NPD documents search: Právník, 77 (1938) - Revue internationale de la théorie du droit

Literární zprávy

JUDr. Dr. Oldřich Koblížek, Kolektivní smlouva pracovní. Podstata a právní povaha. Sbírky pojednáni z československého práva svazek 5. Nákladem Právnického knihkupectví a nakladatelství, V. Linhart v Praze n., Lützowova 35, 1937, stran 228.
V předmluvě ke Kobližkově knize Donucení ke smlouvě soukromoprávní (vyšlo v Praze jako 9. číslo Knihovny Sborníku věd právních a státních, nové řady oboru právodědeckého), v níž se v oddíle o normových smlouvách pojednává mimo jiné také o smlouvách kolektivních (str. 96 až 100), čteme tato slova: »Různé problémy mohly býti jen stručně naznačeny, aby zbytečně rozsah knihy nevzrostl; jich propracování zejména po stránce metody vyhrazuje si však autor pro specielní studie.« A skutečně hned následujícího roku uveřejnil Koblížek tři pojednání, která jsou splněním tohoto jeho slibu. Jsou vyjmenována v předmluvě ke knize, o níž zde referujeme. Také tato nová jeho práce, jež je věnována rozboru smlouvy kolektivní, je jednou z oněch slíbených speciálních studií.
Po předmluvě, přehledu obsahu, seznamu zkratek a úvodě je v ní příslušná látka probrána v šesti kapitolách. Kapitola I. (15—41) jedná o vzniku a vývoji kolektivních smluv, II. (42—65) o stranách, III. (66—86) o obsahu kolektivních smluv, IV. (87 až 114) o kolektivně smluvním procesu, V. (115—133) oprávní povaze kolektivní smlouvy a konečně kapitola VI. (134—137) o budoucnosti kolektivní smlouvy. To je vlastní jádro knihy. Připojena jsou ustanovení československého práva o kolektivních smlouvách, osnovy československých zákonů kolektivních smluv se týkající, některá cizí právní ustanovení o smlouvách kolektivních a o právních zřízeních obdobných, několik ukázek kolektivních smluv československých a stručný rejstřík věcný.
Tato kniha, jak dí autor v předmluvě, »rozvádí a řeší problém kolektivních smluv sociologicko-právní metodu«. O tom, v čem metoda ta záleží, vykládá autor v úvodě (str. 13—14). Nejprve poukazuje na to, jak nedostatečně je kolektivní smlouva upravena v československém právu zákonném a soudcovském, a dospívá k závěru, že při výkladu kolektivně smluvního práva nelze vycházeti jenom z těchto pramenů. Na otázku, čeho je třeba při zkoumání kolektivní smlouvy se stanoviska právní vědy na sociologii budované, se odpovídá takto: »Při vědeckém zkoumání kol. smlouvy pracovní jako sociálního jevu jest i s hlediska právního nezbytno vyšetřit podstatu jevu nejen podle právních norem, ale též podle skutečnosti; nutno tudíž stále mí ti na zřeteli kol. smlouvu pracovmí, jak se jeví ve skutečném životě.« Cílem sociologickoprávní metody je »vystihnouti kolektivní smlouvu pracovní jednak v její celistvosti sociálního jevu, jednak v její sociální funkci.« Má tedy tato metoda dvojí stránku, neboť: »Každý sociální výtvor, tudíž i sociální výtvor právní, možno zkoumati dvěma způsoby: staticky a dynamicky.« O tom, v čem je podstata statického zkoumání, poučuje nás autor těmito slovy: »Zkoumati sociální výtvor staticky znamená pozorovati jej v určitém istavu, kdy děj se teoreticky zastaví a popisuje se neměnné stadium, které jest abstrakci od vývojových změn. Právě vyloučení oasového prvku usnadňuje pojetí sociálního výtvonj jako jednoho celku, což má velký význam právě při smlouvě kolektivní, jejíž dvě stadia: kolektivní smlouva mezi smluvními stranami a individuální smlouvy jednotlivých členů, bývají nesprávně rozlišována. Kolektivní smlouva pracovní je jeden sociální výtvor, je uzavřený celek a jednotka, kterážto základní povaha nesmí nikdy býti přehlížena neb uměle trhána. Proto statická metoda, která tuto jednotnost zdůrazňuje, je v prvé řadě určena, aby zjistila podstatu kol. smlouvy, jak se jeví v konstantním obsahu smluv.