NPD documents search: Boh. adm., 8 (1926), sv. 2

Čís. 1639.

Obvodová úřadovna Státního pozemkového úřadu jest oprávněna ku stížnosti, byl-li dohodou vlastníka zabraného statku přepuštěn do vlastnictví pozemek pachtýři, jenž není drobným pachtýřem ve smyslu zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n.
Turistickému spolku nepřísluší požadovací nárok na nemovitost, spachtovanou k účelům turistickým.
(Rozh. ze dne 25. dubna 1922, R I 476/22.)
Odbor turistického spolku domáhal se dle § 28 zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n., by mu byla přiznána do vlastnictví stavební parcela, jím spachtovaná, na níž vystavěl turistickou útulnu. Vlastník stavební parcely, jež náležela k majetku zabranému, uzavřel, aniž by si byl vyžádal svolení Státního pozemkového úřadu s požadovatelem dohodu, dle níž uznal nárok jeho na postoupení stavební parcely do vlastnictví. Soud prvé stolice přiznal žadateli požadovaný pozemek do vlastnictví, rekursní soud ku stížnosti obvodové úřadovny státního pozemkového úřadu a finanční prokuratury požadovací nárok zamítl. Důvody: Není pochybnosti, že jak obvodová úřadovna Státního pozemkového úřadu, tak i česká finanční prokuratura jsou oprávněny, stížnost podati, protože svěřenské panství, k němuž požadovaný pozemek náleží, je dle zákona ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 sb. z. a n., státem zabráno, stát má tedy k majetku tomu vyhražena práva, jež hájiti je povolána finanční prokuratura dle § 1, 2 a 15 nařízení veškerého ministerstva ze dne 9. března 1898, čís. 41 ř. zák. a Obvodová úřadovna Státního pozemkového úřadu jako orgán tohoto je zmocněna předpisem §§ 4 a 7 zákona ze dne 11. června 1919, čís. 330 sb. z. a n., zastupovati stát co do všech práv a závazků vzniklých prováděním zákona o zabrání velkého majetku pozemkového. Jde o to, zda vůči dohodě, dle které vlastník statku uznal nároky požadujícího spolku, může soud přece zkoumati, zdali tu jsou podmínky stanovené zákonem a dle toho po případě nárok zamítnouti. Soud prvé stolice osvojil si toto právo, přiznávaje nárok jen částečně a co do části ho zamítaje. Soud rekursní uznává stanovisko to za správné. Soud má povinnost zkoumati a rozhodnouti, zda jsou tu podmínky zákona o drobných pachtýřích, což zřejmě vysvítá z případu, kde dlouholetý pachtýř, narukovav za války, musil se vzdáti pachtu pozemku, který pak měla na dále v pachtu osoba jiná až do doby, kdy působiti počal zákon o drobných pachtýřích, oba pachtýři pak své nároky přihlásili a vlastník statku uznal nárok pozdějšího pachtýře zřejmě neodůvodněný, kdežto nárok dřívějšího pachtýře byl dle §§ 1 a 6 zákona plně odůvodněn i musil býti jemu přiznán, ač vlastník odporoval. Ve věci jsou stížnosti odůvodněny. Požadující spolek opírá svůj nárok o předpis § 28 zákona o drobných pachtýřích a dlužno tedy zkoumati, zdali a pokud jsou tu podmínky předpisu toho. Dle § 28 zákona má právo požadovací také majitel stavení zbudovaného na pozemku pachtovaném a sice jednak na plochu stavením zaujatou, jednak na pozemky, sloužící k jeho užívání (na př. dvorky, zahrádky a pod.). K době trvání pachtu se nehledí. Soud rekursní má za to, že nárok požadovatelův vůbec nemá v zákoně opory. Zákon ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. а n., platí dle nadpisu svého pouze pro drobné pachtýře, za jakého nelze pokládati požadující spolek; také z celého ducha zákona je patrno, že nároky vlastnické dle zákona toho mohou činiti jen osoby, které stavení na pachtovaném pozemku zbudovaného sami nebo se svou rodinou obývají, jak předpis § 3 zákona toho žádá, čehož u požadujícího spolku není a z tohoto předpisu, jakož i z nadpisu zákona dlužno souditi, že zákon chtěl chrániti jen nároky pachtýřů půdy zemědělské, a nebylo zajisté úmyslem zákonodárcovým, poskytnouti právo k nabytí pozemků také osobám jiným, zejména osobám právnickým, byť i tyto stavení nabyly koupí od osob, které by nárok na přiznání půdy do vlastnictví měly, kdyby stavení až do působnosti zákona samy držely a ho užívaly. A za nedostatku podmínek zákona o drobných pachtýřích nelze nárok požadovatelů uznati. Neboť jde o velký majetek, který byl dle zákona ze 16. dubna 1919, čís. 215 sb. z. a n., zabrán státem. Dle § 5 zákona tohoto nabyla Československá republika práva, zabraný majetek přejati a přidělovati. Zákonem ze dne 11. června 1919, čís. 330 sb. z. a n., byly úkony, záborovým zákonem státu svěřené, přikázány státnímu pozemkovému úřadu a sice — jak z předu uvedeno — předpisy §§ 4 a 7. Dle § 7 zákona ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 sb. z. a n., ve znění novely ze dne 11. března 1921, čís. 108 sb. z. a n., vyžaduje pak zcizení, dělení, zavazení, pacht a nájem zabraného majetku svolení pozemkového úřadu, bez něhož je neplatné. Proto také dohoda mezi požadujícím spolkem a zástupcem svěřenského panství z prosince 1919 je neplatna potud, pokud se jí nedostalo svolení státního pozemkového úřadu. Takové svolení vykázáno není, naopak z vyjádření Obvodové úřadovny Státního pozemkového úřadu v Praze z 30. prosince 1921 a ze stížnosti Obvodové úřadovny téhož úřadu na přikazovací usnesení prvého soudu vyplývá, že k převodu práva vlastnického na požadovací spolek nesvoluje.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolací stížnosti.
