Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní, Právnická jednota v Praze (1924). Praha: , 544 s.
Authors:
= Právník, 63 (1924)
PDF

Peněžité pohledávky a závazky

, vytčené v §u 1. nařízení vlády ze dne 21. dubna 1921, čís. 173 sb. z. a n. nemohou po dobu platnosti tohoto nařízení jakož i dalších nařízení ze dne 19. prosince 1921 čís. 472, ze dne 22. prosince 1922 čís. 377 a ze dne 13. prosince 1923, čís. 236 sb. z. a n. býti soudné vymáhány ani tehdy, byly-li vyloučeny ze soupisu podle §u 2. nařízení vlády republiky čsl. ze dne 7. srpna 1922, čís, 265 sb. z. а n., a platí i ohledně těchto závazků předpisy §§ 2. až 4. nařízení vlády čís. 173 z r. 1921, po případě čís. 472 z r. 1921.
V rozhodnutí svém ze dne 13. března 1923, R I 173/23, uveřejněném pod čís. 2372 sbírky rozhodnutí ve věcech civilních, pořádané z příkazu předsednictva Nejvyššího soudu, vyslovil Nejvyšší soud názor, že nelze ve smyslu vládního nařízení ze dne 21. dubna 1921, čís. 173 sb. z. a n. přerušiti v poměru k republice rakouské spory, v nichž se jedná o nárocích vyloučených ze soupisu pohledávek a závazků vzniklých v korunách rakousko-uherských mezi věřiteli a dlužníky československými a rakouskými podle vládního nařízení ze dne 7. srpna 1922, čís. 265 sb. z. a n. Ježto vzešly pochyby o správnosti názoru toho, vzhledem k později vydanému nařízení ze dne 13. prosince 1923, čís. 236 sb. z. a n. a kromě toho ministerstvo spravedlnosti v přípise poukázalo k tomu, že nebylo úmyslem vlády při vydání nařízení ze dne 7. srpna 1922, čís. 265 sb. z. a n. omeziti přerušení valutových sporů, byla sporná otázka, vzhledem ke své důležitosti, předložena plenárnímu senátu, jenž odchýlil se od názoru, zastávané v rozhodnutí RI 173-23, z těchto
důvodů:
173 sb. z. a n. stanoveno bylo podle zákona ze dne 15. dubna 1920, čís. 337 sb. z. a n. přerušení všech sporů po příp. exekucí vztahujících se na peněžité závazky na rakousko-uherské koruny s omezením na strany uvedené v odst. a—с a dobu vzniku, pro zbytek roku 1921. Platnost tohoto nařízení pro rok 1922 prodloužena byla s malou změnou nařízením vlády ze dne 19. prosince 1921, čís. 472 sb. z. a n. vydaným taktéž na základě zákona ze dne 15. dubna 1920 (zmocňovacího).
Další doplnění a prodloužení platnosti tohoto nařízení na rok 1923 stalo se nařízením vlády ze dne 22. prosince 1922, čís. 377 sb. z. a n., jež však jako na rozdíl od obou předchozích nařízení bylo vydáno výslovně podle § 6 zákona ze dne 30. června 1922, čís. 207 sb. z. a n.
Rozdíl tento byl příliš nápadný, než aby mohl ujíti pozornosti stran i soudů, a bylo proto z tohoto výslovného poukazu pouze na § 6 zákona shora uvedeného usuzováno, že platnost nařízení o přerušení sporů a exekucí, jež ostatně i co do znění odstavce prvého přizpůsobeno bylo § 1 třetímu odstavci zákona, omezena byla pro další dobu na pohledávky, ohledně jichž byl dodatečně zařízen soupis. Tomu nasvědčovalo znění § 6 zákona (3) vyhražujícího vládě přerušení sporů a exekucí pro »tyto« pohledávky a závazky, jimiž daly se rozuměti jen pohledávky a závazky uvedené v odst. 1, t. j. podrobené soupisu.
Pro tento náhled mluvila tudíž zdánlivě jasně citace § 6 zákona ze dne 30. června 1922, kdežto pro opačný náhled nebylo vůbec opory. Úvaha tato byla rozhodující i pro nejvyšší soud, jak je patrno z odůvodnění rozhodnutí jeho ze dne 13. března 1923, R I 173/23.
Teprve nařízením ze dne 13. prosince 1923, čís. 236 sb. z. a n. projevila vláda republiky čs. úmysl odchylný od původního názoru, jenž aspoň zdánlivě byl vyjádřen v předchozím nařízení citací pouze § 6 zákona čís. 207 z r. 1922, a to tím, že v nařízení lom, prodlužujícím platnost původních nařízení o přerušení sporů, dovolává se výslovně i zmocňovacího zákona ze dne 15. dubna 1920, čís. 337 sb. z. a n., na základě jehož byla vydána první dvě nařízení.
Nehledíc dále k výslovnému sdělení ministerstva spravedlnosti, že nebylo úmyslem vlády republiky čs. omeziti přerušení sporů na pohledávky podléhající soupisu podle § 6 zákona čís. 207 r. 1922 uvážil plenární senát též důsledky plynoucí pro strany, oprávněné ze smluv pojišťovacích, jež v důvěře v předpis § 4 nařízení z 21. dubna 1921, čís. 173 po příp. § 1 nařízení z 19. prosince 1921, čís. 472 sb. z. a n. neuplatnily dosud sporem svých nároků z těchto smluv, a došly by tím případně nenahraditelné újmy z promlčení těchto nároků, kdyby mělo se trvati na zásadě, že nařízení o přerušení sporů počínaje rokem 1923 nevztahuje se na pohledávky a závazky vyloučené ze soupisu, tudíž i na pohledávky z pojišťovacích soukromých smluv (§ 2 čís. 6 nařízení čís. 265 r. 1922). Z tohoto důvodu je vzíti za jisté, že by zákonodárce, kdyby býval skutečně sledoval úmysl zdánlivě vyplývající z citace pouze § 6 zákona čís. 207 r. 1922, byl pojal do nařízení ze dne 22. prosince 1922. čís. 377 sb. z. a n. výslovně ustanovení, že platnost nařízení čís. 173 r. 1921 vztahuje se nadále pouze na pohledávky podrobené soupisu, a zabránil tím právní nejistotě jakož i újmě vyplývající z této pro občany našeho státu, již jsou v poměru věřitelů vzhledem k pohledávkám vyloučeným podle § 2 nařízení čís. 265 r. 1922 ze soupisu.
Za těchto okolností není názoru tomu na úkor ani znění § 6 (3) zákona čís. 207 r. 1922, jehož ustanovení vztahují se podle § 1 obecně na pohledávky a závazky vzniklé v korunách rakousko-uherských mezi věřiteli a dlužníky československými a cizími (t. j. ne pouze rakouskými), a lze z toho dovoditi, že pokud šlo o dlužníky a věřitele rakouské, zůstalo v platnosti nařízení čís. 173 r. 1921 výslovně neodvolané.
Plenární usnesení ze dne 23. dubna 1924, čís. pres. 289-24.
V řádce 14 shora na str. 376 má státi na místě zastávané slovo zastávaného a řádka 16. (obrácená) bud nahrazena touto řádkou: Nařízením vlády rep. čsl. z 21. dubna 1921 (Oprava, doplněná na s. 431).
Citace:
Peněžité pohledávky a závazky. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: 1924, svazek/ročník 63, s. 391-393.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).