Soudu nelze rozhodovati o otázce veřejnosti cesty ani jako o otázce předběžné.... o tom, je-li cesta veřejná, jest rozhodnouti správním úřadům, jak to jasně patrno též z ustanovení zákona ze dne 21. února 1912 č. zems. zák. 22 z roku 1913 pro Krajinu, zvláště pak z §§ 1. až 5., 11., 23. až 35. Takového rozhodnutí neb výroku správního úřadu, že stezka jest veřejnou cestou, se však žalovaný vůbec ne- dovolával, ba rozhodnutí takové prohlásil za zbytečné. Odvolací soud uznal tedy plným právem, že mu nemůže prospěti bez důkazu zde jsoucí namítka veřejnosti cesty, a dovolací soud nemůže na tom ničeho měniti, zvláště když nebylo vůbec vytýkáno, že bylo opomenuto vyžádati si prohlášení správního úřadu o vlastnosti sporné cesty. Uvedl-li odvolací soud vzdor právě zmíněnému správnému názoru ještě na přetřes otázku, lze-li ze zjištěného skutkového děje vyvoditi vlastnost stezky jako veřejné cesty, a zodpověděl-li tuto otázku záporně, nemůže tato okolnost poskytovati dovolání opodstatněného důvodu ke stížnosti pro nesprávné právní posouzení, ježto již poukaz na chybící prohlášení správního úřadu, že jest chodník veřejnou cestou, čímž jest právní námitce žalovaného odňata skutková opora, ospravedlňuje vyhovění prosbě žaloby (Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 1915, č. j. Rv VI 212/15 / 1.)—i—