NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 1

Čís. 3454.

Nikoliv již povolání k službě vojenské, nýbrž teprve skutečné její nastoupení (presentace) opravňuje ku zřízení vojenského posledního pořízení. Kromě úlev, výslovně stanovených, jest i při vojenském posledním pořízení šetřiti předpisů občanského zákonníka o posledním pořízení.
V pouhém sdělení obsahu písemného posledního pořízení svědkům, již dodatečně byli zavoláni k jeho podpisu, nelze spatřovati pořízení ústní.
(Rozh. ze dne 30. ledna 1924, Rv I 1467/23.)
Byv povolán k válečné službě vojenské, ale ještě před jejím nastoupením, pořídil Jan K. dne 13. září 1914 písemně před dvěma svědky v ten způsob, že Kateřina M-ová dle údajů Jana -k-a závěť sepsala, ji přečetla a podepsala, načež jí podepsal i svědek František Sch. a pořizovatel Jan K. V závěti byla ustanovena universální dědičkou manželka Jana K-a Marie K-ová. Dne 15. září 1914 byl Jan K. presentován a dne 28. září 1914 požádal svědky M-а a W-a, by podepsali dodatečně jako svědkové závěť ze dne 13. září 1914, což oni učinili, přičinivše své podpisy pod slova: »jako svědek«. Jan K. jim pak prohlásil, že manželka jeho jest dědičkou. Jan K. stal se ve světové válce nezvěstným a když byl prohlášen za mrtva, přihlásila se k pozůstalosti manželka ze závěti a příbuzní ze zákona. Byvše poukázáni na pořad práva, domáhali se dědicové ze zákona neplatnosti závěti ze dne 13. září 1914. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Žalobci zastávají názor, že jde o poslední vůli osoby civilní, kdežto prvý soudce zjistil, že Jan K. jako osoba vojenská učinil poslední pořízení dne 28. září 1914. Neplatí proto pro tento případ ustanovení obč. zák., týkající se závěti civilních osob. V §u 579 obč. zák. není stanoveno, že se svědkové musí podepsati s dodatkem »jako svědek poslední vůle«. Dle tehdejšího vojenského řádu z roku 1873 stačí vůbec podpis dvou svědků. Co se týče ústního posledního pořízení, jehož prohlášení první soudce též zjišťuje, dovolávají se žalobci ustanovení, platných pro civilní poslední pořízení a přehlížejí, že jde o vojenské poslední pořízení.
Nejvyšší soud uznal dle žaloby.
Důvody:
Především jest vytknouti, že za vojenskou závěť dle §u 600 obč. zák. bylo by lze pokládati jen poslední vůli, kterou zemřelý Jan K. by byl učinil teprve, když, byv povolán do služby vojenské, tuto službu nastoupil a do ní byl presentován, což stalo se dle nepopřeného zjištění nižších soudů teprve dne 15. září 1914. Od té doby teprve začínal jeho aktivní poměr a od té doby teprve požíval výhod, které zákon s poměrem tím spojuje, zejména výhod v pořizování (§ 600 obč. zák.), jak to zřetelně vyplývá z ustanovení voj. služeb. řádu ze dne 2. července 1886 z §u 41 ad 2), 42 a 43 čís. 1 a 50 branného zákona ze dne 5. července 1912, čís. 128 ř. zák., dále §§ 11 a 12 voj. trestního řádu ze dne 5. července 1912 čís. 130 ř. zák. a z úvahy, že ulehčení vojenské závěti poskytuje zákon jedině za tím účelem·, aby na ten způsob byly vyváženy obtíže, jimiž osoba pojatá do svazku a služby vojenské jest ve svém volném jednání a v projevu vůle obmezena. Ježto tedy závěť ze dne 13. září 1914 byla učiněna sice již po zavolání Jana K-a do vojenské služby, avšak ještě v době, kdy do služby presentován nebyl a se ještě doma zdržoval, maje plnou možnost své jednání zaříditi dle obecných předpisů občanského zákona, nelze závěť tuto pokládati za závěť vojenskou a s tohoto hlediska jest pak závěť tato zřejmě neplatna pro nedostatek zákonně stanovených vlastností svědků, jak se o tom blíže šířiti netřeba. Naproti tomu jest závěť, o níž nižší soudy zjistily, že se stala dne 28. září 1914, posuzovati dle náležitostí pro závěť vojenskou. Nejvyšší soud však přezkoumávaje platnost její po právní stránce, dospívá k úsudku od názoru nižších soudů odlišnému. Netřeba se blíže obírati námitkou žalující strany, jinak zajisté nikoli nezávažnou, vztahující