NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 2

Č. 11578.

Závodní výbory. — Řízení správní: I. Při hromadném propouštění zaměstnanců z důvodů, ležících mimo individuelní poměr pracovní, nemá závodní výbor právo odporu podle odst. 2 § 3 lit. g) zák. o záv. výborech č. 330/1921, směřující proti propuštění jednotlivých zaměstnanců. — II. Otázku, zda písemný výrok rozhodčí komise podle zák. o závodních výborech, odpírající meritorní rozhodnutí o vzneseném k ní odporu závodním výborem, musí obsahovati i důvody rozhodovací, nelze posuzovati podle § 70 spr. ř. č. 8/1928, nýbrž podle § 417 civ. proces. řádu.
Řízení před nss-em: III. Rozhodnutí, jímž správní úřad odpírá o soukromoprávním nároku rozhodnutí vydati, není vyloučeno z kompetence nss-u, i když meritorní rozhodnutí o nárocích práva soukromého jeho kognici podle § 105 úst. list. a zák. č. 217/25 nepodléhá.
(Nález ze dne 5. prosince 1934 č. 16818/33.)
Prejudikatura: ad I. a III. Boh. A 11330/34 a tam uvedená.
Věc: Závodní výbor firmy Fr. B. a spol. v P. proti rozhodčí komisi podle zákona o závodních výborech v Praze o propuštění dělníků.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Stěžující si závodní výbor podal u rozhodčí komise podle zákona o závodních výborech v Praze stížnost proti propuštění 8 dělníků v závodě déle než 3 roky zaměstnaných. Rozhodčí komise nálezem z 3. července 1933 nevyhověla stížnosti záv. výboru, poněvadž s ohledem na celkový počet zaměstnanců v závodě a počet dělníků z práce propuštěných zřejmě šlo o propuštění hromadné, při němž záv. výbor má toliko právo spolupůsobiti hlasem poradním, a nikoliv právo stížnosti, jako při propuštění jednotlivců. Následkem toho není rozhodčí komise v tomto případě příslušnou k dalšímu jednání podle § 3 lit. g) zák. o záv. výborech č. 330/21.
Maje rozhodovati o podané stížnosti do uvedeného nálezu rozhodčí komise, musil nss v prvé řadě dbáti své vlastní kompetence a za tím účelem zjistiti pravý obsah nař. rozhodnutí. Rozhodnutí ono uvádí v enunciátě, že stížnosti záv. výboru se nevyhovuje, kterážto dikce zdála by se nasvědčovati tomu, že nař. rozhodnutí je meritorním rozhodnutím o stížnosti záv. výboru, avšak z důvodů nař. rozhodnutí je patrno, že rozhodčí komise nevyhověla stížnosti záv. výboru proto, poněvadž se nepokládala za příslušnou o stížnosti záv. výboru dále jednati, a že tudíž vlastně stížnost záv. výboru pro nepříslušnost svoji odmítá.
Proti rozhodnutí takovému, odpírajícímu meritorní rozhodnutí o stížnosti záv. výboru, je zajisté stížnost k nss-u přípustná, třeba meritorní rozhodnutí samo podle konstantní judikatury tohoto soudu by jako rozhodnutí úřadu správního o nároku práva soukromého jeho kognici podle § 3 lit. a) zák. o ss nepodléhalo. Neboť jen rozhodnutí úřadu správního o nárocích práva soukromého je vyloučeno z kompetence nss-u podle § 105 úst. listiny a zák. č. 217/25 Sb., nikoliv ale rozhodnutí takové, jímž správní úřad odpírá o soukromoprávním nároku rozhodnutí vydati, jak je tomu v daném případě (srov. nál. Boh. A 11330/34). Dlužno proto zkoumati, zda rozhodčí komise právem odepřela o věci rozhodnouti.
Žal. úřad neuznal svoji příslušnost k rozhodování proto, poněvadž v případě, který zavdal záv. výboru podnět ke stížnosti, šlo o propuštění hromadné. Stížnost proti tomu namítá, že hromadné propuštění nikterak nevylučuje ochranu zaměstnanců podle 2. odst. § 3 lit. g) zák. o záv. výborech, ježto tato má místo i při propuštění hromadném. Nesprávnost tohoto názoru dovodil podrobně nss již v cit. nál. Boh. A 11330/34, v němž dospěl k názoru, že při hromadném propuštění zaměstnanců z důvodů ležících mimo individuelní poměr pracovní nemá závodní výbor vedle hlasu poradního ještě právo odporu podle odst. 2 § 3 lit. g) zák. o záv. výborech, směřující proti propuštění jednotlivých zaměstnanců. Na důvody tohoto nálezu se zde podle § 44 jedn. řádu odkazuje. Jestliže podle toho žal. úřad právem odepřel pro svou nepříslušnost o věci rozhodovati, nemůže býti nějakou vadou, když dále nezkoumal, zda jsou zde předpoklady pro to, aby stížnosti v meritu bylo vyhověno, a je proto stížnost záv. výboru v tomto směru bezdůvodnou.
Stížnost dále namítá, že žal. úřad neuvedl žádný důvod pro svůj názor, že v tomto případě jde o propuštění hromadné, ačkoliv § 70 vl. nař. č. 8/28 výslovně stanoví, že v každém rozhodnutí musí v odůvodnění býti shrnuty výsledky řízení a právní posouzení věci, případně i úvahy, jež rozhodovaly při oceňování důkazů. Výtka ta je bezdůvodná. Stížností citovaný předpis vztahuje se pouze na řízení, které provádějí ve věcech náležejících do působnosti politických (státních, policejních) úřadů úřady v tomto předpisu dále sub 1, 2 a 3 uvedené. V daném případě však nešlo o věc náležející do působnosti politických úřadů a rozhodčí komise podle zákona o záv. výborech nepatří také mezi úřady v tomto předpisu uvedené. Stížnost mohla by pouze vytýkati, že vzhledem k ustanovení § 26 odst. 7 zák. o záv. výb. a § 35 odst. 2 vl. nař. č. 2/1922 Sb. nebylo vyhověno předpisu § 417 civ. proces. řádu, jenž ustanovuje, že písemné vyhotovení rozsudku musí obsahovati rozhodovací důvody, ale i ta výtka byla by bezdůvodnou, neboť nař. rozhodnutí uvádí, že šlo zřejmě o propuštění hromadné vzhledem na celkový počet zaměstnanců v závodě a počet zaměstnanců propuštěním dotčených. Nař. rozhodnutí tedy důvody rozhodovacími opatřeno je. Poněvadž pak o celkovém počtu zaměstnanců v závodě před propuštěním (34) a počtu zaměstnanců propuštěných (8) nebylo sporu, jde vlastně o pouhé skutkové hodnocení žal. úřadu, které nss blíže přezkoumávati nemůže.

Citace:

Č. 11578. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 607-609.