NPD documents search: Váž. civ., 17 (1935)

Čís. 2410.

Splniště pro hlavní závazek dodavatele, zboží dodati, jest též splništěm pro jeho vedlejší závazek, vrátiti jistotu.
Byla-li před státním převratem složena jistota ku splnění smlouvy
dodací, již uzavřeli příslušníci nyní českoslovenští a jež byla splněna
v nynějším Československu, jest jistotu vrátiti v Kč, třebas byla tehdy
složena u hlavní pokladny dodavatele ve Vídni.
(Rozh. ze dne 21. března 1923, Rv I 1056/22.)
V roce 1917 uzavřela žalující tuzemská dřevařská společnost se žalovaným velkostatkářem, jehož ústřední pokladna byla ve Vídni, smlouvu o dodávání dříví z jeho panství v Týništi nad Orlicí, a složila jistotu
120 000 K. Proti žalobě na vrácení jistoty 120 000 Kč nabízel se žalovaný vrátiti 120 000 K rak. Procesní soud prvé stolice uznal
dle žaloby, odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Jest nesporno, že smluveným místem plnění pro složení jistoty byla ústřední
pokladna žalovaného ve Vídni, která však přijala jistotu na účet lesního
úřadu v Týništi n. Orl. O tom, kde jistota má býti vrácena, smlouva
dodací ustanovení nemá a žalovaný ani netvrdí, že místo plnění ku vrácení jistoty bylo smluveno. Tolik je jisto, že jistota nemůže býti vrácena
ústřední pokladnou žalovaného ve Vídni, poněvadž dnem 1. července
1919 přesídlila do Častolovic. Mčla-li by ústřední pokladna žalovaného
vrátiti jistotu, mohla by tak učiniti jenom v Častolovicích, to tím více,
že tam přijímala platy, stranou žalující konané, v korunách československých, jmenovitě též dne 28. února 1920, nikoliv nepatrný doplatek
88 185 K 02 h, ačkoli dle smlouvy dodací měly splátky za dříví býti
odváděny do ústřední pokladny žalovaného ve Vídni. V těchto skutečnostech zračí se vůle obou stran, že platy, které měly dříve býti konány
u ústřední pokladny ve Vídni, mají se po jejím přesídlení do Čech konati v Čestolovicích. Tuto srovnalou vůli stran nelze ovšem beze všeho
předpokládati i při platech, které má konati žalovaný žalobkyni, to však
vede opět jen k důsledku, že mezi stranami místo plnění ohledně vrácení
jistoty nebylo smluveno a že je třeba sáhnouti k dalším vykládacím
pravidlům, jež obsahuje § 905 obč. zák. ve znění třetí dílčí novely. Přihlédne-li se k povaze a účelu celého právního jednání, zvláště pak
k tomu, že místem plnění smlouvy dodávací pro žalovaného bylo Týniště n. Orl., že také jistota byla složena na účet lesního úřadu tamtéž,
dlužno dospěti k úsudku, že jistota má býti vrácena týmž lesním úřadem
a že jest místo plnění v Týništi n. Orl. K témuž výsledku se dospěje,
hledí-li se k sídlu podniku žalovaného, se kterým sporný závazek žalovaného souvisí. Jak zjištěno smlouvou ze dne 2. ledna 1917, byla dodací smlouva ujednána mezi Františkem S-em na straně jedné a mezi
lesní správou panství Týniště-Častolovice na straně druhé. Předmětem
dodávky bylo dříví z revíru Týniště. Ve smyslu §u 905 obč. zák. přichází tu tedy v úvahu sídlo lesní správy v Týništi n. Orl. jako místo
splnění pro vrácení jistoty a nezáleží na tom, že žalovaný měl v době
uzavření smlouvy své bydliště také mimo hranice nynějšího státu Československého. Zákonný pojem »geschäftliches Unternehmen hodí se
zcela dobře na prodej dříví z revírů panství v Týništi n. Orl. lesním
úřadem tamtéž, byť i prodej ten nebyl na straně žalovaného obchodem
vc smyslu zákona obchodního. Je-li tudíž místo plnění pro vrácení jistoty
ve smyslu zákema v Čechách, je tím také odůvodněno vrácení jistoty
v korunách československých (§ 6 zákona ze dne 10. dubna 1919,
čís. 187 sb. z. а n.). Stanovisko toto hoví také zásadě slušnosti, neboť,
neodmítal-li žalovaný platy, konané stranou žalující po okolkování peněz v korunách československých, ačkoli byly splatny ve Vídni, nemůže
odpírati ani vrácení jistoty v korunách československých, když Vídeň
nebyla smluvním splništěm ohledně vrácení jistoty, a má k tomu tím
méně důvodu, uváží-li, že strana žalující byla dle smlouvy oprávněna
vpočítati si jistotu do výše 100 000 K do nedoplatku kupní ceny 88 185 K 02 h, který při konečném vyúčtování k dobru žalovaného vybýval. Zákon ze dne 6. února 1919, čís. 57 sb. z. a n. nepřichází v tomto
sporu v úvahu. Vždyť žalovaný ani netvrdí, že jistotu na účet lesního
uřadu v Týništi n. Orl. v lednu 1917 složenou ponechal až do roku 1919
ve Vídni a, i kdyby jí nebyl včas do území republiky Československé
převedl, nesl by škodu z toho vzniklou jako vlastník jistoty (§ 1311
obč. zák.). Žalovaný byl jako vlastník oprávněn jistoty hned po jejím
