Čís. 1890.
Náhradový zákon ze dne 8. dubna 1920, čís. 329 sb. z. a n.
Do usnesení, jímž doručena výpověď ze zabraného majetku, lze si stěžovati pouze z důvodu, že nebylo šetřeno §§ 12 až 25 náhr. zák. Stížnost
přísluší pouze osobě hospodařící.
I dle původního doslovu § 23 náhradového zákona stačilo, bylo-li současně s výpovědí podáno oznámení o zamýšleném převzetí.
Okresní soud výpověď pouze doručuje, nevydává však usnesení o tom, zda jsou splněny její podmínky. Rozhodovati o tom povolán je teprve soud rekursní. Shledá-li rekursní soud, že třeba dalších objasnění, nesmí opatření okresního soudu zrušiti a naříditi mu doplnění řízení, nýbrž musí, čeho potřebuje, sám vyšetřiti nebo dáti si vyšetřiti.
Že výpověď nebyla doručena pachtýřům, kteří hospodaří na některých částech statku, jest lhostejno pro posouzení účinnosti výpovědi vlastníku hospodařícímu na ostatních částech.
(Rozh. ze dne 3. října 1922, R II 380/22.)
Do usnesení okresního soudu, jímž byla vlastnici doručena výpověď Státního pozemkového úřadu ze zabraného majetku, vznesli: vlastnice, substitut a opatrovník nenarozeného potomstva vlastnice stížnosti, jimž rekursní soud vyhověl, zrušil napadené usnesení a přikázal prvému soudu, by, proveda šetření, o výpovědi znovu rozhodl.
Nejvyšší soud zamítl dovolací stížnost vlastnice, odmítl dovolací stížnosti substituta a opatrovníka nenarozeného potomstva vlastnice, vyhověl však dovolací stížnosti Státního pozemkového úřadu v ten rozum, že zamítl stížnost vlastnice do doručení výpovědi s tím, že výpověď se v platnosti ponechává, a že odmítl stížnost substituta a opatrovníka nenarozeného potomstva do téže výpovědi.
K dovolací stížnosti vlastnice: Dle § 20 náhr. zák. ze dne 8. dubna 1920, čís. 329 sb. z. a n. přísluší sice osobě, na zabraném majetku hospodařící, proti výpovědi stížnost, avšak jen z důvodu, že nebylo šetřeno ustanovení »tohoto zákona«, t. j. právě citovaného zákona náhradového. Zřejmo, že tímto výrazem nemíní se vůbec všecka ustanovení tohoto zákona, nýbrž právě jen jeho předpisy o výpovědi, tedy, jak to nyní novela ze dne 13. července 1922, čís. 220 sb. z. a n. v novém znění § 20 náhr. zák. výslovně vytýká a jak se to, dle důvodové zprávy k ní už dřív rozumělo samo sebou, předpisy jeho části 1. lit. c) čili §§ 12 až 25. Nelze tedy podávati stížnost z toho důvodu, že nebylo šetřeno jiných předpisů zákona náhradového než jeho §§ 12 —25, nebo dokonce, že nebylo šetřeno předpisů zákona jiného, než náhradového, na př. zákona záborového a pod. To má dobrý svůj důvod, neboť, pokud jde o tyto jiné předpisy, pokud se týče zákony, spadá věc buď v působnost soudů jiných než soudů, povolaných k řízení o výpovědi §§ 18 a 20 zák. náhr., nebo dokonce, a to pravidelněji, v působnost úřadů správních, najmě Státního pozemkového úřadu, pokud se týče jeho obvodových úřadoven. Uplatňuje-li tedy stížnost, že nebylo šetřeno předpisů §§ 9 a 11 zák. záborového a předpisů §§ 2-11 zák. náhradového, míjí se cílem, uplatňujíc důvody, zákonem ze stížnosti vyloučené. Soud tu nemá zkoumati ani právo držitele zabraného majetku na příděl dle § 11 záb. zák., neboť o tom rozhoduje Státní pozemkový úřad (§§ 3 a 5 zák. náhr., § 7 čís. 1 zák. o poz. úř. ze dne 11. června 1919, čís. 330 sb. z. a n.) a to se souhlasem správního výboru (§ 11 čís. 1 zákona o Stát. poz. úř.); ani otázku, zda nebyl nebo nebude porušen předpis § 9 (2) záb. zák., dle něhož při převzetí zabraného majetku postupovati jest tak, aby