Čís. 1525.

»Udává« (§ 209 tr. zák.) též ten, kdo při svém výslechu, k němuž došlo na základě oznámení Jiné osoby, tvrdí, že byl určitý zločin určitou osobou spáchán. Byli-li obviňováni někteří soudci, nikoliv soud, jest na nich, by podali sami soukromou obžalobu (§§y 2, 495 tr. zák.); obžaloba veřejného obžalobce tu nestačí (článek V. zákona ze dne 17. prosince 1862, čís. 8 ř. zák. z roku 1863).
Ne sice skolení, ale přivlastnění si škodné v cizím revíru jest krádeží.
(Rozh. ze dne 29. února 1924, Kr II 223/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných Ferdinanda Z-a, Josefa Z-a a Josefa H-y do rozsudku krajského soudu v Novém Jičíně ze dne 15. února 1923, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými a to: Ferdinand Z. a Josef Z. zločinem utrhání na cti dle §u 209 tr. zák. a Josef H. přestupkem nedokonané krádeže dle §§ů 8, 460 tr. zák. a přestupkem proti bezpečnosti cti dle článku V. zákona ze dne 17. prosince 1862, čís. 8 ř. zák. z roku 1863 a §u 487 tr. zák.
Podle §u 290 tr. ř. zrušil rozsudek nalézacího soudu, pokud jím Josef H. byl uznán vinným přestupkem dle §u 487 tr. zák. a článku V. zákona ze dne 17. prosince 1862, čís. 8 ř. zák. z roku 1863 a sprostil obžalovaného dle §u 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro tento přestupek, jehož se podle obžaloby dopustil tím, že podáním ze dne 11. dubna 1922 u státního zastupitelství v J. soudce okresního soudu v M. křivě vinil ze zločinu zlého užití moci úřední straníckostí, aniž šlo obviňování tak daleko, by nabylo vlastností, které tu dle §u 209 tr. zák. býti musí, by se stalo zločinem utrhání na cti.
Zároveň nařídil zrušovací soud podle §u 362 čís. 1 tr. ř. mimořádnou obnovu trestního řízení ve prospěch obžalovaného Josefa H-y, zrušil napadený rozsudek též potud, pokud tento obžalovaný byl uznán vinným přestupkem nedokonané krádeže dle §§ů 8, 460 tr. zák. a přikázal věc okresnímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl. V otázkách, o něž tu jde, uvedl v
důvodech:
Zmatku čís. 9 a) §u 281 tr. ř., správně čís. 10 §u 281 tr. ř. neprovádí stížnost Josefa a Ferdinanda Z-ových po zákonu. Závěr, že se dopustili jen snad přestupku proti bezpečnosti cti, buduje stížnost na předpokladu, že Z-ovi neučinili udání přímo u vrchnosti a že při údajích H-ovi mohli předpokládati, že H. učiní trestní udání u vrchnosti. Než rozsudek nezjišťuje pouze, že Z-ovi mohli sobě býti dobře vědomi, nýbrž zjišťuje, že věděli, že H. věc nenechá a že to udá; ba zjišťuje dokonce, že bylo přímo úmyslem Z-ových, dáti podnět k vyšetřování a pátrání proti Š-ovi, K-ovým a Št-ovi. Rozsudek zjišťuje dále, že Ferdinand a Josef Z-ovi — byvše četníky vyslýcháni — trvali na tom, t. j. na vymyšleném ději, jejž byli sdělili H-ovi a jejž tento oznámil správě panství b-ého, která H-ovo oznámení zaslala četnické stanici v Ch. Udáním ve smyslu §u 209 tr. zák. jest však jakékoli tvrzení vůči vrchnosti, že někdo jiný spáchal určitý zločin, takže udání činí netoliko, kdo zločin vrchnosti prvý oznamuje, nýbrž i kdo vůči vrchnosti za svého výslechu, třebaže k němu došlo následkem oznámení jiné osoby, tvrdí, že byl určitý zločin určitou osobou spáchán. Trvali-li tedy Z-ovi vůči četnictvu na svých údajích, udali tím osoby, dotčené těmito údaji, ze zločinu krádeže, k němuž údaje poukazovaly. Nehledě k tomu nepáše se zločin utrhání na cti výlučně přímým udáním u vrchnosti. Zločinu dopouští se podle druhé věty §u 209 tr. zák. i ten, kdo jinak než u vrchnosti obviňuje někoho jiného ze zločinu takovým způsobem, že obvinění jeho mohlo by dáti příčinu vrchnosti k vyšetřování neb alespoň k pátrání proti obviněnému. Že při