NPD documents search: Váž. tr., 1-2 (1919-20)

Čís. 4284.

Smluveno-li, že doba splatnosti dluhu záleží na dlužníkově libovůli, dlužno užíti druhé věty §u 904 obč. zák.
(Rozh. ze dne 21. října 1924, Rv I 1120/24.)
Žalující banka učinila počátkem listopadu 1925 se žalovaným tuto úmluvu: Žalující dá žalovanému k disposici dle jeho obchodní potřeby švýcarské franky až do výše 100 000; žalovaný za to složí v každém případě oddisponování ku krytí oddisponovaných švýcarských franků na své korunové konto u téže filiálky protihodnotu v korunách, takže tato protihodnota vždy bude vyrovnávati v tom kterém případě oddisponované švýcarské franky dle jejich denního kursu, to jest dle kursu v den oddisponování, vyúčtování těchto obou kont stane se, až kurs švýcarského franku v relaci ke koruně bude nižší, tak aby z toho vyskytl se pro žalovaného zisk z kursovního rozdílu; na tomto zisku bude míti podíl filiálka žalobkyně tou měrou, že jí budou čítány k dobru z oddisponovaných franků úroky v nejvyšší míře 7 %, v případě snížení úrokové sazby ve Švýcarech úroky jen této sazbě odpovídající. V dopisech, jež si strany po té vyměnily, přenechala žalobkyně žalovanému dobu splatnosti na vůli. Žalobě, domáhající se na žalovaném zaplacení oddisponovaných 7587820 švýc. franků se 7 % úroky vyhověl procesní soud prvé stolice potud, že přiznal žalobkyni úroky, zamítl však pro tentokráte žalobu co do jistiny. Odvolací soud nevyhověl odvolání žalobkyně, k odvolání žalovaného zamítl pro tentokráte i žalobu ohledně úroků.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání, uplatňující důvody §u 503 čís. 2 až 4 c. ř. s., vychází v podstatě z předpokladu, že právní poměr mezi stranami bylo posuzovati jedině podle písemné smlouvy ze dne 3. listopadu 1915, ne však podle rozmluvy, kterou vedli před výměnou oněch dopisů žalovaný s ředitelem žalující firmy F-em. Dovolací soud uvažoval proto v první řadě o tomto náhledu, na jehož správnosti závisejí takřka veškeré vývody dovolatelčiny. Dopisy oněmi sjednaly strany, že žalobkyně poskytne žalovanému úvěr 100 000 švýc. franků, a žalovaný že částku tu zúročí nejvýše 7 %. Dobu splatnosti úvěru ve francích přenechala žalobkyně žalovanému, k čemuž žalovaný dodal za tichého souhlasu žalobkyně doložku o nevypověditelnosti tohoto úvěru. Odvolací soud, vykládaje toto ustanovení podle čl. 278 obch. zák. a §u 914 obč. zák. přihlédl k ústní rozmluvě mezi uvedenými osobami před výměnou dopisů, a vyložil je v ten smysl, že vyúčtování kont, t. j. splacení úvěru včetně úroků ve francích stane se teprve, až kurs švýc. franků klesne v poměru ke K (nyní Kč). Dovolatelka dává přednost slovnímu výkladu ustanovení toho, ale v ten rozum, že byla tím stanovena splatnost dluhu podle možnosti, a že má proto soud určiti dobu splatnosti vzhledem ke slušnosti podle §u 904 obč. zák. třetí věty. Na doklad správnosti svého názoru tvrdila, že výklad ten odpovídá obchodní zvyklosti. Procesní soud, slyšev o tom znalce, zjistil, že takové zvyklosti není. Shledal-li soud ten nadbytečně v tomto smluvním ustanovení jen přemrštěnou ochotu, nejde o skutkové zjištění, nýbrž o právní posouzení věci, jímž vyšší soudy nejsou vázány. Smluvily-li tudíž strany písemně, že doba splatnosti závisí na libovůlí dlužníkově, bylo by podle čl. 1 obch. zák., jenž nemá zvláštních ustanovení v tomto směru, užíti skutečně § 904 obč. zák., jak i žalobkyně činí, ale ne třetí věty, nýbrž druhé, ježto jde o závazek převoditelný na dědice. Na místo doby předpokládané odvolacím soudem vstoupil by den smrti žalovaného, čímž by se nedospělo k jinému důsledku než opětně k zamítnutí žaloby pro tentokráte. Odvolací soud vyřídiv takto žalobu posoudil tudíž věc správně i ve smyslu názoru zastávaného dovolatelkou.

Citace:

č. 4284. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 472-473.