NPD documents search: Váž. civ., 9 (1927), sv. 1

Čís. 4853.

Služební smlouvu s úřadem v zastoupení státu lze uzavříti jen písemně. Předchozí ústní vyjednávání se zástupcem úřadu není pro stát závazným. Byl-li kdo přijat do služeb na zkoušku a provisorně s výhradou propuštění, kdyby nevyhověl, dáno jest úplně do uvážení zaměstnavatele, zda uzná zkoušku za vyhovující.
(Rozh. ze dne 31. března 1925, Rv I 264/25.).
Žalobce byl přijat Československým státem do služeb a to, jak v přijímacím výnosu bylo výslovně stanoveno, »na zkoušku a prozatímně s výhradou propuštění pro případ, že by nevyhověl«. Dostav výpověď, domáhal se žalobce na státu placení služného. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Nikdo netvrdí, že výnos ministerstva zahraničí ze dne 3. září 1920, v němž stanoveny podmínky, pod nimiž žalobce do služby přijímá, jest aktem správním a tudíž veřejnoprávním, a dovolání tedy zcela zbytečné s tímto pouze domnělým náhledem nižších stolic polemisuje. Než, když je výnos ten toliko prohlášením soukromoprávním, t. j. buď nabídkou, která potom byla žalobcem přijata, jak nižší stolice, zvlášť prvý soudce, tomu chtějí, aneb jen, jak zase žalobce tomu chce, odpověď na předchozí žádost (nabídku) žalobcovu a tudíž »pouhý projev, podávající vysvětlení ohledně pravé vůle stran«, či pouhý jednostranný projev jednoho smluvníka, přiléhavěji řečeno projev, manifestující vůli ministerstva (státu), přísluší mu vždy ten význam a to právní hodnocení, jehož se mu nižšími stolicemi dostalo. Neboť, je-li to, jak takto dovolání samo doznává, smluvní projev jednoho smluvníka, mohlo k smlouvě dojíti jen, přijal-li druhý smluvník (žalobce) podmínky, které si prvý smluvník (stát) v projevu tom kladl. Ovšem dovolatel sám to mění a konstruuje to také tak, že výnos je v podstatě jen vlastně legitimací danou žalobci na základě smlouvy již ústně ujednané к cestě do Hamburku, neboť prý předpokládá, že podstatné kusy smlouvy byly již ujednány. Ale to zneuznává jak osobnost druhého smluvníka, tak obsah výnosu. Druhým smluvníkem byl stát, zastoupený ministerstvem zahraničí, i nelze jej, jak dovolatel činí, zaměňovati s tím kterým úředníkem jmenovaného ministerstva, s nímž žalobce jednal: žalobce musil nebo aspoň měl si býti vědom, že závazným může býti teprve prohlášení, které mu učiní ministerstvo jako takové, jako úřad, a které jak je po přirozenosti věci (§ 7 obč. zák.) na snadě, může se díti již vzhledem k povaze smluvníka jakožto úřadu, jakož i vzhledem к povaze věci, zvláště též vzhledem k požadavku úřední evidence jen písemně, ústní jednání že může býti jen informativní a tudíž nezávazné. Co však se týče obsahu výnosu, přezírá dovolání naprosto, že výnos naopak podstatné podmínky smlouvy sám stanoví a naprosto tudíž nepředpokládá, že by mělo platiti místo toho něco, co bylo jednáno ústně, co úplně souhlasí s právě vyloženou povahou smlouvy uzavírané úřadem jako stranou. Výnos stanoví, že žalobce se přijímá na zkoušku a provisorně s výhradou propuštění v případě, že by nevyhověl. Hájí-li dovolání stanovisko, že mu musí býti dokázána nezpůsobilost k práci, pro kterou byl najat, než může býti platně propuštěn, hřeší očividně proti pojmu přijetí na zkoušku a výhrady propuštění pro případ nevyhovění. Smlouva na zkoušku znamená, že jest to dáno úplně do uvážení, ba libosti strany, bude-li se zkouška považovati za vyhovující, čili nikoli. Tak již při koupi (čl. 339 obch. zák., § 1080 násl. obč. zák.) a zrovna tak se to má i při smlouvách služebních, jenže zde může bez výpovědi smlouva býti zrušena jen v prvém měsíci (§ 1158, odstavec druhý obč. zák., podobně § 19, odstavec druhý zák. o obch. pom.), potom jen s příslušnou výpovědí (§ 20 zák. o obch. pom., § 1159 násl. obč. zák.). Žalobce sám v žalobě doznává, že výpověď dostal a proti její lhůtě nebrojí, nýbrž pouze oprávněnost výpovědi a nastalé jí zrušení smlouvy služební neuznává, to vše ovšem vzhledem k vyložené právní povaze smlouvy na zkoušku neprávem. Opírá-li se konečně dovolání o to, že žalobce oproti výnosu si učinil výhrady, shledávajíc v tom) vadnost řízení, že důkazy o tom prý nabídnuté nebyly připuštěny, dlužno mu na to odvětiti, že, pakli by byl nepřijal smlouvu tak, jak ji druhá strana chtěla, nýbrž s novými podmínkami, byla by se vůbec žádná smlouva neuskutečnila (§ 869 obč. zák.), neboť jednostranná výhrada není pro druhou stranu závazná, a že by druhá strana byla žalobcovy výhrady, které si po výnosu, dle svého tvrzení, činil, přijala, samo dovolání netvrdí. Ve skutečnosti žalobce, obdržev výnos, podle něho se zachoval, místo v něm udané bezesporně nastoupil, tedy obsah smlouvy tak přijal, jak ve výnosu byl obsažen.

Citace:

Čís. 7038. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 816-817.