Čís. 14295.

K odůvodnění náhradního nároku podle § 1 zákona ze dne 21. března 1918 čís. 109 ř. z. se vyžaduje, aby majetková újma vznikla nákladem, nutným ke zrušení odsuzujícího rozsudku.
Takovým nákladem není honorář vyplacený za posudek universitního profesora připojený ke zmateční stížnosti k zachování zákona.
(Rozh. ze dne 8. dubna 1935, Co I 1/34.) Žalobce byl k soukromé žalobě uznán v trestních věcech proti němu pod T 151/26 a T 699/26 okresního soudu v T. vinným přestupky proti bezpečnosti cti podle §§ 488, 491 tr. zák. Nejvyšší soud k zmatečni stížnosti generální prokuratury vznesené na záštitu zákona zrušil oba trestní rozsudky a uložil okresnímu soudu v T., by o věci dále jednal a rozhodl. Soukromý žalobce vzal ve věci T 151/26 žalobu před zahájením líčení zpět, pročež řízení podle § 46 tr. ř. bylo zastaveno. Ve věci T 699/26 byl vynesen rozsudek osvobozující. Poněvadž ministerstvo spravedlnosti nerozhodlo o návrhu žalobcově na odškodnění podle § 3 zák. čís. 109/18 ř. z. ve lhůtě tří měsíců, domáhá se žalobce žalobou náhrady zaplacených peněžitých trestů 1600 Kč a 3000 Kč, dále náhrady honoráře 16000 Kč zaplaceného Dr. M-ovi, universitnímu profesorovi, za posudek, který žalobce připojil ke své žádosti generální prokuratuře o podání zmateční stížnosti k zachování zákona, a dále náhrady škody 50000 Kč. Prvý soud vyhověl žalobě jen do výše 4600 Kč (zaplacené pokuty), jinak žalobu zamítl z těchto důvodů: Žalobce odůvodňuje nutnost posudku Dr. M-y tím, že prý to bylo pro něho existenční otázkou, aby dosáhl zrušení chybných rozsudků v obou trestních věcech, že byl proto nucen použiti pomoci věhlasného učitele práva trestního prof. Dr. M. a jeho posudek připojiti k žádosti na generální prokuraturu, aby jí pohnul k podání zmateční stížnosti k zachování zákona, že nejvyšší soud při svém zrušovacím rozhodnutí myšlenkový pochod posudku z největší části si osvojil a příznivý výsledek této zmateční stížnosti že nejlépe prokazuje odůvodněnost posudku. Naproti tomu dlužno uvésti, že žalobce byl ve věci T 699/26 v odvolacím řízení zastoupen Dr. Bedřichem G-em, advokátem v L., který také podal obšírný spis odvolací, že později dal plnou moc svému společníku Dr. Antonínu Sch-ovi, advokátu v T., že žalobce je sám zkušeným právníkem a obhájcem ve věcech trestních, že má potřebné právní znalosti a zkušenosti, aby podání na generální prokuraturu sepsal a řádně odůvodnil, a že si musel býti toho dobře vědom, že jeho žádosti u generální prokuratury za podání zmateční stížnosti, tak i vyřízení této nejvyšším soudem dostane se nejbedlivějšího prozkoumání a posouzení á že o stížnosti zmatečni rozhodnuto bude nejvyšším soudem zcela samostatně a věcně bez ohledu na názory v posudku vyslovené, při čemž nerozhodno, kryje-li se myšlenkový pochod posudku z části z obsahem důvodů zrušovacího rozhodnutí, a neuznal proto nalézací soud potřebným opatřiti si a použiti posudku k dosažení příznivého výsledku zmatečni stížnosti a následkem toho nepřiznal žalobci požadovaný honorář, vyplacený za posudek. Ani pokud jde o odškodnění 50000 Kč neshledává