NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Č. 6841.

Závodní výbory: I. * Nesrovnává se se zákonem, uložila-li rozhodčí komise podle zákona o závodních výborech správě závodu, aby dodatečně umožnila poradu se závodním výborem o hromadném propuštění zaměstnanců, když propuštění již se stalo skutkem. — II. Kdy je propuštění zaměstnanců z práce »hromadné«?
(Nález ze dne 26. října 1927 č. 22170).
Věc: Firma »S. a spol., komanditní společnost« v Bratislavě (adv. Dr. Isidor Schletter z Prahy) a závodní výbor této firmy proti rozhodčí komisi dle zákona o závodních výborech v Bratislavě o práva závodního výboru při hromadném propuštění dělnictva.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud jím uloženo bylo správě závodu, aby dodatečně umožnila poradu se závodním výborem o provedeném již hromadném propuštění zaměstnanců, zrušuje se pro nezákonnost; v ostatním zamítají se stížnosti jako bezdůvodné.
Důvody: Dělnický závodní výbor zřízený v závodě stěžující si firmy podal k rozhodčí komisi dle zák. o záv. výborech stížnost proti správě závodu, v níž vytýkal, že firma propustila z práce hromadně 18 dělníků, aniž si ve smyslu § 3 lit. g) odst. 1 tohoto zák. vyžádala mínění záv. výboru.
Rozhodčí komise po provedeném ústním líčení uznala nař. nálezem právem, že v provedeném propuštění 16 (nikoliv 18) dělníků spatřovati jest skutkovou podstatu hromadného propuštění z práce, při němž záv. výbor má právo spolupůsobiti hlasem poradním, a uložila správě závodu, aby tuto poradu umožnila. Při tom vycházela rozh. komise ze skutkového zjištění, že závod pro nedostatek práce, tedy z příčiny mimo pracovní poměr ležící, vypověděl najednou ze 340 dělníků 16 dělníků zaměstnaných v různých pracovních odděleních, a že tedy jde o propuštění hromadné, pro které měl závod vyžádati si mínění záv. výboru. Neučinil-li tak, porušil právo záv. výboru. Žádosti, aby výpověď byla zrušena, rozh. komise nevyhověla, poněvadž rozhodnutí o platnosti výpovědi spadá do oboru práva soukromého a k rozhodování takovému není komise mimo případy v zákoně uvedené kompetentní.
Proti tomuto rozhodnutí podal stížnost jak záv. výbor tak i majitelka závodu.
Nss uvážil o stížnostech takto:
Podnikatelka namítá, že v daném případě vůbec nejde o hromadné propuštění zaměstnanců dle § 3 lit. g) zák. o záv. výborech, při němž sluší slyšeti záv. výbor. S vývody stížnosti sluší souhlasiti potud, že zákon o záv. výborech definice pojmu hromadného propuštění zaměstnanců opravdu nepodává. Definici takovou nepřineslo ani vl. nař. z 21. října 1922 č. 304 Sb., neboť toto v § 2 určuje pouze, co jest rozuměti hromadným propuštěním pro účel úpravy výpovědní lhůty, a není tedy autoritativní interpretací výrazu užitého v § 3 lit. g) zák. o záv. výb., ba ani dokumentací obvyklého významu výrazu toho v obecné mluvě. Nutno proto při výkladu uvedeného výrazu především přihlédnouti k tomu, v jaké souvislosti zákon výrazu toho užívá, a jaký význam v obecné mluvě výrazu tomu se přikládá (§ 6 o. z. o.). Zákon mluví v § 3 lit. g) o hromadném propouštění zaměstnanců na rozdíl od propouštění zaměstnanců jednotlivých. Takové hromadné propouštění zaměstnanců rozdílné od propouštění jednotlivců nastává dle obecného smyslu slova tehdy, když v určitém souvislém oddílu časovém propouští se z práce takový počet zaměstnanců, který buď absolutně nebo relativně, zejména v poměru k úhrnnému počtu zaměstnanců v podniku zaměstnaných, je počtem značným. Zdali v konkrétním případě jde o propouštění hromadné, není podle toho ryzí otázkou právní, neboť zodpovědění její zahrnuje v sobě hodnocení různých skutkových momentů konkrétního případu, jež musí ponecháno býti žal. úřadu. Nss-u přísluší pouze ten úkol, aby zkoumal, zda žal. úřad, řeše uvedenou otázku, vyložil si správně smysl zákona, a nedospěl-li ve svých úvahách k úsudkům, které logicky z nich odvoditi nelze. Uznala-li rozhodčí komise v tomto případě, že jde o propuštění hromadné, poněvadž z celkového počtu zaměstnanců propuštěno jich bylo najednou 16, tedy skoro 5%, nelze shledati ve výroku jejím ani mylný výklad pojmu hromadného propuštění užitého v zákoně ani nesprávnost logického usuzování jejího a bylo proto uvedenou námitku, podnikatelky zamítnouti jako bezdůvodnou. Důvodnými uznal nss obě stížnosti, pokud napadají onu část nař. rozhodnutí, kterou se podnikatelce ukládá, aby umožnila poradu se záv. výborem ohledně hromadného propuštění již provedeného, a dovozují, každá ovšem s jiného hlediska, že takového dodatečného plnění nelze již ukládati. Zák. o záv. výborech dává v § 3 lit. g) záv. výboru právo spolupůsobiti způsobem poradním při hromadném propouštění zaměstnanců. Tím chce zákon zabezpečiti záv. výboru jistý vliv na uvedenou disposici podnikatele, zvláště co do výběru osob, které jí mají býti postiženy. Tento vliv je však myslitelný právě jen při propouštění zaměstnanců, nikoli však teprve tehdy, když již propuštění stalo se skutkem. Nešetřil-li podnikatel cit. ustanovení, a porušil-li právo záv. výboru na spolupůsobení při hromadném propouštění zaměstnanců, pak vyvolává porušení ono účinky, které zákon k němu pojí, a není možno odčiniti je dodatečným slyšením záv. výboru, neboť porada se záv. výborem po provedeném již propuštění zaměstnanců nebyla by již onou poradou, jakou má na zřeteli cit. předpis, který chce záv: výboru zabezpečiti určitý předchozí vliv na opatření podnikatelovo, nýbrž byla by poradou o předmětu jiném (na př. znovupřijetí propuštěných do práce). Proto stejně, jako není zákonného podkladu takovouto dodatečnou poradu podnikateli ukládati, není ani zákonného ustanovení, dle něhož by bylo možno poradu, která provedena býti měla před propuštěním zaměstnanců, nahraditi poradou provedenou po propuštění jich. Nař. rozhodnutí, pokud tuto dodatečnou poradu firmě ukládá, je tudíž nezákonné.

Citace:

č. 6841. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 391-393.