osoby, pro něž na něm váznou práva, zde nápadnická práva substitutů Michala A. a nenarozeného potomstva vlastnice, nebyly zkráceny zde, jak stížnost myslí, přejímací cenou, neboť tato péče opět náleží v obor působnosti Státního pozemkového úřadu (§ 7 čís. 7 zák. o Stát. poz. úř.), aniž by bylo třeba zkoumati, zdali substituti vlastníkovi vůbec náležejí k osobám, jichž práva zákon na mysli má; ani konečně otázku, zdali před výpovědí bylo provedeno řízení dle §§ 2 až 11 zák. náhr., t. j. podáno oznámení o zamýšleném převzetí, na něž může vlastník uplatňovati nárok dle § 11 záb. zák., neboť tyto předpisy tvoří jeho část 1. lit. b) a nikoli tedy část 1. lit. c), jichž zachování jedině rekursnímu soudu při výpovědi zkoumati dlužno; naprosto tedy nemohl a nesměl rekursní soud, jak mu stížnost ukládá, zjišťovati, jak dalece stěžovatelka uplatňuje právo dle § 11 záb. zák., a nemohl tedy ani, jak stížnost žádá, výpověď zamítnouti proto, že otázka tohoto práva není vyřízena. Pokud arci stěžovatelka, jak se zdá, uplatňuje též, zvláště při otázce poslední, že výpověď předpokládá vyřízení uvedených otázek, roz. příslušným úřadem ať správním, ať soudem, sluší ovšem zkoumati, zda předpisy §§ 12—25 náhr. zák., jichž soud při zkoumání výpovědi dbáti musí, vyřízení to nežádají a nepředpokládají. Tu dlužno naprosto vyloučiti otázku práv dle § 9 (2) a § 11 záb. zák., neboť těch §§ 12—25 náhr. zák. ani z daleka se nedotýkají. Co však se týče řízení dle §§ 2—11 náhr. zák., t. j. oznámení zamýšleného převzetí a úkonů jemu následujících, má ovšem § 23, jehož tu dbáti dlužno, předpis, zahrnující v sobě předpoklad, že ustanovení § 2 v určitém kuse vyhověno, i dlužno tedy zkoumati, který je to kus a zda v tomto případě vskutku zadost mu učiněno bylo. § 23 v původním doslovu předpisoval, že výpověď může býti dána jen, když byla poznámka záboru neb zamýšleného převzetí v knihách vykonána nebo současně s výpovědí se vykoná. Když rekursní soud rozhodoval, dne 16. srpna 1922, platil ještě tento původní doslov. Výpověď sice tvrdí, že knihovní poznámka záboru provedena byla již dříve, avšak soud rekursní to nezjistil. Zbývá tedy otázka, zda bylo zamýšlené převzetí knihovně poznamenáno a kdy. Tu pak uvádí výpověď, že Státní pozemkový úřad podal oznámení ze dne 6. července 1922 (tedy současně s výpovědí, jež datována týmž dnem) o zamýšleném převzetí a že na základě oznámení toho bude převzetí to v knihách poznamenáno. To odpovídá úplně předpisům §§ 2 a 3, jakož i §§ 19 a 23, dle nichž výpověď může býti podána hned současně s oznámením převzetí a nemusí tedy provedení poznámky převzetí, jež nařídí soud sám od sebe na základě oznámení o převzetí (§ 3), býti vyčkáváno. Ovšem rekursní soud nezjistil, zda toto vše ve skutečnosti tak se má, jak výpověď tvrdí, že vlastnici bylo vyrozumění o zamýšleném převzetí doručeno, jak ona dí, »teprv« dne 7. srpna 1922, t. j. prý měsíc po doručení výpovědi, jež se stalo dne 11. července 1922, z čehož dovozuje převrácenost řízení, že prý nejprv dána výpověď a potom teprve učiněno oznámení o převzetí, ač pořádek měl býti opačný. Avšak to, že doručení oznámení o převzetí se zdrželo a nastalo až po doručení výpovědi, nečiní řízení vadným, záležíť jen na tom, zda výpověď podána aspoň současně s oznámením zamýšleného převzetí, jak zde vypovídatelem tvrzeno, a to stěžovatelka nepopřela. Zdržeti se doručení oznámení musí, protože po jeho dojití nařídí soud dle § 3 nejprv poznámku převzetí a pak