« Avšak statické zkoumání, jak lze vyčisti z toho, co praví autor hned dále, je jednostranné a kterýkoliv právní jev je jím vystižen jen neúplně. »Pouhá právní metoda často se spokojuje jen se statickým zjištěním. Teprve metoda dynamická zachycuje skutečný život, neboť vystihuje vzrůst, vývoj a účin právního jevu. Časové rozvinutí tři stadií kolektivně smluvního procesu teprve jasně vysvětluje přechod smluvních ustanovení do smluv jednotlivců a jejich účinky po stránce právní.« Poměrem mezi onou dvojí stránkou sociologickoprávní metody, statickou a dynamickou, zabývá se Koblížek ještě na str. 66. Nejprve tam praví: »Obsah každé smlouvy jest úsek sociálního života, který sdružuje ustálenou a typickou skupinu jevů. Nejčastějším obsahem smluv jsou jevy hospodářské. Právě ustálenost a typičnost těchto jevů vyžaduje v prvé řadě statické zkoumání, jež nejlépe podá mnohotvárnost obsahu smluv.« Potom se přehledně obírá obsahem kolektivních smluv a končí: »Statickým zjištěním obsahu kol. smluv utvoří se potřebný podklad pro další zkoumáni, jímž jest dynamické šetření kol. smluvního procesu.«
K těmto metodologickým výkladům Kobližkovým je třeba připojit několik poznámek. Statická metoda, jak jsme již nahoře citovali, záleží podle Kobližka v tom, že pozorujeme sociální výtvor právní »v určitém stavu, kdy děj se teoreticky zastaví a popisuje se neměnné stadium, které jest abstrakcí od vývojových zrněn.« To je však vymezení, které nepostihuje dost určitě to, co je pro tuto metodu právě charakteristické. Podstatnou vlastností statické metody totiž jest, že se snaží »smysl« isolovaných právních ustanovení t. zv. interpretací vystihnouti sama, domnívajíc se mylně, že takto právo poznává, ač ve skutečnosti může do jeho vývoje jen zasahovat, jestliže se jejím »výkladům« dostane ozvěny u těch, kdo právo vytvářejí. Protože Koblížek nepochopil, v čem tkví pravá podstata statického pojímání práva, má pak za to, že lze obojí této metody, statické a dynamické, užívat zároveň. To však není možné již z toho prostého důvodu, že každá z obou těchto metod má úkol naprosto různý. Statická metoda má úkol — abych tak řekl — praktický: tvořit zásobu ustanovení na právo zaměřených a tím do jisté míry zasahovat do jeho vývoje. Naproti tomu úkolem metody dynamické jest popisovat a vykládat soubory vztahů, které vznikají působením právních ustanovení na empirické skutkové podstaty. Omyl je také, že »právě vyloučení časového prvku usnadňuje pojetí sociálního výtvoru jako jednoho celku« a že »statická metoda . . . zdůrazňuje jednotnost (kolektivní smlouvy)«, totiž to, že »kolektivní smlouva pracovní je jeden sociální výtvor, . . . uzavřený celek a jednotka.« Pravda je, že naopak metoda dynamická, která se snaží proniknouti ke skutečné podstatě sociálních výtvorů, představujíc si je jako jevy existující v čase a prostoru, umožňuje teprve, abychom chápali jednotlivé právní jevy jako soubory specifických sociálních vztahů, -tedy jako skutečné celky.