soud nárok ten důvodným. Podle doslovu zákona čís. 109/1918 může nesprávně odsouzený žádati od státu přiměřenou náhradu škody (tedy nikoliv plné dostiučinění), kterou třeba jako újmu majetkovou prokázati, tedy nikoliv za hanbu, snížení vážnosti a pod., již utrpěl bezprávným odsouzením přímo, tedy za škody pouze nepřímé. Takové škody žalobce neprokázal. Tvrzení jeho v příčině utrpěné škody jsou povahy zcela všeobecné, neopírající se o žádné konkrétní skutečnosti. Žalobce ani netvrdí, že během urážkových procesů s Dr. L-em a i po jejich skončení se provoz jeho kanceláře nějak obmezil, nebo že. by se byl výtěžek jeho kanceláře následkem zmíněných dvou odsouzení snížil, naopak výslovně uvádí, že výtěžek se nesnížil, tvrdí však, že by se byl výtěžek jeho kanceláře — nebýti těchto odsouzení — ještě více zvýšil, aniž by toto tvrzení mohl odůvodniti nějakými konkrétními fakty. Leč ani o škodě nepřímé, vzešlé snížením vážnosti nelze mluviti. Činy, pro které byl žalobce odsouzen, byly pouhé výroky, které byly na hranici trestnosti a beztrestnosti, tedy nikoliv diffamující. U některých osob může snad uškoditi advokátu okolnost, že užívá silnějších výrazů, jiné osoby spatřují však v takových silnějších výrazech a v houževnatém vedení věci zvláštní způsobilost advokátovu. To platí zejména o klientech příležitostných, ohledně nichž nelze souhlasiti s tvrzením žalobcovým, že přicházejí hned na poprvé s velkými věcmi, naopak s takovými věcmi přicházejí lidé, kteří nejsou po prvé u advokáta, nýbrž již před tím častěji byli u advokáta a zpravidla mají svého stálého právního zástupce. Uvádí-li žalobce, že mu u takových příležitostných klientů škodilo jeho odsouzení, poněvadž prý se mnozí spokojili s tím, že si přečtli výrok o trestu a nesledovali podrobněji jeho procesy a že na tomto nepříznivém mínění o něm ničeho nezměnilo později pro něho příznivé zakončení těchto trestních věcí, dlužno k tomu poukázati, že o procesech těchto i jejich ukončení svého času místní noviny obšírně referovaly a že z těchto referátů mohl každý viděti, že nejde o nějaký hrozný čin, nýbrž o pouhý výrok, o němž soud vyslovil, že jím byla mez přípustnosti překročena, takže spokojil-li se někdo jen s výrokem o trestu, vzešla domnělá škoda z této okolnosti a nikoliv z rozsudku samého. Uvádí-li žalobce dále, že mezi ním a stranou německo-nacionální, k jejímž vůdcům patřil i Dr. L., došlo k vážným neshodám, které se stupňovaly až ve zjevné nepřátelství, jež se pak vyvíjelo v uvedených trestních sporech a i ve sporech jiných, a že následek toho byl, že přívrženci strany německo-nacionální, potřebovali-li advokáta, nešli k žalobci, nýbrž k jinému z tamních advokátů, možno případy takové připustiti, tu však způsobena byla žalobci újma již nepřátelským poměrem mezi nim a stranou německo-nacionální, nikoli teprve oněmi odsuzujícími rozsudky. Když tedy žalobce neprokázal, že mu ze zmíněných odsouzení vzešla přímo nějaká majetkoprávní újma v jeho výdělečné činnosti, není nárok jeho na náhradu škody z tohoto důvodu oprávněn.
Nejvyšší soud nevyhověl odvolání žalobcovu.
