Čís. 1068.

S výjimkou překročení mezí nutné obrany zabezpečuje § 2 písm. g, tr. zák. pachateli beztrestnost jak pro případ, že podmínky spravedlivé nutné obrany tu jsou, meze její však z důvodů posledního odstavce § 2 tr. zák. byly překročeny, tak pro případ, že podmínek spravedlivé nutné obrany zde objektivně nebylo, pachatel je však z uvedených důvodů mylně předpokládal.
Ku překročení mezí nutné obrany (§ 2 písm. g tr. zák.) jest po stránce subjektivní zapotřebí, by pachatel v době činu jednal ve stavu normálního nazírání.
(Rozh. ze dne 12. ledna 1923, Kr I 44/22).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústnm líčení zmateční stížnost státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Jičíně ze dne 1. října 1921, jímž byl obžalovaný dle § 259 čís. 3 tr. ř. zproštěn z obžaloby pro zločin těžkého poškození na těle dle §§ 152, 155 lit. a) tr. zák. mimo jiné z těchto

důvodů:
Stížnost je neodůvodněna i potud, pokud se opírá o důvod zmatečnosti čís. 9 (9 b) § 281 tr. ř. k závěru, že obžalovaný jednal jen v nutné obraně a že z jejích mezí nevykročil, dospívá rozsudek úvahou, že obžalovaný, jenž věděl, že všem lesním zřízencům v P. bylo vyhrožováno, octl se v lese sám proti 5 mužům, při krádeži dříví přistiženým, že za výstupu P, třeba jen ve strachu o svůj život, uchopil hlaveň pušky obžalovaného, čímž ho odzbrojil. K. pak, třeba že jen ze zvědavosti, běžel ze zadu k zápasícím tak, že obžalovaný mohl dle přesvědení soudu míti dojem bezprostřednosti útoku na svůj život; je tudíž pochopitelno, že za takového stavu věci vytrhl lovecký nůž a bodl jimi bez rozmyslu po P-ovi, by se ho jako nejbližšího útočníka sprostil. Zmateční stížnost je v neprávu, namítajíc, že o spravedlivé nutné obraně ve smyslu: § 2 lit g) tr. zák. nelze u obžalovaného vůbec mluviti. Stížnost nevychází ve svých vývodech ze shora uvedených skutkových zjištění rozsudkových, nýbrž v rozporu s ustanovením § 288 čís. 3 tr. ř. ustrojuje si skutkový děj v podstatných jednotlivostech způsobem, uchylujícím se závažně od skutečností, zjištěných rozsudkem. Položí-li se za základ úvah o jednání obžalovaného skutkový děj, zjištěný rozsudkem, nelze důvodně tvrditi, že rozsudkovým výrokem, dle něhož obžalovaný jednal ve spravedlivé (nutné) obraně a mezí této obrany nepřekročil, byl zákon porušen nebo bylo zákona použito nesprávně. Dle poslední odstavce § 2 písm. g) tr. zák. jde o spravedlivou nutnou obranu jen tehdy, dá-li se z povahy osob, času, místa, způsobu útoku nebo z jiných okolnosti souditi, že pachatel použil jen nutné obrany, by od sebe neb od jiných odvrátil protiprávní útok na život, zdraví nebo majetek, nebo že jen z přestrašení, bázně neb uleknutí meze takovéto obrany překročil. Ustanovením § 2 písm. g) tr. zák. poskytuje se tudíž — hledíc zároveň k písm. e) téhož § — beztrestnost pachateli arciť s výjimkou překročení mezí nutné obrany dle poslední věty § 2 lit. g) tr. zák., nejen pro případ, v němž podmínky spravedlivé nutné obrany tu jsou, meze její však z důvodů, naznačených v posledním odstavci uvedeného §, byly překročeny, nýbrž i tehdy, když objektivně spravedlivé nutné obrany sice nebylo, ale obviněný z přestrašení, bázně neb uleknutí předpokládal, že ony podmínky tu jsou. Tak tomu bylo dle skutkových zjištění rozsudkových a dle přesvědčení, nalézacím soudem ze skutečností těch správně čerpaného, i v tomto případě. V neprávu je též zmateční stížnost, dovozujíc, že obžalovaný měl a za daných okolností také mohl docela dobře seznati, že své právo, totiž bezpečnost svého života a zdraví, může si uchrániti prostředky méně ostrými a méně nebezpečnými, neboli, že nutná obrana nevyžadovala toho, aby P. bodl právě do prsou, a že tím obžalovaný překročil meze nutné obrany. Než vykročení takové jest dle poslední věty § 2 písm. g) tr. zák. nikoliv již samo o sobě, nýbrž jen tehdy trestným, když podle povahy okolností jsou tu podmínky §§ 335 aneb 431 tr. zák. jakožto jednání z nedbalosti. O ní by však jen tehdy mohla býti řeč, kdyby si byl pachatel (napadený) vědom nebezpečí, s jeho jednáním spojeného, nebo kdyby z okolností případu na jevo šlo, že pachatel (napadený) zaviněným způsobem zanedbal povinnou pozornost a uvažování, a že pro nedostatek povinné rozvahy nebezpečí, z jeho jednání plynoucího, si neuvědomil. Aby tudíž překročení mezí nutné obrany mohlo za vinu býti přičítáno, nestačí jen objektivně překročení hranic přiměřené obrany, nýbrž jest dále ještě zapotřebí, by obžalovaný v době činu jednal ve stavu normálního nazírání, tak že jemu přes poděšení, strach neb uleknutí bylo by možným bývalo, aby si uvědomil překročení nutných mezí. I když dle výše již citovaných rozsudečních zjištění jednání obžalovaného, v sebeobraně předsevzaté, objektivně převyšuje míru, nutnou k odražení útoku, P-em naň učiněného, a jest vybočením v úleku a strachu z mezí nutné obrany, vyloučil nalézací soud zjištěními svými zavinění obžalovaného po stránce subjektivní. Dle těchto zjištění nejednal obžalovaný za normálního uvažování, nýbrž jednak pod tlakem tehdejších, pro lesníky a jich službu nebezpečných poměrů a činěných jimi výhrůžek, jednak pod vlivem hrozivé situace, která okamžité jednání vyžadovala a ve které obžalovaný neměl vůbec kdy, způsob sebeobrany nějak uvážiti, tím méně pak nebezpečnost své obrany si uvědomili. Když tedy nalézací soud ve shodě s danými okolnostmi zjistil, že obžalovaný, nemající kdy k nějaké úvaze a vedený okamžitým pudem sebezáchrany, bez rozmyslu po P-ovi bodl, by se ho jako nejbližšího protivníka zprostil, nejde tu o obžalovaným zaviněné zanedbání povinné pozornosti a náležité rozvahy a následkem toho není zde skutkové povahy přestupku § 431 tr. zák.

Citace:

č. 1068. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 21-22.