NPD documents search: Váž. civ., 9 (1927), sv. 2

— Čís. 7370 —
Čís. 7370.

Náhradní nárok podle § 227 ex. ř. nepřísluší nájemci, jenž sám vydražil nemovitost, v níž měl najaté místnosti.
(Rozh. ze dne 1. října 1927, R I 793/27.)
Rozvrhuje nejvyšší podání za exekučně prodanou nemovitost nepřiznal soud prvé stolice vydražiteli jako nájemníku ve vydraženém domě náhradní nárok z nájemní smlouvy vtělené knihovně na vydraženém domě v pořadí za vymáhajícím věřitelem a před posledním knihovním věřitelem. Důvody: Nárok tento soud neuznává za důvodný, neboť podle § 227 ex. ř. nárok na náhradu za zrušené právo nájemní nastupuje jen tehdá, když nájemce předčasně následkem prodeje — Čís. 7371 —
nájemního předmětu by musel po dané výpovědi od svého nájmu ustoupiti, v projednávaném případě však nájemce sám vydražením nájemního předmětu se stal jeho vlastníkem a převzal své vlastní nájemní právo, a nebude tudíž jeho nájemní právo zrušeno, a nemůže si proto nájemník jako vydražitel činiti nárok na náhradu za zrušené své právo nájemní. Rekursní soud v otázce, o niž tu jde, napadené usnesení potvrdil. Důvody: Podle § 1121 obč. zák. musí nájemce (pachtýř) při vnuceném prodeji soudním, je-li právo nájemní zapsáno ve veřejných knihách, a není-li na vydražiteli, by nájemní (pachtovní) právo převzal, ustoupiti, obdržev řádnou výpověď. 1 rozhodnutím nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 1901, čís. 15032 Gl. U. 1631 bylo uznáno, že se náhrada za vložené nájemní pachtovní právo přikáže nájemci jen pod podmínkou, že předčasně bude museti po výpovědi ustoupiti. V tomto případě vydražil však nájemce draženou usedlost sám, zůstane tudíž i na dále v jejím užívání, a nemusí ba ani nemůže sám sobě ustoupiti, nebo sám sobě výpověď dáti, naopak jest o to, co sám jako nájemce na usedlost vynaložil, obohacen. Rekursní soud tudíž neshledal, že první soudce nesprávně vystihl předpis § 227 ex. ř.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Ve věci samé přehlíží stěžovatel, že nesejde na tom, že jeho nájemní právo zaniklo tím, že osoba vlastníka a osoba nájemcova splynuly v jedno, nýbrž na tom, zdali stěžovatel tímto zánikem práva nájemného utrpěl škodu. Ale tomu tak není, jak již soudy nižších stolic správně vystihly, poněvadž stěžovatel se stal vlastníkem domu a zůstává nadále v užívání místností, jež měl v tomto domě najaty. Stěžovatel se ovšem domnívá, že takovou škodou jest placení úroků z kapitálu, za který dům vydražil. Avšak tyto úroky platí stěžovatel z kapitálu, vynaloženého na svůj dům, tedy jako vlastník a nikoliv jako nájemník (srovnej rozh. sb. n. s. 5725).

Citace:

č. 7370. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 211-212.