Koblížek se staví proti liché spekulaci právní dogmatiky když v předmluvě — arcá poněkud -nepřesně — zdůrazňuje, že »při vědeckém zkoumání kol. smlouvy pracovní jako sociálního jevu jest i s hlediska právního nezbytno vyšetřiti podstatu jevu nejen podle právních norem, ale též podle skutečnosti« a že je »nutno tudíž stále míti na zřeteli kol. smlouvu pracovní, jak se jeví ve skutečném životě«. Z tohoto jeho, mohli bychom říci, realistického pojetí, které chce poznávat právo, jaké opravdu je, vyplynuly také příležitostné námitky, namířené proti libovolným konstrukcím a zpozdilým hříčkám právně dogmatické spekulace. Tak odkazuje na př. otázku, zda »je£t myslitelná kol. smlouva, jestliže na straně zaměstnanecké jest jen jediný zaměstuanec« do »oboru šedé teorie«, dodávaje, že »ve skutečnosti takový případ se « (55—56) a ukazuje na »úskalí, o které ztroskotává právní teorie, když realita hospodářského výtvoru .zmizí z právních úvah a dodatečně pak se musí právní konstrukce přizpůsobovati skutečnosti« (116). S těmito teoretickými zásadami, s nimiž v podstatě možno jen souhlasiti, je však pohříchu v rozporu Kobližková vlastní praxe. Vysvitne to z několika příkladů. Obíraje se »všeobecnými předpoklady způsobilosti kolektivně-smluvních stran«. Koblížek praví (str. 43—44): »Zaměstnavatelé i zaměstnanci musí míti jako smluvní strany kolektivních smluv zvláštní povahu, t. j. musí býti kolektivum. Kolektivum jest sociologicky i právně jeden celek a odpovídá tudíž plně právnímu pojmu jednotné smluvní strany.« Koblížek ví ovšem velmi dobře, že některá ustanovení československého pracovního práva výslovně uznávají za stranu kolektivních smluv i jediného zaměstnavatele a proto, aby ono své apriorní tvrzení zachránil, pokouší se o konstrukci vskutku fantastickou: »Kolektivní povaha je dána na straně zaměstnavatele i tehdy, když smlouvu kolektivní uzavírá jediný zaměstnavatel, neboť tento shrnuje v jedné osobě tniejrůznější výrobní a kapitálové prostředky, na něž jsou poutáni rozmanití jednotlivci, takže jest tu jediná osoba vlastně jen representarutem kolektiva,« Koblížek dále píše (str. 95): »Vyvěšení (kolektivní smlouvy) jest vlastně symbolickým vyznačením přechodu, jest objektivním dokladem přechodu do vědomí jednotlivcova (podtrženo mnou), při čemž stránka ryze subjektivní, t. j. skutečná znalost u jednotlivce se pomíjí, pakliže vnější forma jest zachována.« Představa, že vyvěšením kolektivní smlouvy přechází její obsah do vědomí jednotlivcova, když se, jak Koblížek sám říká, skutečná znalost obsahu u jednotlivce pomíjí, je však právě s hlediska realistického pojímání práva hotové mystérium. Praví-li pak Koblížek, že »je jasné, že pěvecký spolek dělnický neb kuželkový spolek zaměstnavatelů nejsou způsobilé k projednání a uzavření kol. smlouvy« (str. 47), není to nic jiného než pouhá teoretická hříčka, protože — abychom užili jeho vlastních slov — takový případ«, aby pěvecký spolek dělnický nebo kuželkový spolek zaměstnavatelů sjednával kolektivní smlouvu, »ve skutečnosti se nevyskytne«. Toto rádo-by-duchaplné zjištění není však ani Kobližkovým vlastním majetkem; jeť přejato z Jacobiovýeh Grundlehren des Arbeitsrechts (v Lipsku 1927), kde na str. 158 čteme: »Schon die selbstverstänidliche Tatsache, dafi ein Arbeitergesangverein oder ein Prokuristen- oder Arbeitgeberkegelklub ais solche nicht tariffähig sein können, obwohl sie „Vereinigungen von Arbeitnehmern oder Arbeitgebern« sind (totiž ve smyslu § 1 německého tarifního nařízení z 23. prosince 1918), weist darauf hin, daß für die Tariffähigkeit der Vereinigungen gewisse Voraussetzungen bestehen, die, wenn sie auch im Gesetze nicht ausgesprochen werden, doch nach Sinn und Zweck des Tarilvertrags ais selbstverständlicher, vernünftiger Wille des Gesetzgebers unterstellt werden müssen.« Rozdíl je jen v tom, ze to, čeho německý autor užívá jako pouhého stylistického prostředku, aby své výklady oživil, českému čtenáři se prostě předkládá jako bůhvíjaký hluboký poznatek.1
Koblížek prohlašuje v předmluvě, že úkolem jeho práce »bylo zkoumati významný úsek živého práva« a v úvodě správně soudí, že kdyby jeho studie vycházela jen ze zákonných ustanovení a z judikatury, »dospěla by k úplně zkreslenému zjištění právní podstaty kol. smlouvy, jež se skutečnou kol. smlouvou má málo co společného« (13). Čekali bychom tedy, že své výklady založí na »živém« právu a že přímým a co možná úplným poznáním jeho pramenů, t. j. kolektivních smluv samých, pokusí se dopracovali bezpečného základu pro své »sociologickoprávní« zkoumáni. Ale tomu tak není; i Koblížek utkvívá při svých výkladech skorém výhradně na popise a rozboru zákonů, nařízení a judikatury a spokojuje se, pokud jde o ustanovení kolektivních smluv, buď jen povrchním referováním (tak v třetí kapitole, v níž se zabývá jejich obsahem) nebo zcela nahodilými a ostatně jen řídkými zmínkami, přejímanými nadto leckdy i z druhé ruky (viz na př. na str. 34 v pozn. 35, 52/53 a na různých místech v kap. m.).
