NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 2

Čís. 8302.

Z toho, že zůstavitel nařídil fideikomisární substituci ve prospěch dětí, nelze ještě souditi, že mínil tím děti ve smyslu § 42 obč. zák. Tomuto ustanovení nelze bez dalšího přiznati význam obecného vykládacího pravidla pro projevy vůle.
(Rozh. ze dne 14. září 1928, R I 658/28.)
V dědické smlouvě, již uzavřel zůstavitel se svou manželkou, byl uložen manželce tento závazek: »Jest povinna, zanechati zděděné nemovité jmění všem svým manželským dětem rovným dílem, není oprávněna o něm jinak pořizovati aniž je zciziti nebo zatížiti. Tuto fideikomisární substituci jakož i zákaz zcizení jest knihovně poznamenati.« Dědickému smíru, který uzavřela pozůstalá manželka s dcerou, odepřely oba nižší soudy schválení, ježto na základě šetření, jež v nesporném řízení provedly přes odpor pozůstalé vdovy se zřetelem na §§ 42 a 681 obč. zák. dospěly k názoru, že fideikomisární substituce nařízená zůstavitelem v příčině zděděného nemovitého majetku rovným dílem pro všechny jeho manželské děti zahrnuje v sobě substituci ve prospěch dětí v širším smyslu § 42 obč. zák., tudíž i ve prospěch dosud ještě ani nepočatých dětí, které by dcera nyní ještě svobodná mohla jednou poroditi.
Nejvyšší soud zrušil usnesení obou nižších soudů a odkázal věc na soud prvé stolice s příkazem, by bez ohledu na použitý zamítací důvod vydal nové usnesení. Důvody:
Nejvyšší soud neshledává, že doslov příslušného odstavce dědické smlouvy může zavdávati oprávněný důvod k domnění, které u nižších soudů o jeho smyslu vzešlo. Smlouva dědická jest sepsána notářem, tedy osobou práva znalou а k tomu podle úřadu povolanou, o níž lze předpokládati, že dovede voliti správný slovný výraz pro projevy stran. Z toho, že se v tomto odstavci mluví o dětech bez jich pojmenování, nelze souditi, že zůstavitel mínil děti ve smyslu § 42 obč. zák. t. j. vůbec veškeré příbuzné v sestupné čáře, zejména an v dalším ustanovení smlouvy jedná výslovně o potomcích v protikladu k dětem. Úsudek soudu rekursního, že zůstavitel v tehdejším svém věku 52 roků asi už nepomýšlel na další děti, nelze uznati přiléhavým. Ustanovení § 42 obč. zák. nelze ostatně pokládati za vykládací pravidlo pro projevy a pro prohlášení stran, zejména ano je nepochybno, že se pojem dětí podle tohoto zákonného předpisu nadobro liší od obyčeje obecné mluvy a zákon sám se tohoto pojmu důsledně nepřidržuje a v přečetných svých ustanoveních, jež vypočítávati netřeba, používá výrazu »děti« jen pro syny a dcery. K těmto předpisům náleží také v napadených usneseních citovaný předpis § 681 obč. zák., kde pod výrazem děti rozumějí se jen synové a dcery a jen při vlastních dětech i jejich potomci, pokud při úmrtí zůstavitele byly zplozeny. Podle § 2 čís. 10 nesp. říz. nemá nesporný soudce sice zanedbati opatrnost potřebnou k právní bezpečnosti stran, nemá však stranám působiti obtíže úzkostlivostí a pochybovačstvím. Pro projednací soud nebylo tedy za tohoto stavu oprávněného důvodu, by ustanovoval opatrovníka pro nezplozené potomstvo ve smyslu § 276 obč. zák. a nařizoval šetření o úmyslu zůstavitelově, jež pak byla i provedena, zejména když řešení této otázky musilo by zůstati vyhrazeno pořadu práva, ježto úmysl zůstavitelův jako jedině pro to závažná okolnost mohl býti zjištěn jedině řádným průvodním řízením (§ 2 čís. 7 nesp. říz.). Z tohoto důvodu bylo usnesení obou nižších stolic jako právně mylné zrušiti.

Citace:

č. 8302. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 196-197.