složení pro sebe použiti jako jiných hotovostí vlastních, maje pouze
obligační povinnost vrátiti týž obnos, jakmile účel, pro který jistota
byla složena, pomine. Učinil-li tak, neutrpí vyplacením jistoty v korunách československých žádné škody, neboť tyto koruny nemají ani té
hodnoty, jakou měly koruny rakousko-uherské v roce 1917.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Jde o to, ve které měně má žalovaný vrátiti 120 000 K jistoty, kterou v roce 1917 ve Vídni přijal, zda v bývalé měně rak.-uherské či
v měně československé. Obě nižší stolice rozhodly, že v měně československé a to z toho duvodu, že místem plnění ohledně vrácení jistoty
je tuzemsko, najmě Týniště n. Orl. Dle názoru odvolacího soudu je Týniště n. Orl. splništěm proto, že toto splniště odpovídá povaze a účelu
právního jednání mezi stranami a mimo to v Týništi n. Orl. je sídlo
podniku, totiž lesní správy žalovaného a jde o právní jednání, které
vzniklo při provozování lesního hospodářství na panství Týniště n. Orl.
(§ 905 odstavec prvý obč. zák.). Dovolání, vytýkajíc rozsudku odvolacího soudu nesprávné právní posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.),
napadá stanovisko tohoto rozsudku potud, pokud Týniště n. Orl. je pokládáno za splniště pro vráceni jistoty z duvodu, že je sídlem podniku,
při jehož provozování k zjednání jistoty došlo. V tomto ohledu jest dovolateli přisvědčiti. Tento případ jest posuzovati, nikoli jak učinil napadený rozsudek a činí také dovolatel, dle občanského zákona, nýbrž
dle zákona obchodního. Žalující strana jest tak, jako byli její předchůdci, obchodníkem, na její straně jde o obchod a proto (čl. 277 obch.
zák.) jest na sporné právní jednání použiti ustanovení čtvrté knihy
obchodního zákona. Podle čl. 324 tohoto zákona jest podpůrným splnistěm u obchodních jednání sídlo obchodního podniku. Není
pochyby, že lesní hospodářství není obchodním podnikem a proto
Týniště n. Orl. jako sídlo lesní správy žalovaného založiti splniště
v tomto případě nemůže. Než, odpadne-li Týniště n. Orl. jako místo
plnění pro vrácení jistoty, pokud bylo za ně pokládáno z uvedeného
právě duvodu, zůstává splništěm z druhého v napadeném rozsudku přijatého duvodu, totiž vzhledem k povaze a účelu právního jednání. Dovídáni, pokud béře odvolací rozsudek Týniště n. Orl. za místo plnění
z tohoto duvodu, se odmlčuje, neuvádí, že by ani z toho duvodu Týniště n. Orl. splništěm nebylo, a protože tedy dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci v tom směru proveden není, bylo již proto
Týniště n. Orl. jako místo plnění ponechati. Ostatně ale odvolací soud
uznal správně Týniště n. Orl. za splniště vzhledem k povaze právního
jednání, o něž jde. Toto místo bylo podle smlouvy místem plnění pro hlavni závazek žalovaného, totiž pro dodání koupeného dříví, proto je
také místem plnění ohledně vedlejšího závazku, totiž vrácení jistoty.
V tom jest odvolacímu soudu přisvědčiti. Doložiti jest, že žalovaný je
povinen vrátiti jistotu v československé měně i bez ohledu, kde je splniště pro tento jeho závazek. Při otázce měny přichází totiž dle ustanovení čl. 336 odstavec prvý obch. zák. místo plnění v úvahu teprve,
jsou-li pochybnosti, v jaké měně jest plniti. V tomto případě pochybností v tomto směru býti nemůže. Strany, sjednávajíce v roce 1917
smlouvu o dodání dříví a složení jistoty, určily placení v tehdejší měně
tuzemské. Jest bezpečně míti za to, že nebylo v úmyslu stran, aby placení se stalo někdy v jiné než měně tuzemské. Vždyť obě strany bydlily
v tuzemsku, byly tuzemci a předmět, o který smlouva byla dojednána,
dříví, bylo v tuzemsku. Byla-li Vídeň určena za místo plnění pro kupitele dříví, stalo se tak, že Vídeň byla v tuzemsku a že žalovaný měl
tam svou ústřední pokladnu a ponejvíce tam bydlil. Na změnu tehdejšího tuzemska nebylo pomyšlení. Z toho však plyne, že nyní, když tuzemskem je pro obě strany Československo, když zde obě strany bydlí,
žalovaný má též svou ústřední pokladnu, že, má-li placení se konati tak,
jak bylo zamýšleno čl. 278 a 279 obch. zák., to jest v měně tuzemské, musí se tak díti v měně československé. Že tomu tak jest, uznaly
již obě strany, když šlo o placení dříví. Žalující strana platila dříví v československých korunách a žalovaný toto placení přijal. Dlužno proto
také jistotu vrátiti v měně československé, neboť to je měna tuzemská
a na tu strany při smlouvě jedině myslily.

Citace:

č. 17357. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 409-411.