Čís. 6899.

O tom, komu z rodičů odloučeně žijících má býti ponecháno dítko ve výchově, jest rozhodnouti v řízení nesporném, jde-li výhradně o zájem dítka.
(Rozh. ze dne 15. března 1927, R I 139/27.)
Manželka žalovala manžela, žijícího odloučeně, o vydání dítěte. K námitce nepřípustnosti pořadu práva soud prvé stolice žalobu odmítl. Rekursní soud zamítl námitku nepřípustnosti po- řadu práva. Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Žalobkyně, žijící fakticky odloučeně od svého manžela, žalovaného, domáhá se žalobou vydání dítka, které má žalovaný u sebe. K odůvodnění návrhu uvádí, že výchova jejího tříletého dítka jest u žalovaného stižena, nejvíce tím, že jest ponecháno cizím lidem. Vzhledem k námitce nepřípustnosti pořadu práva žalovaným vznesené řešiti jest otázku, zda o tom, kterému z rodičů má býti dítě ponecháno ve výchově, jest rozhodnouti v řízení nesporném či pořadem práva. Nejvyšší soud zabýval se několikráte touto otázkou a zodpověděl ji v poslední době v tom smyslu, že rozhodování přísluší soudci nespornému tam, kde běží ve sporu o zájem dítka a nikoli o řešení sporných práv manželů (§ 2 čís. 7 nesp. pat.). Názoru tomu zůstává nejvyšší soud důsledným z této úvahy: Nelze předně přehlédnouti, že ve sporech manželů toho druhu není nezletilec pouhým předmětem soukromých práv jiných osob, nýbrž jest právním podmětem zvláštní ochrany požívajícím (§ 21 a 139 obč. zák. a § 181 a násl. nesp. pat.). Ochranu tuto lze účelně prováděti jen v řízení nesporném, kde soudce, nejsa vázán návrhy stran, zakročuje, maje na zřeteli v prvé řadě zájem dítka i z úřední moci podle zásady oficiálnosti. Ochrany takové nemůže naproti tomu poskytnouti plně dítku soudce sporný, který jest vázán přednesem stran a vůbec zásadou projednací. Ustanovení §u 142 obč. zák. v původním doslovu nařizovalo výslovně, by úprava toho, kdo z rozvedených manželů má dítko vychovávati, stala se cestou nespornou. Také ustanovení §u 145 obč. zák. má zřejmě na mysli nařízení soudce nesporného, nikoli pořad sporný. Ale také předpis §u 142 v novém doslovu lze vykládati jen tak, že zákonodárce chtěl ponechati spory o výchovu dětí mezi manželi řízení nespornému. Nasvědčuje tomu zejména poslední odstavec tohoto ustanovení, dle něhož může soud, раk-li se poměry změní, vydati, nehledě na svá dřívější nařízení neb úmluvy manželů, nová nařízení, kterých je třeba v zájmu dětí. Práva takového nemá však soudce — Čís. 6900 —
478
sporný, vázaný zásadou projednací. Okolnost, že ustanovením tohoto zákona upravuje se péče o dítko v příčině rozvodu nebo rozluky manželské, nebrání tomu použiti ustanovení toho i v případě, když rodiče přerušili manželské společenství i bez soudně provedeného rozvodu nebo mimo případ rozluky. Vždyť zájem dítka, který v prvé řadě rozhoduje, jest stejným, ať jde o případ v zákoně výslovně uvedený neb o případ, kde rodiče bez rozvodu nebo rozluky žijí fakticky odděleně. Tomuto nazírání neodporuje ani předpis §u 50 čís. 3 j. n. Ten výslovně stanoví, že spory mezi manželi nikoli ryze majetkové vznikající z poměru manželského, patří před sborové soudy, pokud nepatří na pořad nesporný. Tím jest zřejmě řečeno, že jsou spory z poměru manželského, které patří na pořad nesporný. Názor tento hájí ostatně i literatura (Krainz-Ehrenzweig, System III. § 455 a 457, Mayr I. str. 283, IV. str. 108 pozn. 19 a str. 110 pozn 3). Dle toho jest považovati námitku nepřípustnosti pořadu práva žalovaným vznesenou za odůvodněnou, když jde ve sporu, jak žaloba zdůrazňuje, výhradně o zájem dítka.

Citace:

Čís. 6899. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 503-504.