Řešeni otázek kolektivně smluvního práva se týkajících není v Kobližkově knize výsledkem samostatného studia kolektivních smluv, nýbrž spočívá výhradně na literatuře. Protože jí však Koblížek užívá bez náležitého výběru a bez hlubšího odborného proniknutí, mění se v jeho pere v náhodnou a neumělou snůšku rozličných cizích poznatků namátkou nasbíraných.
Knihopisné údaje a poznámky jsou sice hojné, ale ani tu nemohu souhlasit se vším. V knize, v níž se uvádějí i novinové články, překvapuje, že není citován Schöndorfův »Der Arbeitstarifverbrag in Österreich« (ve Vídni a v Lipsku 1917), jediný právnický spis opravdu vědecký o tomto tématě. Chudě je zastoupena rozsáhlá momografická literatura říšskoněmecká z doby poválečné. Při výkladě o budoucnosti kolektivní smlouvy (v kap. VI.) není pak vzpomenuto ani Sinzheimrovy práce »Ein Arbeitstarifgeseitz« (v Mnichově a Lipsku 1916), před dvacíti lety sice vydané a cestu budoucímu zákonodárci rovnající, ale obsahující nejeden podnětný postřeh ještě dnes živý.
Autor práce, jíž se týká tento referát, vytkl si za úkol prozkoumati jeden z úseků živého práva sociologickoprávní metodou. Že splnění takového úkolu má své obtíže, nemusím zajisté čtenáři jen poněkud zasvěcenému vykládati. Metoda t. zv. sociologické teorie právní, jejíž základy položili svými pracemi Ehrlich a Kornfeld, čeká dosud na své prohloubení a propracováni. Pokud pak jde o kolektivně smluvní právo československé, jsme na půdě odborným bádáním téměř nedotčené. Proto bychom na tomto poli uvítali zajisté každý pokrok, třeba i sebe menší. Ačkoli bychom tedy z příčin právě uvedených rádi mírnili své požadavky, nic nám to bohužel nepomůže při diletantské práci Kobližkově. Jde totiž o spis, který ani k úspěšnému uplatnění sociologických hlediska zásad v práci právnické, ani k lepšímu poznání našeho kolektivně smluvního práva, a to právě v směru autorem stále zdůrazňovaném, ničím nepřispívá. Příčina autorova nezdaru tkví v tom, že přistoupil k úkolu, jejž si vytkl, jednak s chabou výzbrojí teoretickou, jevící se v povrchní a velmi malé znalosti právní vědy sociologicky orientované, jednak s naprosto nepostačujícími vědomostmi o skutečném stavu současného kolektivně smluvního práva československého. Karel Šmíd.

Při této příležitosti zaslouží, aby bylo připomenuto, co o podobných právně dogmatických učenostech v oboru pracovního práva napsal už I. Inigwer na str. 5 svého spisku Das Arbeitsverhältnis nach österreichischem Recht (ve Vídni 1905); »Alle Schriftsteller, die sich mit dem Wesen des Arbeitsverhältnisses bisher beschäftigten, haben diesen Umstand (totiž fikci t. zv. svobodné smlouvy pracovní) nicht beachtet und es blieb ihnen daher nichts ülbrig, als sich in sehr scharfsinnige, aber ungemein vvertlose Untersuchungen einzulassen, woirki sich der Arbeitsvertrag vom Gesellschaftsvertrage oder gar vom Bevollmächtlgungisvertrage unterscheide. (Doktor Karl Schreiber; »Der Arbeitsvertrag nach heutigem osterreichischem Privatrecht«, Wien 1887.) Allerdings verdanken wir diesem Schriftsteller auch die sehr wertvolle Belehrung, daß der sogenannte „einjahrige Freiwilligendienst" kein Arbeitsvertrag ist!«

Citace:

Revue internationale de la théorie du droit. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1938, svazek/ročník 77, číslo/sešit 10, s. 695-695.