připojili německým jazykem sepsané listiny jako přílohy, právem byli vyzváni, aby ve lhůtě jim k tomu stanovené předložili po rozumu čl. 7 odst. 3 jaz. nař. ověřený překlad zmíněných listin v jazyku státním. V tomto postupu, který byl nař. rozhodnutími shledán správným, spatřují st-lé nezákonnost, namítajíce, že v daném případě jsou splněny podmínky § 2 odstavce druhého, tak že třebas podali knihovní žádost českou, nevzdali se svého práva menšinového ohledně příloh k této žádosti připojených. Přílohy tyto směli podati k soudu jazykem menšinovým proto, že jsou příslušníky německé menšiny jazykové, a že pro posouzení, kde knihovní věc vztahující se na zemskodeskové statky je dle § 2 odst. 2 jaz. zák. zmístněna, je směrodatnou okolnost, v kterém soudním okresu nemovitosti v deskách zemských zapsané leží. Ježto zemskodeskové statky leží v obvodu okresního soudu ve V., v němž podle posledního soupisu lidu obývá více než 20% státních občanů něm. jazyka, dán je tím místní vztah věci k tomuto okresu. Při tom ovšem vycházejí stížnosti ze stanoviska, že dle § 2 jaz. zák. zakládá se v konkrétním sporu subjektivní jazykové právo st-lů jako příslušníků jazyka menšiny národní na skutečnosti, že působnost zem. soudu civ. v Praze jako soudu desk zemských se vztahuje na soudní okres s kvalifikovanou minoritou jazykovou, v němž nemovitost zemskodesková leží, aniž záleží na důvodu příslušnosti. Zem. soud civ. v Praze jako soud desk zemských má funkci centrálního úřadu pro celé Čechy a proto působnost jeho vztahuje se na všechny soudní okresy v Čechách, tedy i na okresy s kvalifikovanou minoritou německou, v daném případě vztahuje se působnost jeho na soudní okres v-ský s kvalifikovanou německou minoritou již dle zásady legis rei sitae.
Nss zabýval se častěji otázkou, co se stanoviska jazykového práva je rozhodným momentem pro nárok na použití menšinového práva jazykového u podání týkajících se zemskodeskových nemovitostí, a vyslovil již v nál. Boh. A 7382/28 právní názor, že u zem. civ. soudu v Praze jako soudu desk zemských lze podati knihovní žádost jen v jazyku státním, třebas jde o pozemky ležící v soudním okresu s kvalifikovanou menšinou jazykovou. Také v dalších nál. Boh. A 8075/29 a 8079/29 setrval nss, opíraje se o usnesení svého odborného plena Boh. A CCCLXIII/29 na názoru, že přípustnost menšinového jazyka v knihovní žádosti příslušníka jazykové menšiny stran zemskodeskových pozemků neřídí se jazykovou kvalifikaci okresu soudního, ve kterém leží deskový statek, nýbrž onoho okresu soudního, v němž je sídlo deskového soudu. V nál. Boh. A 8075 a 8079/29 také vyslovil a odůvodnil právní názor, že výraz »působnost« v § 2 odst. 2 jaz. zák. neznamená nic jiného než co vyjadřuje technický výraz příslušnost.
Ve všech cit. nálezích dospěl pak nss k závěru, opíraje se o positivní kompetenční normu § 118 č. 1 jur. nor., podle které při zemskodeskových statcích je příslušným sborový soud v tom místě, kde se nalézají desky zemské, že věc, ve které vzešel jazykový spor, týkající se nemovitostí zapsané v zemských deskách pražských, je lokalisována v soudním okresu pražském, v němž není kvalifikováné minority národní a jazykové. Na uvedených právních názorech trvá nss i v daném případě.
