Čís. 3801.

Pensijní ústav zaměstnanců určitého podniku může podle obsahu stanov býti i samostatným majetkovým podmětem, rozdílným od podnikatelstva.
(Rozh. ze dne 30. dubna 1924, Rv I 368/24.)
V továrně žalované akciové společnosti byl zřízen pensijní ústav, do něhož platili jak zaměstnanci, tak zaměstnavatelka příspěvky. Žalobce. bývalý zaměstnanec v továrně žalované společnosti, domáhal se na společnosti placení pensijních příspěvků Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl, odvolací soud ji zamítl. Důvody: Prvý soud zjistil, že u továrny žalované jest pensijní ústav pro zřízence; stanovy byly předloženy, avšak prvý soudce tomuto pensijnímu ústavu nepřiznal vlastnost právnické osoby, vycházeje z názoru, že se zde může mluviti pouze o jmění žalované, určeném k zvláštnímu účelu, které samostatně nemůže býti podmětem majetku. Tento názor prvého soudu nemůže sdíleti odvolací soud, poněvadž o nějakém jmění žalované firmy, které jest v ústavu pensijním, nelze mluviti. Zákon nespecifikuje právnické osoby. Nutno pouze rozeznávati právnické osoby povahy veřejnoprávní a neveřejnoprávní. K těmto druhým patří také tak zvané fondy, to jest jmění korporací, ústavu a pensijních fondů bank a jiných podniků, které jest věnováno určitému účelu a které jest samostatně spravováno (vide Krainz-Pfalf u §u 26 obč. zák.). V tomto případě vytvořili dělníci továrny a tato sama majetkovými příspěvky substrat, kterému právní řád přiznává povahu právnické osoby. Výslovné uznání se strany státu, po případě schválení stanov, není nutné, rozhodným jest, že vytvoření tohoto zřízení není zakázáno. V §u 1 stanov se praví, že zaměstnanci zakládají pro své vdovy a sirotky pensijní ústav, který má býti schválen žalovanou, což se také stalo. Dle §u 5 stanov tvoří se fond pensijního ústavu z částek tam uvedených, při čemž hlavně se zdůrazňují příspěvky účastníků a žalované, této pak ve výši příslušné celkové roční části příspěvků členů. Mluví-li rozsudek o jmění žalované, nutno poukázati i na to, že dle §u 5 plynou do fondu i jiné příjmy, jako odkazy, dary a podobně, o nichž nelze přece říci, že byly žalované darovány. Dále nutno poukázati na to, že žalovaná dle §u 6 nemůže býti přidržována k placení, ukáže-li se nekrytý schodek. Zpráva pensijního fondu jest samostatná, nezávislá. Dle §u 21 do pensijního výboru o 9 členech vysílá správní rada žalované pouze 3 členy. Tento pensijní výbor zastupuje pensijní ústav dle §u 32 stanov na venek, a jest bdíti nad placením příspěvku a proto také přijímati příspěvky, které žalovaná dle §u 5 má platiti. Nezáleží proto na vůli žalované, zda chce tyto příspěvky platiti, čimž dochází výrazu též samostatnost pensijního ústavu. I žalobce platil příspěvky tomuto ústavu, jak jím nebylo popřeno, a jest proto žalobce oprávněn, poněvadž pensijní ústav jest právnickou osobou dle §u 26 obč. zák., žádati placení pense od tohoto ústavu, kterému platil příspěvky, nikoli však od žalované.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Předmětem dovolání žalobcova jsou odstavce rozsudku soudu odvolacího, který v nich rozhodl v neprospěch žalobcův, neuznav oprávněným jeho nárok na pensi měsíčních 545 Kč proti žalovaná společnosti. Soud odvolací vycházel při tomto rozhodnutí z názoru, že pensijní ústav zřízenců žalované společnosti jest samostatným majetkovým podmětem, rozdílným od společnosti, že jest právnickou osobou a že žalobce není oprávněn, žádati pensi na žalované firmě, nýbrž po případě jen na tomto ústavu. Žalobce brojí proti tomu z důvodu čís. 4 §u 503 c. ř. s., maje souhlasně s procesním soudem prvé stolice za to, že onen ústav není samostatnou právnickou osobou, nýbrž že jest ústavem, spravujícím