NPD documents search: Právník, 67 (1928) - Sborník věd právních a státních

Čís. 4097.

Ustanovením § 14 čís. 3 zák. na ochr. rep. není chráněna církev jako taková, ani jen několik jednotlivců, nýbrž jen skupina obyvatelů; popuzování musí míti přímý vztah k náboženství skupiny obyvatelů, proti níž je popuzováno.
Záštím podle § 14 čís. 3 zák. na ochr. rep. není pouhá nelibost, odpor nebo nepřátelství, nýbrž teprve tyto stavy vášnivě vystupňované tak, že mohou vésti k násilnostem nebo k podobným činům nepřátelským (vyšší stupeň nenávisti nebo nepřátelství).
Přečinu podle § 303 odst. 1 tr. zák. neslušným chováním v čase veřejného provozování náboženství, ze kterého může jiným vzejíti pohoršení, může se dopustiti i náboženský služebník, který náboženské úkony vykonává.
(Rozh. ze dne 10. března 1931, Zm I 413/30.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Mladé Boleslavi ze dne 1. dubna 1930, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem rušení obecného míru podle § 14 čís. 3 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině, jakož i ve výroku o trestu a ve výrocích s nimi souvisejících jako zmatečný a věc vrátil nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Jak správně připomíná i zmateční stížnost ve vývodech, jimiž doličuje důvod zmatečnosti podle čís. 9 a) § 281 tr. ř., vyžaduje skutková podstata přečinu, jímž byl obžalovaný uznán vinným, v souzeném případě zjištění, že obžalovaný popuzoval veřejně 1. k záští, a to 2. proti některé skupině obyvatelů, 3. pro jejich náboženství. Rozsudek zjišťuje zdánlivě veškeré tyto pojmově nezbytné znaky řečeného přečinu jednak již ve výroku, hlavně však v rozhodovacích důvodech, pokud se v nich — Čís. 4097 —
praví, že obžalovaný dal svými před tím zjištěnými slovy na jevo nepřátelské zaujetí proti církvi římsko-katolické a proti příslušníkům římsko-katolického náboženství, dále, že jeho promluva byla způsobilá vzbuditi u příslušníků jiných vyznání nepřátelské pocity proti příslušníkům římsko-katolické církve, čehož si také obžalovaný musil býti vědom, posléze, že celý obsah jeho řeči svědčí o tom, že je nepřátelsky zaujat proti církvi římsko-katolické a tím i proti jejím příslušníkům, a že jeho úmyslem bylo, by toto záští proti oné církvi a proti jejím příslušníkům vzbudil i u posluchačů. Dovolávajíc se nauky i judikatury, dovozuje zmateční stížnost správně, že záštím není pouhá nelibost, odpor nebo nepřátelství, nýbrž teprve tyto stavy vášnivě vystupňované tak, že mohou vésti k násilnostem nebo k podobným činům nepřátelským (vyšší stupeň nenávisti nebo nepřátelství). Právní názor jí uplatňovaný má oporu v judikatuře zrušovacího soudu; tak podle důvodů jeho rozhodnutí č. 1721 sb. n. s. znamená zášť psychickou disposici, záležející ve vysoce stupňované vášnivé nelibosti nebo v nepřátelském zaujetí proti osobě nebo věci; popuzováním k záští jest jednání, které je způsobilé vykonávati u jiných vliv na tuto psychickou disposici a vyvolávati v naznačeném směru určité pocity; i podle rozh. čís. 2032 sb. n. s. odpovídá řečenému pojmu jen vyšší stupeň odporu, nenávisti nebo nepřátelského zaujetí proti někomu. Rozsudek vymezuje sice v důvodech pojem popuzování k záští slovy, shodujícími se přesně s výkladem, jehož se dostává pojmu tomu v důvodech rozh. čís. 1721 sb. n. s., není však v něm uvedeno nic, co by opodstatňovalo zjištění, že obžalovaný popuzoval svými slovy k záští právě v souzeném případě. Omezujíť se rozsudkové důvody v dotčeném směru jen na zjištění, že obžalovaný pronesl při pohřbu Jarmily L-ové jako farář církve československé mimo jiné slova, v nich řečí přímou uvedená; zjišťují dále, že máry, které jsou vlastnictvím církve katolické a bývají uzamčeny ve (hřbitovní) márnici, půjčuje