Čís. 1313.

Posudku lékařské fakulty lze se domáhati pouze tehdy, jde-li o otázky zřídka se vyskytující neb o otázky, k jichž správnému řešení jest potřebí poznatků a vědomostí, jež nestaly se ještě částí vzdělání všech odborníků, neb o otázky, jež skytají podnět k dalšímu vývinu vědy a získání nových poznatků.
(Rozh. ze dne 22. října 1923, Kr I 543/23).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského jako porotního soudu v Chebu ze dne 22. května 1923, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem těžkého poškození na těle dle §§ 152, 155 b), 156 a) tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost vytýká z důvodu čís. 5 §u 344 tr. ř., že byl porotním soudním dvorem zamítnut odhájcův návrh, aby byl vyžádán posudek lékařské fakulty o chorobném stavu obžalovaného. Výtka jest neodůvodněna, návrh byl zamítnut právem. Lze ponechati stranou, že navrhovatel dle záznamů protokolu o hlavním přelíčení neuvedl, z jakých důvodů a úvah domáhá se posudku fakulty, obmeziv se na pouhý poukaz k ustanovení §u 126 tr. ř., a že v první větě druhého odstavce §u 126 tr. ř. nejde o velící příkaz, nýbrž zákon zůstavuje volnému uvážení soudu, zda má pro vadnost posudku znalců již slyšených býti opatřen posudek fakulty na místě posudku jiných lékařů nebo chemiků. Stížnost nedokazuje ani, že posudek soudních lékařů, slyšených při hlavním přelíčení, je stižen některou z vad, v prvém odstavci §u 126 tr. ř. vypočtených, pro něž jest po případě opatřiti posudek jiných znalců nebo fakulty, ani že jde v této trestní věci o případ důležitý, nebo nesnadný po rozumu poslední věty §u 126 tr. ř. V onom směru uplatňuje stížnost pouze, že jest »jakýsi« rozpor mezi udáním soudních lékařů-znalců, — že při chorobě obžalovaného nevyskytuje se úplné zrušení vědomí — a seznáním svědka Dr. U-a, že zastihl obžalovaného při záchvatu v roce 1922 v bezvědomí. Avšak ustanovení prvého odstavce §u 126 tr. ř. předpokládá vnitřní rozpor posudku, a nelze vadnost posudku odvoditi ze srovnání s jinými výsledky průvodního řízení, obzvláště ne ze srovnání jeho s výpovědí svědka, třebaže svědka znaleckého. Nehledě k tomu, seslabil svědek Dr. U. svůj výrok, že obžalovaný byl v bezvědomí, sám další větou, že nemá za to, že byl záchvat fingován, a soudní lékaři dovozují — opírajíce se o objektivní známky, zjištěné Drem D-em — zcela přiléhavě, že i při záchvatu, svědkem pozorovaném, nešlo o případ úplného zbavení vědomí, nýbrž že vědomí bylo pouze zakaleno. Ustanovení poslední věty §u 126 tr. ř. nese se k tomu, by při objasňování otázek, spadajících do oboru soudního lékařství nebo soudní chemie, bylo v případě potřeby použito zvýšených záruk, jaké poskytují vynikající vědomosti a zkušenosti členů lékařské fakulty a mimořádné pomůcky, jaké má fakulta po ruce. Taká potřeba nastává tedy, nelze-li u jiných lékařů nebo lučebníků předpokládati dostatečné vědomosti, zkušenosti, zdatnost a soudnost, jichž třeba ke správnému pozorování, pojímání a posuzování skutečností, přicházejících v úvahu pro otázku, o kterou jde. Slova »pro důležitost aneb nesnadnost případu« odnášejí se tedy ke stanovisku lékařské fakulty a lučebnické vědy, nikoli k osobě а k zájmům obžalovaného. Stížnost je na zcestí, odvozuje-li důležitost této trestní věci z výše trestu, jaký obžalovanému hrozí, a ze značnosti náhrady, jíž bude povinen v případě odsuzujícího výroku. Důležitým pro lékařskou nebo lučebnickou vědu je trestní případ — bez ohledu na následky jeho rozsouzení pro pachatele — tehdy, jde-li v něm o otázky zřídka se naskytující, neb o otázky, k jichž správnému řešení je potřebí poznatků a vědomostí, jaké nestaly se ještě části vzdělání všech odborníků, neb o otázky, jaké poskytují možnost k dalšímu vývinu vědy a získaní nových poznatků. Že by v této trestní věci šlo o otázku takové povahy, stížnost netvrdí, a není ani jinak patrno. Nejde ani o případ nesnadný, t. j. o případ, v němž objevují se příznaky a poukazy tak jemné, rozmanité a skutečně nebo zdánlivě si odporující, že cílevědomé pozorování a pojímání jejich, srovnání jich v celek jednotný, a správné posuzování celkového stavu předpokládá, by osoba, posuzující případ, ovládala vědu ve všech jejích podrobnostech a methodách, osvojivši si usilovnou vědeckou prací zkušenosti, zdatnost a soudnost i pro odborníky neobvyklé. V této trestní věci poukazuje vše, co svědci udali o chování se a výrocích obžalovaných před činem, při spáchání činu a po činu, stejnoměrně, jasně a přesvědčivě k tomu, že obžalovaný — třebaže je těžkým neuropathem a osobou lehce popudlivou, na jejíž mysl účinkovaly také lihoviny, kuřivo a hádka — v době, o kterou jde, nebyl zbaven rozumu a vědomí, naopak byl si dobře vědom toho, co zamýšlel, co činí a co vykonal. Opačné poukazy — nehledě ke tvrzení, že si obžalovaný druhého dne na události nevzpoměl, — vůbec se neobjevily. Nebylo proto příčiny, odmítati úkol posuzování duševního stavu obžalovaného znalcům již slyšeným, jimž nelze upříti dostatek vědomostí a zkušeností též v oboru psychiatrie pro případy ne nesnadné, aniž dostatek svědomitosti, aby se nebyli spokojili s pozorováním obžalovaného při hlavním přelíčení, kdyby ke spolehlivému a správnému rozpoznání duševního stavu bylo bývalo potřebí pozorování obžalovaného po dobu delší.

Citace:

č. 1313. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 423-425.