NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 2244.

Zodpovědnosti za uveřejnění článku trestného obsahu jest redaktor s hlediska zanedbání povinné péče (článek III. čís. 1 zákona ze dne 15. října 1868, čís. 142 ř. zák., § 42 zák. na ochranu republiky) prost, když ani osobním čtením článku a pečlivými úvahami o celém jeho obsahu nemohl poznati protiprávní smysl, směr a dosah myšlenek článkem projevených a shledati tak v článku protiprávní útok na právní statek zákonem chráněný. Propuštění článku censurou o sobě nestačí.
(Rozh. ze dne 14. ledna 1926, Zm I 622/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 20. července 1925, jímž byl obžalovaný sproštěn podle §u 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro přečin a pro přestupek podle čís. 1 článku III. zákona ze dne 15. října 1868, čís. 142 ř. zák., pokud se týče podle §u 42 zákona na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Podle rozhodovacích důvodů měl nalézací soud za to, že jest se mu podle obsahu obžaloby (protože obžaloba vinila obžalovaného z přečinu a přestupku zanedbání povinné péče) zabývati toliko subjektivní stránkou viny obžalovaného, to jest (jak z dalšího obsahu rozhodovacích důvodů vyplývá), otázkou, zda obžalovaný zanedbal onu pozornost, při jejíž povinném užití nebyl by býval trestný obsah pojat do tiskopisu. Stanovisko to jest nesprávné. Přečin a přestupek zanedbání povinné péče předpokládají, že obsah tiskopisu zakládá (objektivně) skutkovou podstatu zločinu nebo přečinu a že tento zločin nebo přečin nemůže se pachateli přičítati podle obecných zásad trestního zákona. Aniž byly tyto předpoklady zjištěny, uvažuje napadený rozsudek o závadném skutku toliko s hlediska zákona, k němuž poukazovala obžaloba, a omezuje se na zjištění, že článek, jehož uveřejnění v časopise, obžalovaným redigovaném, jest předmětem obžaloby, prošel bez závady censurou státních zastupitelstev v Praze a Chebu, když byl uveřejněn v periodických tiskopisech »D. L.« a »D-er L.«. Vycházeje tak ze skutkového děje neúplně zjištěného sprošťuje napadený rozsudek obžalovaného z obžaloby pro zanedbání povinné péče z důvodů, že povinnost redaktorova, pečovati o obsah tiskopisu, musí míti své přirozené meze, to jest že redaktor činí své povinnosti zadost, předpokládá-li, že se články, které do listu přijímá, nemohou příčiti státním zákonům, když tyto články byly již uveřejněny v jiných časopisech a nedoznaly pozastavení žádným z úřadů censurou tiskopisů pověřených, neboť nelze prý na redaktorovi požadovati, by zkoumal obsah tiskopisu svědomitěji a pečlivěji, než censurní úřad.
Právem napadá zmateční stížnost veřejného obžalobce tyto důvody námitkou, že jsou právně pochybeny a zejména příčí se zásadě §u 3 (233) tr. zák., že zodpovědnosti za trestný čin nezbavuje neznalost trestního zákona, tedy ani právní omyl, vztahující se к ustanovení tohoto zákona. Podle §u 487 tr. ř. jest předpokladem zabavení tiskopisu netoliko, že obsah zakládá skutkovou podstatu trestného činu, nýbrž i, že tiskopis jest pro jeho obsah stíhati v zájmu veřejném. Pro nedostatek veřejného zájmu může od zabavení býti upuštěno, třebaže tiskopis má obsah trestný. Skutečnost, že tiskopis nebyl zabaven, není proto zárukou, že censurní úřady shledaly tiskopis nezávadným, pokud se týče měly za to, že v jeho obsahu nelze shledati trestný čin. Než, nehledíc ani k tomu, neosvědčuje redaktor předepsané mu pozornosti, nečetl-li článek sám před uveřejněním a neuvažoval-li sám o případné jeho protiprávní povaze. Naopak náleží mu, by sám článek přečetl, zkoumal, jaký je smysl, směr a dosah myšlenek článkem projevených a uvažoval o tom, není-li jim útoženo na některý právní statek způsobem v zákoně stíhaným. Redaktor nebyl by zodpovědnosti prost ani s hlediska dotčeného ustanovení obecného trestního zákona, tím méně s hlediska zanedbání povinné péče, kdyby smysl, směr a dosah článku správně poznal a toliko následkem nesprávného výkladu příslušných ustanovení hmotného zákona, tudíž z neznalosti zákona mylné předpokládal, že přes tento smysl, směr a obsah není článkem naplněna skutková podstata zločinu nebo přečinu, neboli (by se mluvilo slovy prvé stolice) že se článek nepříčí státním zákonům. Zodpovědnosti za uveřejnění článku trestného obsahu byl by redaktor s hlediska zákona, stíhajícího zanedbání povinné péče, prost výhradně tehdy, kdyby ani osobním čtením článku a pečlivými úvahami o celém jeho obsahu nebyl moh1 poznati protiprávní smysl, směr a dosah myšlenek, článkem projevených, a shledati tak v článku protiprávní útok na právní statek zákonem chráněný. Že tomu tak bylo u obžalovaného, nalézací soud nezjišťuje. Sprostil-li přes to obžalovaného z obžaloby, spočívá tento výrok na nesprávném použití zákona, obzvláště co do pojmu zanedbání povinné péče a co do významu, správněji bezvýznamnosti neznalosti zákona. Bylo proto z důvodu čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř. stížnosti vyhověti a podle §u 288 čís. 1 tr. ř. uznati, jak se stalo.

Citace:

č. 2244. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 52-54.