Důvody:
K částce 16000 Kč vzniklé zaplacením honoráře profesoru Dr. M.: Nejde ovšem o útraty trestního řízení jako takové, nýbrž o náhradu majetkoprávní újmy podle § 1 zákona z 21. března 1918 čís. 109 ř. z. K odůvodnění tohoto náhradního nároku ale nestačí, že majetkoprávní újma odvolateli vznikla a že neprávem odsouzený na jejím vzniku spoluviny nemá, an se patřičně v urážkových sporech hájil (§ 1304 obč. zák.); nýbrž jde o to, zda majetková újma vznikla zaplacením nákladů nutných k dosažení zrušení odsuzujících rozsudků, a dosažení opačného výsledku v obou trestních věcech, jak bylo dolíčeno již v rozhodnutí čís. 8004 sb. n. s., ano by jinak záviselo zcela na libovůli osoby neprávem odsouzené, jak velkou majetkovou újmu si chce způsobiti a tím nedůvodně stanovití výši náhrady oproti státu. Že útraty vynaložené za posudek profesora Dr. M. nebyly vůbec nutny, odůvodnil případně prvý soud a z toho, že generální prokuratura a nejvyšší soud jako zrušovací soud se přiklonil k posudku Dr. M., neplyne, že by nebyl dospěl bez onoho posudku k témuž názoru, což připouští i sám odvolatel, když uznává, že jak generální prokuratura tak í nejvyšší soud by i bez onoho posudku byly obě věci podrobily nejbedlivějšímu prozkoumání. Právo na zřízení obhájce odvolateli první soud neupírá a nezbavuje ho ani práva na zřízení více obhájců ani na změnu v osobě obhájcově, a jest proto poukaz na ustanovení čtvrté hlavy trestního řádu, jednající o obviněném a o jeho hájení bezpodstatný. Totéž platí o dalším tvrzení, že profesor Dr. M. jest zapsán v seznamu obhájců, neboť tento ani jako formální obhájce (§ 44 odst. 1 tr. ř.) vykázán nebyl a návrh generální prokuratuře na podání zmateční stížnosti na záštitu zákona svým podpisem neopatřil. Jeho úkon jest pouze posudkem znaleckým z oboru trestního práva a za takový ho pokládal i sám profesor Dr. M. a také neúčtoval svou odměnu jako obhájce podle vládního nařízení čís. 95/23 sb. z. a n. a § 381 čís. 4 tr. ř., nýbrž jako poplatek znalecký (§ 381 čís. 3 tr. ř.). Posudek z tohoto oboru jest ale v trestním řízení nepřípustný vzhledem k § 118 tr. ř. ve znění zákona čís. 107/27 sb. z. a n. a nelze jeho nutnost odůvodniti ani tím, že by šlo o případy s právního hlediska obzvláště nesnadné, an žalobce to vylučuje sám, když ve svých podáních pokládá omyly nižších soudů dokonce za hrubou nedbalost (§ 1324 obč. zák.). A že šlo o věci pro žalobce velké důležitosti, ohrožující jeho vážnost jako advokáta, není důvodem, aby útraty, které nebyly nutný, mu byly hrazeny. Ostatně bylo o útratách jako takových pravoplatně rozhodnuto trestním soudem. O záchranný náklad tu nejde, poněvadž tím se rozumí náklad na opatření prostředku, jenž zamezuje vznik hrozící škody neb rozšiřování škody již vzniklé, což v souzeném případě není. — K nároku na 50000 Kč. S právního hlediska jest předpokladem nároku na náhradu věcné škody (§ 1293 obč. zák.) důkaz, že majetková újma skutečně nastala, nikoliv jen pouhá domněnka. A byť jest obtížným důkaz o každém jednotlivém případu úbytku klientely, přece není vyloučeno aspoň některé případy dokázati, z nichž by se dalo důvodně souditi, že odsouzení v urážkových sporech mělo za následek částečnou ztrátu klientely a tím majetkovou újmu, po případě že žalobci tím ušel zisk, jehož by byl dle obyčejného běhu věci dosáhl. Nemůže-li to žalobce dokázati, jde to na jeho vrub, an nesplnil předpoklad nároku a nemá místa ani ustanovení § 273 c. ř. s., jež předpokládá důvodnost nároku na náhradu škody, tedy skutečnost, že škoda nastala a vyhražuje pro nemožnost nebo obtížnost důkazu výše škody jen stanovení výšky volnému uvážení soudu. Ježto žalobce nedokázal žádnou skutečnost, z níž by se dala odvozovat majetková újma, ať již nastalá nebo budoucí, není jeho nárok odůvodněn a netřeba ani se zabývati otázkou, jak vykládati jest pojem »přiměřené náhrady škody« uvedený v § 1 zák. z 21. března 1918 čís. 109 ř. z.

Citace:

č. 14295. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 314-317.