sdělení Z-ových H-ovi šlo o obvinění takovým způsobem, nalézací soud zjišťuje, přihlížeje patrně k tomu, že o sdělení Z-ových vyrozuměl H. majtele honitby a tento četnictvo. Rovněž zjišťuje nalézací soud, že si Z-ovi těchto následků svého sdělení H-ovi byli vědomi. Již pouhé sdělení, jež Z-ovi učinili H-ovi, naplňovalo by tudíž pojem utrhání na cti podle druhé věty §u 209 tr. zák., i kdyby nebyli Z-ovi udali nařknuté osoby přímo u vrchnosti po rozumu první věty §u 209 tr. zák., jak vylíčeno. Rovněž není proveden po zákonu zmatek čís. 9 a) co do výroku, jímž byl Josef H. uznán vinným přestupkem §§ů 8, 460 tr. zák., neboť stížnost nedbá skutkového zjištění ohledně úmyslu H-y, nýbrž buduje své vývody na opačném předpokladu, že stěžovatel chodil s puškou po polích jen, by odstřeloval škodnou a pozlobil Š-a a jeho soudruhy. Avšak ani co do výroku, jímž byl H. uznán vinným přestupkem §u 487 tr. zák. a článku V. zákona ze dne 17. prosince 1862, čís. 8 ř. zák. z roku 1863, není stížnost provedena po zákonu. Stížnost snaží se pouze různými úvahami, jež nedoličují, ba ani nepoukazují k žádné z vad v §u 281 čís. 5 tr. ř. vytčených, dokázati, že stěžovatel neměl úmyslu urážlivého, čímž i sama stížnost rozumí vědomí stěžovatele, že se obsahem svého podání dopouští urážky soudců. Než vědomí H-ovo, že se dopouští urážky soudců, rozsudek zjišťuje tím, že jednak odmítá hájení se obžalovaného, že stížnost měla býti pouze poháňkou, jednak bere v rozsudkových důvodech za prokázáno, že výrazy, obsažené v podání, jsou křivým obviněním ze zločinu; křivost obvinění však pojmově předpokládá úmyslně vědomou nepravdivost. Zmateční stížnost není tudíž po větší části provedena po zákonu a ve zbývající části neodůvodněna. Bylo ji proto zavrhnouti.
Avšak rozsudek jest ve výroku, o němž posléze bylo jednáno, zmatečným dle čís. 9 c) §u 281 tr. ř. ve směru, stížností nevytýkaném. Rozsudek zjišťuje, že stěžovatel H. vinil podáním, o které jde, ze zločinu ... soudce okresního soudu v M. Obviňováním byli tedy dotčeni někteří, po případě všichni soudci u tohoto soudu úřadující, nikoli však okresní soud. Přestupek §u 487 tr. zák., jejž naplňuje obsah podání, nebyl spáchán proti veřejnému úřadu, nýbrž na — třebaže několika — jednotlivcích. Pouze tyto osoby byly dle §u 495 tr. zák. oprávněny k návrhu na vyšetřování a potrestání přestupku, o který jde. Veřejnému obžalobci nepříslušelo — třebaže trestný čin směřoval proti veřejným úředníkům a vztahoval se na jejich úřední úkony — právo ku stíhání ani dle článku V. zákona ze dne 17. prosince 1862, čís. 8 z roku 1863, jelikož nejde o přečin, nýbrž jen o přestupek. Žádným ze soudců, urážkou dotčených, návrh na potrestání učiněn nebyl. Uznal-li nalézací soud na základě návrhu veřejného obžalobce stěžovatele vinným činem, pro nějž mohl býti stíhán jen k žádosti soukromého obžalobce, porušil zákon v §u 2. tr. ř. a §u 495 tr. zák. co do otázky, zda je zde, či schází-li obžaloba, jíž je dle zákona potřebí. I bylo proto z důvodu zmatečnosti §u 281 čís. 9 a) tr. ř. dle §u 290, ježto bylo zákona nesprávně použito v neprospěch obžalovaného, rozsudek soudu prvé stolice ve výroku, jímž byl Josef H. uznán vinným přestupkem §u 487 tr. zák. a čl. V. zákona čís. 8/63 a v důsledku toho i ve výroku o trestu tohoto stěžovatele, jakož i ve výrocích s tím souvisejících zrušiti. Jelikož zde není návrhu oprávněného obžalobce na stihání přestupku §u 487 tr. zák. a pro skutkovou podstatu zločinu §u 209 tr. zák. nedostává se zjištění zlého úmyslu, tímto zločinem předpokládaného, bylo Josefa H-u z obžaloby pro přestupek §u 487 tr. zák., domněle i čl. V. zákona čís. 8/63 propustiti.
