NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 2356.

I skutková podstata přečinu podle druhého odstavce §u 303 tr. zák. (ve znění zákona z 20. února 1919, čís. 111 sb. z. a n.) předpokládá, že závadný projev stal se v době, po kterou byl pachatel místně a pro obecenstvo poznatelně v bezprostředním vztahu k náboženskému úkonu a na místě k úkonu tomu určeném, třebas výkon úkonu sám ještě nepočal nebo se již skončil.
(Rozh. ze dne 27. dubna 1926, Zm II 109/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského jako nalézacího soudu v Moravské Ostravě ze dne 22. ledna 1926, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle §u 303 odst. druhý tr. zák., a zrušil napadený rozsudek jako zmatečný a krajskému soudu v Moravské Ostravě uložil, by věc znova projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnosti nelze upříti oprávnění, pokud se vývodech, jimiž doličuje formální důvod zmatečnosti podle čís. 5 §u 281 tr. ř., dovozuje, že nalézací soud neudal ve svém rozsudku důvodů pro výrok, že obžalovaný pronesl závadná slova při úkonu náboženském, a v dalších svých vývodech s hlediska zmatku čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř. uplatňuje, že obžalovaný pronesl závadná slova po skončení náboženského úkonu — sestávajícího ze mše a požehnání — bez souvislosti s ním. Tyto vývody stížnosti poukazují zřetelně k námitce, že skutková podstata přečinu podle druhého odstavce §u 303 tr. zák. (ve znění zákona ze dne 20. února 1919, čís. 111 sb. z. a n.), jímž byl obžalovaný uznán vinným, není tím, co na skutečnostech v rozsudku zjištěno, naplněna, protože nejsou zjištěny skutkové okolnosti, které by opodstatňovaly zákonnou známku stanovenou tím, že zákon — používaje obratu »při úkonu náboženském, zejména při .... shromážděních« předložky »při« — požaduje určitý místní, časový a jinaký vztah závadného projevu k náboženskému úkonu. Tato skutkovou podstatou přečinu předpokládaná souvislost projevu s náboženským úkonem jest dána, stal-li se projev v době, po kterou byl pachatel místně a pro obecenstvo poznatelně v bezprostředním vztahu k náboženskému úkonu a na místě k úkonu tomu určeném, třebaže výkon úkonu sám ještě nepočal anebo již se skončil (srovnej rozhodnutí sb. n. s. č. 1320, 1938), tedy za okolností, za jakých tu jest nebezpečí, že posluchačstvo nebo jeho část považuje projev rázu v zákoně naznačeného za úvod, část anebo doplněk náboženského úkonu a projev následkem toho působí na posluchače nebo část jich obdobnou autoritou, jako projevy z rámce náboženského úkonu nevypadající. Výsledky hlavního přelíčení sice poukazují ke skutečnostem takového rázu. Avšak rozhodnouti o tom, zda skutečností ty dlužno pokládati za prokázány či ne, přísluší výhradně nalézacímu soudu, z jehož skutkových závěrů nelze zrušovacímu soudu vykročiti ani doplněním jich, a nalézací soud po této stránce svému úkolu nedostál. Rozsudečný výrok vyslovuje pouze, že se projev stal po kázání při ranních bohoslužbách v kostele, tedy při úkonu náboženském, a rozhodovací důvody uvádějí v tomto směru toliko v reprodukci obžaloby, že obžalovaný vybízel účastníky náboženského úkonu, v citaci obhajoby, že obžalovaný ohlásil po ranní mši od oltáře, a v konečném závěru, že obžalovaný při úkonu náboženském doporučoval. . . Ve kterých skutkových okolnostech shledal nalézací soud opodstatnění oné zákonné známky, již arciť zřejmě považoval za danou, o tom se rozhodovací důvody nevyslovují; nezjišťují takových skutečností, ba ani neuvádějí v reprodukci svědeckých výpovědí, co ten který svědek udal o tom, zda byla závadná slova obžalovaného v nějaké souvislosti s jeho náboženským úkonem a v jaké. Nejsou-li v rozsudku zjištěny skutkové okolnosti, jichž jest třeba k posouzení, zda se závadný projev stal při úkonu náboženském, jak rozsudek předpokládá, či po skončení náboženského úkonu a bez souvislosti s ním, jak stížnost uplatňuje, není skutková podstata přečinu, jímž byl obžalovaný uznán vinným, v oné zákonné známce opodstatněna tím, co na skutečnostech zjištěno. Odsuzující výrok spočívá na nesprávném použití zákona, takže jest rozsudek stižen zmatkem čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř.

Citace:

č. 2356. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 272-273.