jmění, které náleží žalované firmě a které tato věnovala určitému zvláštnímu účelu, totiž poskytování zaopatřovacích požitků zřízencům společnosti, jakož i jejich vdovám a sirotkům. Tomuto mínění žalobcovu nelze přisvědčiti. Opačné stanovisko soudu odvolacího je správné a jest v rozsudku soudu odvolacího v podstatě náležitě odůvodněno obsahem stanov pensijního ústavu. To plyne z této úvahy. Podle §u 16 obč. zák. pokládati jest každého člověka za osobu ve smyslu právním, totiž za podmět, kterému náležejí určitá práva. Právo v subjektivním slova smyslu jest moc jednotlivcova, uznaná zákonem. Způsobilost k takové moci, způsobilost k právům, způsobilost, býti podmětem právních poměrů, jest podle uvedeného §u 16 osobností. Zákon přiznává osobnost nejen osobám fysickým, ale za určitých podmínek též osobám právnickým, totiž určitému jmění jako souboru práv a závazků, kteréžto jmění nenáleží žádné fysické osobě, nýbrž má sloužiti výhradně jistému účelu. Ke jsoucnosti právnické osoby jest po skutkové stránce zapotřebí účelu, zákonem dovoleného, jemuž má sloužiti. Na straně právnické osoby musí býti jednotná, tak projevená vůle, aby právnická osoba měla své vlastní jmění, sloužící určitému účelu, aby právnická osoba byla nositelkou práv a závazků vůči osobám jiným, aby mohly mezi ní a třetími osobami vzcházeti právní poměry. Skutkovým (hmotným) substrátem, prostředkem něhož má býti uvedeného účelu dosaženo, může býti buď spolek více osob, nebo jen jisté jmění, nebo obé dohromady. V §u 26 obč. zák. ob. jest obsažen všeobecný zákonný předpis, že každý dovolený spolek a každé nadání s dovoleným účelem uznává se za právnickou osobu; není tedy třeba zvláštního propůjčení práva osobnosti v každém jednotlivém případě, nýbrž naopak každý dovolený spolek a každé dovolené nadání požívá právní osobnosti po zákonu samém, aniž potřebuje úředního povolení. Nedovolené spolky a nadání jsou ty, které odporují veřejné mravnosti, nebo příčí se právu aneb zákonu, nebo jsou státu nebezpečné. U pensijního ústavu zřízenců žalované společnosti jsou ony předpoklady jsoucnosti samostatné právnické osoby. Tento ústav má samostatné jmění, sloužící účelu majetkoprávnímu, zákonem dovolenému; jmění toto nenáleží ani žalované společnosti, ani členům ústavu; pensijní ústav zřízenců žalované společnosti je sdružením osob, v §u 1 stanov uvedených, k ideálnímu právnímu subjektu, rozdílnému od těchto jednotlivých členů, jakož i od žalované společnosti; tato společnost povinna jest pensijnímu ústavu plněními, jež ústav může svým výborem na ní vymáhati. Z okolností, že stanovy jsou podepsány žalovanou společností a že podle výhrady, obsažené v §u 2 stanov, schváleny jsou její správní radou, nelze vyvozovati, že žalovaná společnost vládne nad pensijním ústavem a jeho jměním tak, jako nad jměním vlastním; podpis stanov žalovanou společností a výhrada schválení stanov její správní radou, jakož i jiné, v §§ 25 a 28 stanov obsažené výhrady pro žalovanou společnost jsou zřejmě tím odůvodněny, že tato společnost byla zakladatelkou pensijního ústavu; samostatná právní povaha ústavu pensijního není tím dotčena. Tento ústav má samostatná práva i povinnosti, aby mohl plniti svůj účel, zaopatřovati zřízence žalované společnosti, jakož i jejich vdovy a sirotky. Nakládání jměním ústavu a zastupování ústavu na venek nenáleží ani žalované společnosti, ani členům ústavu, nýbrž pensijnímu výboru. Okolnost, že správní úřad nepropůjčil pensijnímu ústavu tomuto výslovně právní osobnosti, jest nedůležita. Že by byl správní úřad zakázal mu činnost, stanovami upravenou, není ani zjištěno, ani tvrzeno.

Citace:

č. 3801. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 683-685.