Při poradě o zmateční stížnosti Josefa H-y vzešly však zrušovacímu soudu závažné pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, na nichž se zakládá rozsudek nalézacího soudu, pokud jím byl Josef H. uznán vinným přestupkem nedokonané krádeže dle §§ů 8, 460 tr. zák. Nalézací soud zjistil totiž na základě doznání obžalovaného Josefa H-y a výpovědi svědků Leopolda Š-a a Anny O-ové, že Josef H. chodil s puškou po revíru majitele honitby Leopolda Š-a, by lovil, v úmyslu si honební zvěř přivlastniti. Než to, co H. udal, totiž: »že si vyšel s ručnicí na divoká káňata a divoké holuby, protože byl o to požádán Annou O-ovou«, nesvědčí o jeho úmyslu loviti honební zvěř a si ji přivlastniti. Výpověď svědka Leopolda Š-a, jenž udal, že měl s H-ou písemnou smlouvu, že se bude společně honit, společně že se škoda nahradí a zisk rozdělí, že H. odmítl jeho pozvání na hon s podotknutím, že on sám ho zve na hon dne 2. října 1921, a že H. chodil na hony sám, nasvědčuje pak pouze tomu, že H. smlouvy se Š-em nedodržoval a bez jeho pozvání na hon chodil, nesvědčí však rovněž o jeho úmyslu honební zvěř si přivlastniti. Anna O-ová vůbec nebyla slyšena jako svědkyně. Byla sice k hlavnímu přelíčení, ustanovenému na den 18. ledna 1923, předvolána, nedostavila se však a od jejího výslechu bylo za souhlasu obou stran upuštěno. Je nepochopitelno, jak nalézací soud mohl na základě »její svědecké výpovědi« učiniti zmíněné zjištění. Prohlášení, jež O-ová soudu zaslala, jež však podle záznamů protokolu o hlavním přelíčení nebylo přečteno, svědčí pak o správnosti zodpovídání se Josefa H-y, neboť v něm O-ová uvádí, že požádala H-u, by zastřelil káně, jež ji hospodářsky poškozovalo. Podklad, na němž nalézací soud zjišťuje úmysl Josefa H-y, přisvojiti si honební zvěř, jest podle toho, co právě uvedeno, vratkým. V uvážení všech těchto okolností nejvyšší jako zrušovací soud nařídil podle §u 362 čís. 1 tr. ř. mimořádnou obnovu trestního řízení ve prospěch obžalovaného Josefa H-y, zrušil v tomto směru rozsudek nalézacího soudu a věc přikázal nyní příslušnému okresnímu soudu, by ji opětovně projednal a rozsoudil.
Tomuto soudu bude vzhledem na uvedené zodpovídání se obžalovaného uvážiti toto: Byť i honební zákon pro Moravu ze dne 26. července 1912, čís. 4 z. zák. z roku 1914 definoval v §u 2. vykonávání honebního práva jako výlučné právo lovná zvířata, v honebním revíru majitelů vlastní honitby nebo nájemců honitby v tomto zákoně vyznačených se vyskytující, hájiti, stihati, zabíjeti a t. d sobě přivlastňovati; divoká káňata (varochy velké) a divoké holuby mezi lovnými zvířaty však neuvádí, přece již z toho, že zákon činí v §u 64 právo cizí osoby, taková zvířata si přivlastňovati, závislým na písemném povolení pána honitby, vysvítá, že ani ohledně těchto zvířat neuvolnil výhradné právo okupační majitele honitby ve prospěch osob cizích. Dle toho dopouštějí se tyto osoby neoprávněným přivlastněním si takového zvířete v cizí honitbě krádeže. V případě, o nějž jde, bude proto nutno zjistiti, zdali úmysl H-ův se vztahoval pouze na skolení uvedených dravých ptáků — což by trestným nebylo — či též na přivlatnění si jich, což ovšem by zakládalo skutkovou podstatu přestupku, pro nějž naň bylo žalováno.

Citace:

č. 1525. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 175-179.