NPD documents search: Váž. civ., 9 (1927), sv. 2

Čís. 4578.

Zrušení exekuce může navrhnouti jen povinný. Ustanovení druhého odstavce§u 6 zák. o ochraně nájemců ze dne 25. dubna 1924, čís. 85 sb. z. a n. nevztahuje se na případ nájemcova úmrtí.
(Rozh. ze dne 21. ledna 1925, R I 39/25.)
Janu M-ovi byl povolen třikráte odklad exekuce vyklizením. Ve lhůtě, na niž byl odklad exekuce po třetí povolen, Jan M. zemřel. Po uplynutí lhůty, na niž byl povolen třetí odklad exekuce, domáhaly se dvě dcery Jana M-а zastavení exekuce vyklizením. Soud prvé stolice návrhu vyhověl, rekursní soud návrh zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Navrhnouti zrušení exekuce dle §u 40 ex. ř. je oprávněna jen strana povinná. Stěžovatelky v této exekuční věci stranou povinnou nejsou. Exekuce byla povolena proti jejich otci Janu M-ovi. Že jeho povinnost, byt vykliditi, přešla na ně, odpůrce do podání jejich návrhu ani netvrdil, neřku-li prokázal listinami v §u 9 ex. ř. blíže naznačenými. Ani kdyby podle §u 34 ex. ř. vymáhající strana v exekuci povolené proti nyní zemřelému Janu M-ovi pokračovala proti jeho pozůstalosti, netýkalo by se to nijak stěžovatelek, protože ony návrh zrušovací podaly vlastním jménem a ne jako dědičky, nehledě ani, že není průkazu, že byly podány dědické přihlášky. Stranou v této exekuční věci se stěžovatelky nestaly ani v důsledku předpisů §u 6 zákona o ochraně nájemníků. Ustanovení obsaženého v jeho odstavci (1) nelze na ně použíti, protože v dovolacím rekursu samy výslovně prohlašují, že se ho pro nedostatek zákonných předpokladů nedovolávají. Ustanovení odst. (2) téhož §u se na projednávaný případ vůbec nevztahuje, neboť mluví výslovně — a patrně protikladem k odstavci prvnímu, jednajícímu o smrti nájemníkově — o opuštění bytu. Nelzeť podle zásad logiky a jazykové správnosti o zemřelém nájemníkovi říci, že byt opustil. Mimo to by takový výklad vedl k věcným nesrovnalostem, kdyby po smrti nájemníkově kromě příslušníků rodiny, s kterými sdílel domácnost a společný byt a kteří, ačkoliv nejsou dědici, mají podle druhého odstavce nárok na byt, tu byl také ještě cizí dědic, uplatňující nároky na byt podle odstavce prvního. Setkávaly by se tak neslučitelné nároky. Nelze proto odstavec (2) §u 6 zák. o ochraně náj. vztahovati na případ úmrtí nájemníkova, o němž jedná odstavec první. Nejsou-li stěžovatelé, jak dolíčeno, stranou v této exekuci, nemohou žádati její zrušení. Byla proto jejich žádost pro nedostatek aktivní legitimace právem zamítnuta a nebylo třeba řešiti otázku, zdali exekuční titul podle §u 575, odst. 3 c. ř. s. zanikl a zdali zaniknutí takové lze považovati za důvod k zastavení exekuce dle §u 40 ex. ř., za jaký to stěžovatelky mají.

Citace:

č. 4578. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 140-141.