teprv, a to až po výkonu poznámky, jejž na vyhotovení výměru, určeném pro žadatele, potvrditi musí (§ 16 odst. 2 instr. pro knih. úř.) a po vyznačení jeho v denníku provede se doručení (22—25 téže instr.). Z této manipulace knihovního soudu je zřejmo, že doslov § 23, že výpověď dána býti může jen, když poznámka zamýšleného převzetí byla vykonána nebo současně se vykoná, nelze bráti do slova, protože výkon nezávisí již na vůli podatele oznámení, nýbrž na rychlosti soudu a množství jeho prací, jež nedovoluje vždy neprodlené provedení věci, nýbrž že rozhodným jest, jak shora řečeno, podání oznámení, jehož nutným následkem poznámka převzetí jest. To dokazuje § 19, jenž dí, že pozemkový úřad může sloučiti vyrozumění vlastníka o převzetí s výpovědí, t. j. že může obé současně podati. Tuto nepřípadnou, povaze věci odporující stylisaci § 23 nahlédla citovaná novela ze dne 13. července 1922, čís. 220 sb. z. a n. a změnila doslov § 23 v ten rozum, že výpověď může býti dána jen, když oznámení o převzetí bylo u soudu již podáno neb aspoň se podává současně s výpovědí. Duch a smysl předpisu byl již za starého doslovu týž, jen nebyl slovy zákona správně vystižen, nenastala tedy novelou změna v obsahu normy, nýbrž jen provedena oprava jejího doslovu, a dlužno tedy i dle starého doslovu rozhodnouti tak, jak to nutno dle nového, to tím spíše, že, i kdyby tu šlo přímo o autentický výklad zákona, a nikoli o pouhou jeho redakční úpravu, musí ho dle § 8 obč. zák. na všecky případy ze starší doby datující, avšak posud nerozhodnuté, užito býti. Praví-li konečně stěžovatelka, že výpověď není posud právoplatna, ježto ona do ní podala stížnost k správnímu soudu, vymyká se tato námitka vůbec vážné diskusi, kdyžtě stížnost proti výpovědi přikázána v § 20 řádnému soudu, právoplatnost výpovědi závisí tedy od rozhodnutí soudu v pořadu stolic, a udánlivá stížnost na správní soud nemůže řádnému soudu překážeti, by o výpovědi nerozhodl. á\
K dovolací stížnosti substituta a opatrovníka nenarozeného potomstva vlastnice: § 18 (2) stanoví, že soud doručí výpověď osobě, na zabraném majetku hospodařící, a není-li tato zároveň vlastníkem, také vlastníku, § 20 náhr. zák. pak praví, že stížnost proti výpovědi přísluší osobě hospodařící jen z důvodu, že nebylo šetřeno předpisů 1. c) tohoto zákona. Z toho nelze dovozovati, že osobě hospodařící přísluší stížnost jen právě z onoho důvodu, vlastníku však neomezeně. Naopak jest na snadě, že vlastník, není-li zároveň osobou hospodařící, je ze stížnosti vůbec vyloučen, neboť proti němu je dostatečné opatření učiněno již záborem a oznámením o převzetí. Výpověď dává se jen osobě hospodařící (§ 12), tedy z hospodaření, nikoli tedy vlastníku nehospodařícímu, tomuto se jen výpověď, hospodařící osobě daná, také doručuje (§ 18). Dáti mu jí není třeba, protože právě nehospodaří (§ 12). Nařizuje-li přes to zákon, aby se doručila i jemu, má to jen ten účel, aby i on věděl, co s hospodařící osobou bude, na čemž bude míti zpravidla zájem, ať už je hospodařící pachtýřem neb uživatelem nebo kýmkoli, nemá to však význam, že se mu přiznává právo stížnosti, neboť o té mluví zákon jen při osobě hospodařící, proti níž výpověď čelí. Nepřísluší tedy stížnost substitutům vlastníka, protože nepřísluší ani vlastníku jako takovému, nýbrž jen jako osobě hospodařící, substituti však osobami hospodařícími nejsou. Bylo proto jejich dovolací stížnost odmítnouti, jak se mělo státi hned s jejich stížností odvolací.
