Č. 3623.

Státní zaměstnanci: I. Není všeobecné zákonné normy, která by vdově po býv. uh. stát. úředníku, která již před převratem pense vdovské požívala, dávala nárok na pensi tu proti čsl. státu. — II. Vdově takové přísluší pensijní nárok zásadně jen vůči tomu státu, jemuž zemřelý manžel až do své smrti resp. do svého pensionováni sloužil.
(Nález ze dne 17. května 1924 č. 8443.)
Věc: Anna G. v Bratislavě proti ministerstvu financí o vdovskou pensi.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná. Důvody: Rozhodnutím gfř v Bratislavě z 11. listopadu 1921 nebyla převzata pense Anny G. čsl. státem, ježto poslední služební místo jejího manžela bylo v Temešváru. Proti uvedenému rozhodnutí podala Anna G. stížnost k min. fin., v níž tvrdila, že manžel její byl do Temešváru jen prozatímně přeložen. Rozhodnutím z 11. listopadu 1922 min. fin. stížnost její zamítlo jako neodůvodněnou, ježto vdově poukázána byla vdovská pense poštovním ředitelstvím v Temešváru, t. j. vrchností posledního aktivního místa jejího manžela.
Ve stížnosti k nss-u uvádí st-lka, že zemřelý její manžel (zemřel 15. prosince 1916) sloužil neustále v Bratislavě a pouze poslední rok před smrtí přeložen byl prozatímně do Temešváru. Domnívá se, že pro pensijní nárok jest rozhodným státní občanství, resp. domovská příslušnost a ježto ani ona ani její manžel příslušnosti na Slovensku neztratili, že proto neztratila nároku na vdovskou pensi proti čsl. státu. Pense byla jí stále vyplácena pokladnou pošt. ředitelství v Bratislavě a nikoliv pokladnou pošt. ředitelství v Temešváru. Z toho důvodu nárok na výplatu a likvidaci pense může býti uplatňován pouze proti pokladně pošt. ředitelství v Bratislavě a tím proti čsl. státu.
Nss shledal tuto stížnost bezdůvodnou z těchto úvah:
Zákonné úpravy, která by dávala st-lce právní nárok na požadovanou pensi, posud není. Až do konečné úpravy zákonné vyplácejí se pense podobné na základě interních výnosů min. financí, dle nichž převezme čsl. stát odpočivné a zaopatřovací požitky býv. státních úředníků, zřízenců a dělníků resp. jejich pozůstalých, jichž poslední služební místo bylo v území nynějšího čsl. státu, zůstanou-li příjemci těchto požitků i na dále příslušníky čsl. státu, kdežto percipientům cizím v území čsl. republiky bydlícím jest vvpláceti požitky ty zálohou na účet příslušného cizího státu a to se zřetelem na různou hodnotu v jednotlivých státech relací 60 Kč : 100 K cizím (výnos min. fin. z 15. března 1919 č. 10241/19 a z 21. května 1919 č. 25539). Zásadně přísluší tedy státním zaměstnancům resp. jejich pozůstalým nárok na odpočivné požitky jen proti onomu státu, jemuž zaměstnanci ti až do svého přeložení do výslužby resp. do své smrti sloužili.
V daném případě jest nesporno, že manžel st-lčin zemřel v roce 1916 jako poštovní rada v Temešváru, nesporno jest dále, že pošt. řiditelství v Temešváru poukázalo st-lce pensi, kterou vyplácelo pošt. řiditelství v Bratislavě jako úřad pobvtu st-lčina. Když za tohoto stavu rozhodl žal. úřad, že pense st-lky se čsl. státem nepřebírá, nelze v jeho postupu shledávati nezákonnost a není třeba proto zabývati se vývody stížnosti, v nichž st-lka dovozuje svou domovskou a státní příslušnost k čsl. republice, protože otázka tato jako irelevantní žal. úřadem vůbec řešena nebyla.

Citace:

č. 3623. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1302-1303.