NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Čís. 15864.

Postoupený dlužník nemůže po oznámení postupu účinně namítati proti postupníkovi k započtení svoji vzájemnou pohledávku, vzniklou mu po postupu proti postupiteli.
(Rozh. ze dne 27. února 1937, Rv I 200/37.)
Bedřich S. postoupil dne 17. srpna 1932 žalovanému Dr. H-ovi své budoucí útratové pohledávky, které mu měly vzniknouti proti žalující firmě ve sporu C 303/32, zahájeném dne 19. srpna 1932. V tomto sporu bylo přiznáno S-ovi proti nyní žalující firmě V. dne 13. dubna 1933 540 Kč útrat druhé stolice a dne 2. listopadu 1935 518 Kč útrat třetí stolice. Ve sporu C 50/34, zahájeném dne 17. února 1934 S-em proti této firmě, bylo přisouzeno firmě V. proti S-ovi na útratách dne 24. listopadu 1934 531 Kč 40 h a dne 21. března 1935 570 Kč 90 h. Dopisem ze dne 26. listopadu 1935 oznámil žalovaný Dr. H. právnímu zástupci žalující firmy dotčené útratové pohledávky S-ovy a dopisem ze dne 9. prosince 1935 uvědomila žalující žalovaného, že kompensuje útratovou pohledávku S-ovu se svou vlastní útratovou pohledávkou proti němu. Nynější žalobou se žalující domáhá výroku, že pohledávka S-ova zanikla započtením a že exekuce, zahájená Dr. H-em proti ní k vydobytí postoupené mu útratové pohledávky S-ovy, jest nepřípustná. Prvý soud zamítl žalobu. Odvolací soud žalobě vyhověl, vycházeje z hlediska, že postup útratové pohledávky S-ovy nabyl účinnosti teprve přísudkem útrat S-ovi, že vzájemné pohledávky S-ovy a žalující firmy se střetly teprve po tomto přísudku, totiž dne 2. po případě dne 26. listopadu 1935, a že žalující firma byla oprávněna provésti započtení své vzájemné pohledávky s pohledávkou S-ovou žalovanému postoupenou.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvního soudu.
Důvody:
Podle ustálené judikatury nejvyššího soudu mohou býti předmětem postupu také pohledávky budoucí, není-li pochybnosti o osobě příštího dlužníka a o pohledávce samé co do jejího vzniku (srv. rozh. č. 10366, 5604 a 4740 Sb. n. s.). V souzeném případě pohledávka postoupená S-em Dr. H-ovi jest naprosto určitá jak co do osoby příští dlužnice, tak co do jejího vzniku, neboť byla postoupena pohledávka, která vznikne žalobci v určitém sporu proti jmenovanému odpůrci na útratách. Postup byl tudíž nejen platný, nýbrž také právně účinný již od doby, kdy se stal, a správně proto vyslovil první soud, že řečeným postupem budoucí a na budoucím soudním přísudku závislá pohledávka S-ova již v době postupu přešla do jmění žalovaného (§ 1392 obč. zák.) a že v době přísudku tato pohledávka již nevznikla S-ovi, nýbrž postupníkovi, t. j. žalovanému. Jde tedy jen o výklad § 1442 obč. zák., podle něhož si dlužník může započísti pohledávku, kterou měl v době postupu proti prvnímu jejímu majiteli. Tento výklad jest v právní literatuře sporný, část spisovatelů (srv. na příklad Ehrenzweig, System 1928 II/l, str. 266; Krčmář, Právo obligační 1932, str. 121; Unger v Grunhutově časopisu roč. XV, str. 544 a 549, poznámka 15; Hasenöhrl, Oesterr. Obligationenrecht 1890 II, str. 542, kde jsou v poznámce 30 uvedeni další autoři pro i proti dole uvedenému názoru) hájí názor, že postoupený dlužník může namítati postupníkovi pohledávky, které mu (dlužníkovi) vzešly před nabytou vědomostí o postupu proti postupiteli. Jiní (Klang-Bettelheim, Komentář IV, str. 358, Mayr, Lehrbuch III, str. 1914, Krasnopolski, Oesterr. Obligationenrecht 1910, str. 272, Stubenrauch 1903 II, str. 887, Krainz, System 1900 II, str. 178, pozn. 18 a mnoho jiných) jsou toho mínění, že rozhoduje doba postupu a nikoli doba uvědomění o postupu. Tomuto názoru se přiklonila též judikatura bývalého nejvyššího soudu rakouského (srv. rozh. Sb. Glaser-Unger st. ř. č. 4459 a zejména č. 12165). Nejvyšší soud dosud tuto otázku, alespoň v rozhonutích uveřejněných, ex professo neřešil. Vyslovil sice v rozhodnutí č. 8285 Sb. n. s., že postoupený dlužník může i po oznámení postupu uplatniti proti postupníkovi započtením pohledávku, jež mu vznikla do postupu proti postupiteli a v rozhodnutí č. 5396 Sb. n. s., že může uplatniti námitku započtení, vznikla-li mu vzájemná pohledávka proti postupiteli do oznámení postupu, ale v případě posléz uvedeném tvrdila strana žalovaná sama, že jí vzájemná pohledávka vznikla do doby postupu, a ani v případě prv uvedeném nešlo přesně o řešení sporné otázky, o niž jde. K odůvodnění názoru, že dlužník může k započtení namítati vzájemnou pohledávku, vzniklou mu proti postupiteli v době mezi postupem a uvědoměním o postupu, poukazuje se především na ustanovení § 1396 obč. zák. (Krčmář 1. c., Unger 1. c., Zeiller, Komentář k obč. zák. IV., str. 172) a na to, že nelze právní stav dlužníkův zhoršiti postupem, o němž neví (Ehrenzweig 1. c.). K odůvodnění opačného názoru se uplatňuje poukaz na doslov § 1442 obč. zák. a na to, že započtení předpokládá vzájemnost pohledávek, jíž v našem případě už tu není, poněvadž pohledávka postupitelova není již jeho majetkem (§§ 1438, 1441, první věta, obč. zák.). Nejvyšší soud se připojuje k názoru posléz vyloženému. Poukaz na § 1396 po případě na § 1395, druhá věta, obč. zák. není oprávněný. Dlužník jest ovšem podle § 1395, druhá věta, obč. zák. oprávněn zaplatiti postupiteli neb jinak se s ním vyrovnati, dokud mu postup není znám, avšak započtení neúčinkuje ipso iure, nestačí střetnutí se vzájemných pohledávek, nýbrž musí tu býti; započítací projev (srv. na příklad rozh. č. 12133 Sb. n. s.). Může tedy postoupený dlužník provésti započtení s postupitelem, dokud mu postup nebyl znám, a tím zaniká postoupená pohledávka přes to, že byla již dříve postoupena postupníkovi; nemůže však dlužník k započtení namítati proti postupníkovi po oznámení postupu pohledávku. vzniklou mu proti postupiteli po postupu. Předpis § 1442 obč. zák. mluví výslovně jen o pohledávce, kterou dlužník měl v době postupu proti postupiteli, nezmiňuje se vůbec o oznámení postupu, a stanovil tím výjimku z požadavku vzájemnosti pohledávek při kompensaci (§§ 1438, 1441 obč. zák.), kterýžto předpis jako každé ustanovení výjimečné nelze vykládali podle všeobecných pravidel vykládacích extensivně. Ježto v souzeném případě se postup pohledávky S-ovy stal dávno před vznikem pohledávky firmy žalující, nelze tu provésti započtení obou řečených pohledávek.

Citace:

Čís. 15864. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 245-247.