NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 1

Čís. 966.

Pro skutkovou podstatu zpronevěry jest lhostejno, že pachateli přísluší pohledávka proti tomu, kdo mu zadržené věci svěřil.
(Rozh. ze dne 21. října 1922, Kr II 791/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 20. září 1921, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 183 tr. zák.
Důvody:
Neprávem uplatňuje zmateční stížnost z důvodu § 281 čís. 9 a) tr. ř. nesprávnost výroku odsuzujícího obžalovaného pro zpronevěru, dovozujíc, že šlo o pouhé civilní bezpráví, an měl proti firmě Karel V. vzájemné pohledávky provise ve výši, přivlastněný peníz převyšující, jichž mu firma přes opětné vyzvání neplatila. Zpronevěra spočívá v protiprávním zadržení nebo přivlastnění si věci svěřené a nevyžaduje vůbec úmyslu ziskuchtivého nebo poškozovacího. Stačí po stránce subjektivní vědomí pachatelovo, že zadržuje neb přivlastňuje sobě svěřenou věc materielně protiprávně. Pouhá, ostatně soudem nalézacím nezjištěná okolnost, že pachateli příslušela proti straně vzájemná pohledávka, nevylučuje protiprávnost jednání obžalovaného a jeho vědomí o této protiprávnosti, to tím méně, poněvadž šle o pohledávky provise, jež již dle jich povahy nelze bez předchozího súčtování shledati likvidními, mimo to však také proto, poněvadž vzhledem k doslovu §§ 1441 a 1442 obč. zák., v nichž je výslovně řeč o započítání vlastní pohledávky srážkou ze vzájemné pohledávky odpůrcovy, nastává kompensace vzájemných pohledávek a tedy vzájemné pominutí jich, pokud jsou stejně vysoké, teprve uplatněním této kompensace, totiž prohlášením té neb oné strany vůči odpůrci, že započítává pohledávku vlastní na vzájemnou pohledávku odpůrcovu nebo naopak tuto na onu pohledávku. Pouhým sejitím se pohledávky vlastní se vzájemnou pohledávkou odpůrcovou nenastává kompensace a nepomíjí pohledávka ta ani ona úplně nebo částečně, nýbrž obě trvají vedle sebe dále. Obžalovaný neprovedl vůči firmě Karel V. kompensace své tvrzené vzájemné pohledávky, pročež peníze, jemu svěřené (odevzdané), byly proň penězi cizími. Měl-li skutečně proti firmě Karel V. vzájemnou pohledávku, mohla zavdati mu podnět, by naléhal vůči druhé straně na súčtování, by si po případě vymohl zajištění své vzájemné pohledávky nebo zaplacení cestou soudní, neopravňovala ho však, by svémocně spotřeboval pro sebe peníze jemu od zákazníka odevzdané a firmou Karel V. svěřené. Stěžovatel sám netvrdí, že by se byl býval pokládal za oprávněna, kryti se o své újmě z peněz jemu svěřených, nýbrž dovolává se ve své stížnosti nouze, ve kterou prý následkem nezaplacení mu provise firmou V. upadl. Než že by nouze taková byla dosahovala stupně v § 2 g) tr. zák. předpokládaného, není v rozsudku zjištěno a sama zmateční stížnost to netvrdí. Šlo tedy jen o polehčující okolnost dle § 46 f) tr. zák., ku které soud nalézací při výměře trestu též měl zření.

Citace:

č. 966. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 465-466.