Z úvah těchto plyne, že nemohou-li při podávání knihovních žádostí týkajících se nemovitostí zemskodeskových v Čech. u zem. (nyní krajského) civ. soudu v Praze jako soudu příslušného dle § 118 č. 1 j. n. dovolávati se příslušníci jazyka německé menšiny výjimečného ustanovení § 2 odst. 2 jaz. zák., platí všeobecné zásadní pravidlo vyslovené v § 1 jaz. zák. o úřadování všech soudů, úřadů etc. v jazyku státním. Poněvadž § 1 mluví o úřadování zcela povšechně, vztahuje se ustanovení toto nejen na podání samo, nýbrž i na vše, co je spjato s podáním stran, zejména i přílohy podání. Tento právní úsudek o stejnoměrném nakládání s přílohami jako s podáním samým s hlediska § 1 jaz. zák., podávající se z přirozeného výkladu §§ 1 a 2 jaz. zák. (srov. i Boh. A 3144/24 a 3145/1924 a nál. ze dne 5. prosince 1929 č. 24308/27 1, vyslovil také žal. úřad v nař. rozhodnutí a ani stížnost nař. rozhodnutí po této stránce nenapadá. Poukazují-li stížnosti k nemyslitelným konsekvencím, uvádějíce příkladem, že by německá menšina na Mor. měla u zem. (kraj.) soudu v Brně nárok na použití minoritního jazyka, kdežto něm. menšina v Čech. by nároku takového neměla, poznamenává k tomu nss, že tyto konsekvence při knihovních podáních, týkajících se nemovitostí zemskodeskových, jsou jen logickým důsledkem zmístnění věci v sídle soudu, kde se vedou zemské desky, které se podává ze zákonných předpisů § 2 odst. 2 jaz. zák. a § 118 č. 1 j. n. Že by mohla německá menšina v Čech. svého jazyka používati v tom případě, kdyby na příklad — jak stížnost nadhazuje — byl zřízen zemskodeskový soud v Liberci, jest ovšem pravda; to však byl by zase jen pouhý důsledek lokalisace věci v místě, kde se vedou desky zemské. Takové důsledky, jaké v daném případě si musí st-lé dáti líbiti, nastávají však pro příslušníky jazyka národní menšiny nutně podle zákona jazykového všude tam, kde věc je zmístněna v obvodu okr. soudu, v němž neobývá podle posledního soupisu lidu alespoň 20% státních občanů téhož jiného jazyka než čsl.
V daném případě spočívají nař. rozhodnutí, pokud jsou opřena o jaz. nařízení, specielně na ustanovení čl. 7 odst. 3 tohoto nař., podle něhož zápis do veř. knih může býti povolen jen podle listin sepsaných ve státním jazyku nebo podle listin, jejichž ověřený překlad v tomto jazyku byl připojen. St-lé namítají neplatnost tohoto předpisu. Dovozují to po stránce formelní již z toho, že vůbec celé jaz. nařízení je neplatným a to proto, že není podepsáno všemi ministry, ačkoliv to prý § 9 jaz. zák. vyžaduje. Bezdůvodnost této námitky dokázal nss již v četných nálezích, tak zejména v nál. Boh. A 6741/27, 7478/28 a 7605/28.
Pokud dále stížnosti namítají, že je jaz. nařízení v rozporu s ústavní listinou, vyslovil taktéž již nss v nál. Boh. A 6741/27, že ústavnost vl. nař. není nss povolán zkoumati.
Konečně namítají stížnosti po této stránce, že jaz. nařízení vykročilo z mezí zákona a není zákonem kryto.
Stížnosti sice v tomto bodě neuvádějí jmenovitě, která konkrétní ustanovení jaz. zákona mají na zřeteli, hledíc však k souvislosti této výtky s ostatními vývody stížnosti, je jím nepochybně ustanovení § 2 odst. 2 jaz. zák. Že však ustanovení posléz cit. nelze se v daném případě s úspěchem dovolávati, bylo již shora dovoženo. K vývodům hořejším se ještě dodává, že nss ve shora cit. nál. Boh. A 3144/24 a 3145/24, které byly vydány na začátku roku 1924, tedy v době, kdy ještě jaz. nař. nebylo vydáno, vyslovil, že není nezákonným, jestliže úřad v případě, kde nemá místa výjimka stanovená v § 2 jaz. zák., vyzve stranu, aby předložila písemnosti úřadu podané v ověřeném překladu do jazyka státního. Důsledek tento, k němuž dospěl nss v uvedených nálezích a s nímž ztotožňuje se i v tomto případě, jest v souladu s vývody hořejšími, jimiž bylo dolíčeno, že strana nemá vůbec v daném případě subj. nároku s hlediska § 2 odst. 2 jaz. zák., aby soud přijal od ní knihovní podání zhotovené v jazyku německém. Nemohou proto pokládati se st-lé za zkráceny ve svých jaz. právech, vyzval-li je příslušný soud zemskodeskový v Praze, aby předložili ověřený překlad listin sepsaných jazykem německým do jazyku státního. Když pak čl. 7 odst. 3 jaz. nař. vyslovil v podstatě totéž, co již před vydáním jeho bylo uznáno za odpovídající jaz. zákonu, nelze mu vytýkati rozpor s jaz. zákonem, pokud se týče neplatnost tohoto článku.