se k tomu, že projev vůle, obsažený v listině ze dne 13. září 1914 nevyhovuje předpisu zákona ani v tom směru, že projev poslední vůle má se státi zůstavitelem nejenom volně a beze všeho nátlaku, nýbrž i bez jakékoli přímé účasti osoby jím obmyšlené (§§ 564, 565, 594, 595 obč. zák.), kteroužto účast žalující strana shledává v tom, že listina o poslední vůli byla sepsána za spolupůsobení žalované, poněvadž proto, že zůstavitel nebyl dostatečně znalý řeči německé, musila částečně jeho ústní projevy tlumočiti svědkyni M-ové, která listinu sepisovala, české řeči však mocna není. Poslední pořízení jako závěť písemná nevyhovuje ani formelním předpisům, stanoveným pro vojenskou závěť. Z úlev, platných pro vojenskou závěť dle tehdy platného vojenského služebního řádu příl. 3 k nař. ze dne 2. července 1886, čís. 2839 přichází v úvahu jediné, že stačili jen dva svědci současně přítomní; vlastnost svědků M-а a W-a, nepřihlíží-li se k jejich jazykové způsobilosti (§ 591 obč. zák.) vyhovovala i předpisům, platným pro občanskou závěť. Kromě této úlevy musilo však vyhověno býti všem náležitostem, které zákon pro platnost závěti obecně požaduje, zejména i náležitosti §u 579 obč. zák. prvotního znění, dle něhož, jak bylo i judikaturou požadováno, podpis svědka musil obsahovati i dodatek tuto vlastnost vyznačující (»svědek«, »jako svědek« nebo »jako svědek poslední vůle«). Této náležitosti vyhověno není, neboť jak z ověřeného opisu závěti vysvítá, jsou svědci Adolf M. a Hugo W. podepsáni bez tohoto dodatku pod slovy: »Als Zeuge«, z čehož nutně vyplývá, že jeden ze svědků dodatku toho ke svému jménu vlastnoručně nepřipojil. Nedostatek ten již sám o sobě odnímá závěti vzhledem na předpis §u 579 obč. zák. platnost závěti písemné a jest dále zkoumati, zda závěť jest platná jako ústní vojenská závěť, avšak i v této příčině musí právní přezkoumání vésti k výsledku zápornému. Jak bylo vysloveno ve zdejším plenárním rozhodnutí ze dne 13. března 1922 čís. pres. 110/22 (čís. 1538 sbírky, pořádané z příkazu presidia nejvyššího soudu), lze písemné poslední pořízení formálně neplatné zachovati v platnosti, bylo-li vyhověno požadavkům §§ 585 a 586 obč. zák. jako ústní poslední pořízení, leda že by bylo prokázáno, že zůstavitel chtěl poříditi jen písemně a jinou formu závěti vyloučiti. Řešené rozhodnutí má na mysli případ, kdy poslední vůle byla ústně projevena, aby vtělena byla pisatelem do předepsané formy listinné a řeší otázku, pokud takovýto projev při formálně vadném osvědčení listinném platí aspoň jako ústní poslední pořízení. Projednávaný případ liší se však podstatně od případu v rozhodnutí řešeného tím, že onen ústní projev poslední vůle do formy písemného posledního pořízení vtělený stal se již dříve (dne 13. září 1914) a že dle zjištění nižších soudů šlo později (dne 28. září 1914) jen o to, aby toto písemné poslední pořízení bylo napraveno pokud se týče v platnost uvedeno, ježto co do počtu a vlastnosti svědků bylo shledáno formálně vadným. Jedině proto byli svědci M. a W. k zůstaviteli zavoláni, by tuto již hotovou písemnou závěť jako další svědci podepsali a jedině proto byla jim zůstavitelem tato závěť jako jeho poslední vůle k podpisu předložena a od nich podepsána. Nešlo tedy o nový ústní projev poslední vůle, neboť strany patrně se domnívaly, že touto nápravou se písemné poslední pořízení stalo formálně bezvadným a, vyjádřil-li se zůstavitel dle zjištění nižších soudů při tom k svědkům, že manželka jest jeho dědičkou, anebo že ji ustanovuje (anebo ustanovil) dědičkou, lze to vykládati jen jako pouhé sdělení o obsahu písemného posledního pořízení, nikoli však jako nový ústní projev poslední vůle, jak § 585 obč. zák. předpokládá. Vzhledem k tomu bylo důvodnému dovolání vyhověti a uznati na změnu rozsudků nižších soudů ve smyslu žalobního návrhu.

Citace:

Čís. 3454. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 174-177.