K dovolací stížnosti Státního pozemkového úřadu: Předeslati dlužno, že je rekursní soud na omylu, míně, že okresní soud o výpovědi rozhodl, zrušuje usnesení jeho a ukládaje mu šetření a nové rozhodnutí. Neboť dle § 18 nemá okresní soud rozhodovati, nemůže vůbec zákonitost výpovědi zkoumati a o ní se usnášeti, nýbrž musí prostě výpověď doručiti, bez ohledu, zda jest oprávněna čili nic; proto také stížnost nečelí proti usnesení okresního soudu, nýbrž dle výslovného ustanovení § 20 proti výpovědi, t. j. tedy přímo proti aktu Státního pozemkového úřadu. Rekursní soud neměl tedy domnělé usnesení okresního soudu rušiti, nýbrž, měl-li potřebí šetření, měl je sám provésti nebo je provésti dáti, a pak sám hned přímo rozhodnouti, nikoli rozhodnutí ukládati okresnímu soudu, jenž zákonem z rozhodování vůbec jest vyloučen. Ve věci samé neprávem má rekursní soud za to, že třeba napřed zjistiti: 1. na kterých vypovězených objektech hospodaří pachtýři neb jiné osoby, a na kterých vlastnice sama, ježto prý jen ohledně těchto může jí dána býti dle § 12 výpověď s právním účinkem; 2. které z vypovězených objektů jsou dle § 3 a) záb. zák. ze záboru vyloučeny, a o tom že musí prý soud rozhodnouti, ježto výpověď může prý se vztahovati jen na objekty, které záboru podléhají. Ad 1. O tuto otázku nemusí se soud vůbec starat. Máť výpověď dána býti osobě hospodařící (§ 12), doručena býti však nejen jí, nýbrž i vlastnici (§ 18). Tvrdí-li tedy vlastnice, že ona hospodaří jen na některých nemovitostech, ale ne na všech, je výpověď dána jen ohledně nemovitostí, na nichž opravdu hospodaří, a ohledně ostatních, na nichž nehospodaří, je pouze doručena jako vlastnici. Pokud dána (ne pouze doručena), i ohledně těch, na nichž nehospodaří, jest arciť bezpředmětnou, ale to není příčinou, aby byla rušena vůbec, zejména ale ohledně objektů, na nichž vlastnice hospodaří, neboť pak se stalo jen něco zbytečného, ale to neškodí. Starati se o to, že nebyla dána výpověď 32
osobám třetím, jež na těch kterých objektech snad hospodaří (pachtýřům a pod.), není věcí soudu, nýbrž věcí Státního pozemkového úřadu, jenž nebude moci proti nim provésti exekuci, kterou mu § 20 (3) nový doslov proti vypovězenému hospodáři dopouští. To však nemůže býti důvodem, aby se nezachovala v platnosti výpověď daná vlastnici z těch nemovitostí, na kterých sama hospodaří, brániť to jen skutečnému převzetí nevypovězených objektů (§ 12), ale ne výpovědi samé, třeba se omezila jen na některé objekty neboli jen na některé hospodařící osoby a jiné pominula. To jest přípustno, jak z §§ 8 a 11 bezpečně plyne. Opět tedy nelze říci, že nešetřeno některého z předpisů §§ 12—25, což jedině může býti důvodem stížnosti. Ad 2. Ustanovení § 3 a) záb. zák., že ty a ty objekty jsou ze záboru vyloučeny, není normou absolutní, působící o sobě vyloučení, nýbrž záboru podléhají i tyto objekty tak dlouho, dokud nebyly výrokem příslušného úřadu za vyloučené uznány. Příslušným k tomu výroku je však dle § 7 čís. 1 zák. o poz. úř. Státní pozemkový úřad, jenž má k tomu potřebí dle § 11 čís. 1 téhož zákona souhlasu správního výboru, nemůže tedy o tom rozhodovati soud, jak rekursní soud okresnímu soudu ve svém zrušovacím usnesení ukládá. Ale opět není v § 12—25 zák. náhr. tento výrok Státního pozemkového úřadu učiněn podmínkou výpovědi a výpověď vůbec od rozřešení této otázky nezávisí.