děkan Č. při pohřbech jiných vyznání na požádání, že však, ano při pohřbu L-ové o ně žádáno nebylo, nebyly, když se pohřební průvod dostal na hřbitov, k odnesení rakve připraveny; že této okolnosti využil obžalovaný podle dalšího závěru rozsudkových důvodů právě k tomu, by ve své pohřební řeči popuzoval k zášti proti příslušníkům církve katolické. Na to se reprodukuje v rozsudkových důvodech již jen zodpovídání se obžalovaného jakož i výpovědi řady svědků průvodních a vývodních, a pak následují ony shora nastíněné úvahy rázu právního, z nichž však nelze seznati, ve kterých jednotlivých slovech neb úsecích pohřební řeči obžalovaného spatřuje rozsudek popuzování k zášti ať již proti římsko-katolické církvi nebo proti jejím příslušníkům. Z toho je zjevno, že otázku, zda obžalovaný popuzoval k záští, nevyřešil nalézací soud způsobem bezvadným již po stránce skutkové, takže zmateční stížnost vytýká rozsudku právem zmatečnost podle čís. 5 § 281 tr. ř.
Důvodnou jest však i námitka, jíž napadá zmateční stížnost rozsudek s hlediska důvodu zmatečnosti podle čís. 9 a) § 281 tr. ř., uvádějíc, že nalézací soud stotožňuje vlastně v rozsudkových důvodech církev římsko-katolickou jako takovou s jejími příslušníky, ačkoli církev římsko-katolická jako taková není předmětem ochrany podle § 14 čís. 3 zák. na ochr. rep. Není však v rozsudkových důvodech zjištěno, pokud se týče uvedeno nic, čím by byl opodstatněn rozsudkový výrok, že obžalovaný popuzoval k zášti proti příslušníkům církve katolické, naopak vyskytuje se v nich v různých obměnách jen rčení, že obžalovaný dal svými slovy najevo nepřátelské zaujetí proti církvi římsko-katolické a proti příslušníkům náboženství římsko-katolického, a že celý obsah jeho řeči svědčí o tom, že je nepřátelsky zaujat proti řečené církvi a tím i proti jejím příslušníkům; povinností soudu bylo však objasniti v rozsudku, kterými úvahami dospěl k závěru, že popuzování obžalovaného k zášti (k nepřátelskému zaujetí) proti řečené církvi je zároveň i popuzováním proti jejím příslušníkům. Zmateční stížnost připomíná vhodně, že církev jako taková ustanovením § 14 čís. 3 zákona na ochranu republiky chráněna není, právě tak jako jím není chráněno jen několik jednotlivců, nýbrž jen skupiny obyvatelů. Rozsudkové důvody nezjišťují ani, v čem by měl aspoň nepřímou oporu další bod rozsudkového výroku, že obžalovaný popuzoval k zášti proti příslušníkům církve katolické pro jejich náboženství. Nestačí v tom směru o sobě obrat rozsudkových důvodů, že obžalovaný dal svými slovy najevo nepřátelské zaujetí proti příslušníkům náboženství římsko-katolického. Zmateční stížnost dovozuje v podstatě správně, že popuzování musí míti přímý vztah k náboženství skupiny obyvatelů, proti níž je popuzováno. A v tomto rozhodném směru nemají rozsudkové důvody zjištění. Aniž bylo třeba obírati se s ostatními výtkami a námitkami uplatňovanými zmateční stížností s hlediska důvodu zmatečnosti podle čís. 3, 4, 5, 9 b) § 281 tr. ř., bylo jí již se shora řečených důvodů vyhověti, napadený rozsudek podle § 288 čís. 3 tr. ř. zrušiti a věc vrátiti nalézacímu soudu, by ji znova projednal a rozhodl. Při tom bude věcí nalézacího soudu, by, až zjistí a vyloží smysl, dosah a cíl závadného projevu obžalovaného, zkoumal, zda projev ten nezakládá snad skutkovou podstatu některého jiného deliktu, najmě přečinu podle § 303, odst. 1 případ třetí tr. zák., neslušného chování v čase veřejného provozování náboženství, ze kterého jiným může vzejíti pohoršení, a jehož se podle judikatury může dopustiti i náboženský služebník, který náboženské úkony vykonává (viz sb. nejv. soudu vídeňského 1582/92 a 3227/1906).

Citace:

č. 4097. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 139-141.