Č. 7750.

Domovské právo (Slovensko): Osoby uvedené v § 1 č. 4 zák. č. 236/20 mají domovské právo v obci, ve které jest jím vykázáno trvalé sídlo úřední či služební po jejích definitivním jmenování, kterým se staly čsl. státními občany, tedy dne 16. července 1920. Pozdější změna úředního sídla nemá sama o sobě v zápětí změnu domovské příslušnosti.
(Nález ze dne 14. února 1929 č. 2973.)
Věc: Obec Z. proti župnímu úřadu v Nitře o domovskou příslušnost Dezidera F.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Žal. úřad zrušil z moci dozorčího práva rozhodnutí okr. úřadu ve Z. ze 4. března 1926, kterým nebyla uznána příslušnost Dezidera F. v obcích okresu Z-ckého, a přikázal Dezidera) F., státního to úředníka, který se stal čsl. státním občanem podle § 1 č. 4 zák. č. 236/1920, vzhledem k tomu, že tu byla sporná dom. příslušnost mezi několika obcemi různých okresů župy Nitranské, domovským právem do obce Z.
Stížnost vychází z téhož předpokadu, na němž založil župní úřad svoje rozhodnutí, že tu jde totiž o státního úředníka, který se stal čsl. státním občanem podle § 1 č. 4 zák. č. 236/1920 a že týž byl bez dom. příslušnosti v čsl. republice, avšak opravuje napadené rozhodnutí v ten způsob, že Dezider F. může býti přikázán dom. právem toliko podle § 15 a nikoli, jak napadené rozhodnutí mylně uvádí, podle § 14 cit. zák.
V tomto směru bylo dlužno dáti stížnosti za pravdu, jak dole bude dovoženo. Nss však neshledal přes to v této záměně paragrafů podstatné vady, poněvadž stížnost z toho nedovozuje žádných důsledků a vývody její směřují výhradně jen proti přikázání Dezidera F. jako bezdomovce s hlediska § 15. Nebyla proto st-lce nijak znemožněna ani ztížena účinná obrana.
Než nss nemohl se přikloniti k vývodům stížnosti, jimiž snaží se dovodili, že přikázání Dezidera F. do Z. se stalo neprávem.
Podle § 15 zák. č. 236/20 mají osoby uvedené v § 1 č. 4 právo dom. v obci, ve které jest jim vykázáno trvalé sídlo úřední či služební. Ustanovení toto je výjimečným, specielním ustanovením naproti § 14 a platí jen ohledně těch osob, které se staly státními občany čsl. dle § 1 č. 4. Nelze tedy podle toho, co shora uvedeno, případ Dezidera F. posuzovati podle § 14, nýbrž podle § 15, t. j. podle ustanovení specielního.
Ustanovení § 15 nelze jinak rozuměti nežli, že osoby uvedené v § 1 č. 4 mají právo dom. v obci, ve které jest jim vykázáno trvalé sídlo úřední či služební po jejich definitivním jmenování, kterým se staly čsl. občany, tedy dne 16. července 1920. — Pro tento názor mluví i souvislost § 15 s §em 14, jehož jasné znění ve směru tom nenechává v pochybnostech.
Pro výklad stížnosti, jako by dom. právo státního úředníka se měnilo podle úředního sídla a zanikalo přeložením, není ve znění § 15 opory. Výklad takový byl by v odporu s dosavadním platným řádem. Neboť na Slov. neplatí ustanovení § 10 zák. z 5. prosince 1896 č. 222 ř. z., dle něhož definitivně ustanovení úředníci státní.... nabývají nastoupením svého úřadu práva dom. v obci, ve které jim bylo vykázáno jejich stálé sídlo úřední, kdežto podle stížnosti měnilo by se dom. právo podle úředního sídla. Kdyby zákonodárce chtěl přijati ustanovení § 15 tak, jak mu rozumí stížnost, byl by musil tento svůj úmysl vzhledem k tomu, že odporuje dosavadnímu platnému řádu, v zákoně jasně, expressis verbis vyjádřiti.

Citace:

Č. 7750. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 332-333.