Čís. 1254.

Za ztracené (§ 201 písm. c) tr. zák.) nelze pokládati věci toliko zapomenuté, vypadlé aneb založené.
(Rozh. ze dne 18. srpna 1923, Kr I 228/23.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. ledna 1923, pokud jím byl obžalovaný uznán vinným pouze přestupkem podvodu dle §u 461, 197, 201 písm. c) tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje důvod zmatečnosti čís. 10 §u 281 tr. ř. Dlužno jí přiznati oprávnění, neboť první soud vyložil zákon nesprávně, shledav ve zjištěném jednání obžalovaného přestupek podvodu zatajením nálezu dle §§ 461, 197, 201 c) tr. zák., kdežto ve skutečnosti jde o krádež a sice zločin krádeže dle §§ 171, 173, 176 II. c) tr. zák. Předmětem trestného činu dle §u 201 c) tr. zák. jsou věcí ztracené, pokud se týče nalezené nebo někomu omylem došlé, tedy ve všech případech věci, jichž držení předcházející držitel pozbyl. Za ztracené věci však nelze pokládati věci toliko zapomenuté, vypadlé a založené, poněvadž v těchto případech jejich držení nebylo pozbyto. V tomto případě zjistil první soud, že obžalovaný, svým povoláním poštovní zřízenec, zaměstnaný roztřiďováním došlých dopisů mezi listonoše, nalezl v úřední místností poštovního úřadu, kde byl zaměstnán, v zásuvce velkého stolu, na němž se právě došlá pošta roztřiďuje a do kteréžto zásuvky se odkládají provázky, obaly a svazovky jako bezcenné věci, šek americké »Express-Company«, adresovaný na Živnostenskou banku v Praze a znějící na 1 000 Kč. Z tohoto zjištění je patrno, že šek nebyl pro poštovní úřad ztracen, nýbrž toliko založen (ať již se dostal do zásuvky jakýmkoliv způsobem), že tedy poštovní úřad nepozbyl možnosti, jím disponovati, naopak měl faktickou moc nad ním, dokud se šek nalézal v místnosti a schránce, jemu přístupné. Teprve tím, že obžalovaný vzal šek ze stolu a bezprávně si jej ponechal a odnesl, byla věc z držení poštovní správy bez jejího přivolení odňata. Nelze proto mluviti o věci ztracené a obžalovaným nalezené, nýbrž jde o krádež, spáchanou na zaměstnavateli osobou, která je ve služebním poměru na poště. Poněvadž soud zjišťuje, že šek byl v době »nálezu«, správně v době odnětí z držby poštovního úřadu, platný a že také ještě v době vynesení rozsudku nepropadl a měl majetkovou hodnotu 1 000 Kč, která jest zde způsobilým předmětem krádeže, šlo o věc cennou, majetkové hodnoty přes 200 Kč. Tím jsou dány objektivní náležitosti skutkové podstaty zločinu dle §§ 171, 173, 176 II c) tr. zák. Po stránce subjektivní vyloučil první soud, že obžalovaný v době činu věděl, že šek má hodnotu přes 200 Kč, nezjistil však, že mu bylo známo, že jde o hodnotu přes 50 Kč, ani, že by byl šek neodcizil, kdyby byl věděl, že má větší hodnotu než 50 Kč. Nelze proto vzhledem k neúplným zjištěním rozhodnutí ve věci samé, t. j. vysloviti, zda krádež obžalovaného jest také ve směru subjektivním kvalifikována jako zločin i dle §u 173 i 176 II c) tr. zák. Bylo proto rozhodnouti, jak shora uvedeno.

Citace:

č. 1254. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 338-339.