Stížnosti jdou však dále a namítají, že kdyby se i připustilo, že článek 7 odst. 3 jaz. nař. je platným, nesprávně použil žal. úřad tohoto ustanovení; v úvahu by mohl přijíti prý jen předpis čl. 20 jaz. nař., zařáděný do hlavy 3., podle něhož lze listiny nebo spisy sepsané v jazyku menšiny, jež byla v čas podání v okresu, předkládati bez časového obmezení a bez ověřeného překladu do jazyka státního. Neodůvodněnost této námitky podává se zřejmě již z hořejších úvah. Cit. právě čl. 20 jaz. nař., jak samy stížnosti k tomu poukazují, je zařazen pod hlavou 3., pojednávající o výjimečných ustanoveních a pod titulem a) nesoucích název »o soudech, úřadech, jejichž působnost se vztahuje na soudní okres s jazykovou menšinou«.
Bylo však dovoženo, že v daných případech nemohou se st-lé dovolávati výjimečného ustanovení § 2 odst. 2 jaz. zák., jehož zevrubnějším provedením jsou právě ustanovení v hlavě 3. uvedená a že působnost, t. j. příslušnost soudu zemskodeskového v Praze nelze uváděti ve vztah k soudnímu okresu s jazykovou menšinou. Proto také nař. rozhodnutí ustanovení čl. 20 jaz. nař., jehož na daný případ vůbec nelze použiti, mlčky pominulo.
Nemůže dále obstáti ani další námitka, že trhové smlouvy, přiložené ke knihovním žádostem, byly sepsány přede dnem 6. března 1925, takže by přišlo v úvahu ustanovení 1. odstavce čl. 7, podle kterého lze trhové listiny předložiti soudu bez ověřeného překladu do státního jazyka. St-lé tu patrně přehlížejí, že v daném případě směrodatným je jedině ustanovení 3. odstavce tohoto článku, které výhodu poskytnutou v 1. odstavci pro listiny tam naznačené neuznává pro listiny kvalifikované dle odst. 3., o jaké jde v daných případech.
Stížnosti konečně dovolávají se předpisu § 89 knihovního zákona, namítajíce, že dle tohoto předpisu stačí úplně, je-li příloha sepsána v nějakém jazyku, ve kterém u dotčeného knihovního soudu vůbec mohou býti podávána podání. K těmto jazykům patří u zem. civ. soudu v Praze, jako soudu zemskodeskového prý také jazyk německý, poněvadž vztahuje se příslušnost tohoto soudu také na soudní okresy s německou minoritou. Námitka tato jest však neodůvodněnou již po stránce formální. Uvádí-li § 9 jaz. zák. výslovně, že zákonem jazykovým zrušují se všechny předpisy jazykové, jež byly v platnosti před 28. říjnem 1918 a nelze-li o tom pocthybovati, že ustanovení § 89 knih. zák., upravující jaz. kvalifikaci listin přiložených ke knihovní žádosti, jest předpisem jazykovým, plyne z toho nutný důsledek, že ustanovením § 9 jaz. zák. byl zrušen i předpis § 89 všeob. knih. zák. z 25. července 1871 č. 95 ř. z. Svědčí tomu kategorické znění klausule § 9, nepřipouštějící žádné výjimky a neobsahující nijaké exemplifikace ani diferenciace. Tento právní názor ostatně vyslovil již nss v nál. Boh. A 3145/24, v němž došel k závěru, že otázku jazykového vypravení příloh podání nutno posuzovati výlučně podle zásad jaz. zákona. Byl-li tudíž § 89 knih. zák. zrušen předpisem § 9 jaz. zák., nemohou se ho st-lé vůbec dovolávati.

V tomto dosud neuveřejněném nál. uvádí se mimo jiné:»Min. sprav. zaujalo v nař. rozhodnutí stanovisko, že německy sepsaný novinářský článek, jehož obsahem byl spáchán trestní čin, pro který byla u zem. trest. soudu v Praze podána st-lem v jazyce českém žaloba pro přečin proti bezpečnosti cti, dlužno považovati za písemnost ve smyslu čl. 7 jaz. nař., a že soud byl oprávněn podle tohoto předpisu požadovati na st-li, aby mu jej předložil v ověřeném překladu do jazyka státního a že ostatně i v tom případě, kdyby nešlo o listinu ve smyslu čl. 7 jaz. nař., bylo by nutno se zřetelem na předpis § 1 jaz. zák. předložiti listinu k soudu v jazyce státním, ježto není normy, která by soud v daném případě osvo- bozovala od povinnosti úřadovati jen v jazyce státním, ježto nejsou dány podmínky § 2 jaz. zák.Stížnost doznává, že pro nedostatek podmínek § 2 jaz. zák. byl st-l, jenž je příslušníkem německé minority jazykové, nucen trestní žalobu podati u zem. civ. soudu v Praze v jazyce českém, spatřuje však nezákonnost nař. rozhodnutí v názoru žal. úřadu, že k české žalobě je nutno připojiti český překlad inkriminovaného novinářského článku a dovozuje, že st-l byl oprávněn tento článek připojiti k žalobě jen v německém originále.Nss nemohl stížnosti přisvědčiti.V § 1 jaz. zák. vyslovena je zásada, že jazyk čsl. jest státním, oficielním jazykem republiky, v němž zejména — s výhradou toho, co stanoveno jest v § 2 jaz. zák. (ostatní výhrady nemají pro daný případ významu) — děje se úřadování všech soudů, úřadů, ústavů, podniků a orgánů republiky. Z této zásady stanoveny jsou v § 2 jaz. zák. určité výjimky ve prospěch národních a jazykových menšin, zejména v tom směru, že soudy, úřady a orgány republiky jsou povinny za podmínek v tomto paragrafu vytčených přijímati od příslušníků jazyka menšiny podání v jazyce minoritním sepsaná a je v témže jazyce vyřizovati. Ze srovnání § 1 s § 2 jaz. zák. se podává závěr, že možnost činiti u soudů podání v jazyce jiném než státním jest výjimkou ze zásady vyslovené v § 1 jaz. zák. a že soudy ve všech případech, kde nejde o výjimku podle § 2 jaz. zák., nejsou ani povinny ani oprávněny úřadovati v jiném jazyce než státním. Rubem povinnosti plynoucí pro soudy z předpisu § 1 jaz. zák. jest však bezpodmínečná povinnost stran, aby — nejsou-li dány předpoklady § 2 jaz. zák. — v jakémkoliv svém styku se soudy užívaly výhradně jazyka státního, tedy nejen ve svých podáních v techn. slova smyslu, jímž se strana domáhá nějakého úředního úkonu, nýbrž ve všem tom, co s podáním jakkoliv je spojeno a s ním souvisí, neboť pojem úřadování ve smyslu § 1 jaz. zák. je širší než pojem »podání« a »vyřízení« ve smyslu § 2 jaz. zák. a zahrnuje veškeren styk strany se soudy atd. Z toho, co bylo řečeno, plyne však, že již ve smyslu zásady vytčené v § 1 jaz. zák. musí všechno to, s čím se strana obrací na soudy atd., býti sepsáno pouze v jazyce státním, bez ohledu na to, jde-li o podání, kterým strana domáhá se nějakého úředního úkonu, nebo o jakýkoliv doklad, který strana za jakýmkoli účelem ke svému podání přikládá, neboť právní povaha takovéhoto podání nebo dokladu jest beze vší relevance pro zákonem stanovenou jazykovou stránku tohoto styku. Je-li tomu tak, pak u zem. trest. soudu v Praze, kde nesporně nejsou dány podmínky pro použití minoritního jazyka ve smyslu § 2 jaz. zák., musel st-l nejen trestní žalobu, ale i všechno to, co k této žalobě — ať k úřednímu ať k jakémukoliv účelu — přiložil, podati výlučně v jazyce státním a tedy v daném případě i inkriminovaný článek, jehož právní povaha v řízení trestním nemůže nic změniti na povinnosti soudu i strany, aby se podle § 1 jaz. zák. stýkaly jedině v jazyce státním. Pak ovšem je bez významu otázka, zda inkriminovaný novinářský článek lze zařaditi mezi »listiny a spisy« ve smyslu čl. 7 jaz. nař. čili nic. Jestliže tedy žal. úřad vyslovil, že st-l byl již se zřetelem na předpis § 1 jaz. zák. povinen k české žalobě trestní připojiti český překlad něm. novinářského článku, jehož obsahem trestní čin byl spáchán, je výrok ten ve shodě se zákonem. Namítá-li stížnost, že žal. úřad výrokem svým porušil předpis čl. 5 jaz. nař., který připouští, aby soudy, úřady atd. přijímaly podání, i když nebyla učiněna v jazyce státním, žádá-li to nevyhnutelně důležitý zájem státní, přehlíží, že tento předpis dává pouze soudům, úřadům atd. právo, aby jednaly proti zásadě vytčené v § 1 jaz. zák., že však příslušník jazykové minority dle výslovného znění této normy nemůže z tohoto předpisu žádné jazykové nároky vyvozovati.

Citace:

č. 9010. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 272-278.