Důvody:
Co se týče legitimace Obvodové úřadovny Státního pozemkového úřadu a finanční prokuratury k rekursu, na nějž rekursní soud, změniv usnesení prvého soudce, nárok požadovatelův zamítl, nelze ji aspoň prvému z těchto úřadů upříti. Dle § 9 nesp. říz. přísluší právo stížnosti každému, kdo se opatřením soudu stižen cítí, t. j. jehož práv opatření se dotýká, tedy každý jím dotčený účastník. Poněvadž pak stát záborem — a že jde o zabranou půdu, je bezesporno — nabyl na zabranou půdu nárok dle obsahu záborového zákona, jest bezesporně i on účastníkem v záležitostech, kde jde o přikázání zabrané půdy drobným pachtýřům dle zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n. O tom lze tím méně pochybovati, když dle § 30 lit. b) vsunutého novelou ze dne 1. dubna 1921, čís. 166 sb. z. a n., čl. 1. lit. Ch může stát pozemkovým úřadem žádati, aby soud u zabrané půdy řízení s drobnými pachtýři zastavil. Nároky státu na zabranou půdu nemohou býti alterovány ani dohodou mezi vlastníkem a pachýřem, pak-li nejde o pachtýře drobného ve smyslu citovaného zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n., t. j. malého zemědělce. Spadá-li pachtýř pod tento zákon, není arci třeba k dohodě mezi ním a vlastníkem schválení Státního pozemkového úřadu, třeba pachtýři některá podmínka požadovacího nároku, na př. zákonná doba chyběla. Nespadá-li však pachtýř pod pojem drobného zemědělce po rozumu tohoto zákona, není dohoda bez schválení Státního pozemkového úřadu platna, neboť pak je to obyčejné zcizení jako každé jiné, předsevzaté mimo požadovací zákon, a platí pro ni předpis § 7 záb. zák. ve znění novely z 11. března 1921, čís. 108 sb. z. a n., sice by, kdyby dohody bez této kontroly připuštěny byly, vlastníkům bylo umožněno, zabranou půdu rozkramařiti osobám, jež drobnými zemědělskými pachtýři anebo vůbec pachtýři nejsou, a tak účinky záboru a cíle agrární reformy mařiti. Stát má tedy rozhodně právo stížnosti, uplatňuje-li, že požadovatel není drobný zemědělec, a jde jen o to, kdo je jménem jeho k stížnosti legitimován. Dle § 4 zákona ze dne 11. června 1919, čís. 330 sb. z. a n., zastupuje stát pozemkový úřad co do všech práv a závazků vzniklých prováděním zákonů o záboru, zejména též vůči soudům. Že tedy státní pozemkový úřad legitimován by byl, nemůže býti pochyby. Ale dle § 8 téhož zákona může nařízením přenesena býti část působnosti Státního pozemkového úřadu na odborové úřadovny pro jednotlivé územní obvody. To se stalo nařízením ze dne 6. července 1920, čís. 451 sb. z. a n., jehož § 5, změněný nyní nařízením ze dne 23. června 1921, čís. 225 sb. z. a n., vymezuje obor působnosti obvodových úřadoven. Vzhledem k předpisům čís. 1 a 10 tohoto § však nelze pochybovati, že obvodová úřadovna oprávněna jest k hájení práv státu na majetek zabraný v jejím obvodu se nalézající i v rámci zákona o zajištění půdy drobným pachtýřům, vždyť ona jest dle čís. 1 oprávněna, není-li překročena mez tam vytčená, čemuž v tomto případě není, uděliti svolení k zcizení jeho a tedy jej i proti disposicím bez tohoto svolení předsevzatým hájiti. Netřeba tedy ani vyšetřovati, zdali také finanční prokuratura vzhledem k cit. § 4 zák. o poz. úř. k zastupování zájmů státních povolána byla, neboť stačí, když jeden z podaných rekursů byl podán úřadem k tomu legitimovaným.
Ve věci samé nelze pochybovati, že požadovatel skutečně mezi drobné zemědělské pachtýře nepatří a tudíž pod požadovací zákon vůbec nespadá. Nesledujeť vůbec cíle zemědělské, nýbrž, jak již z jeho názvu patrno — stanovy předloženy nebyly — turistické neb podobné. Neprávem odvolává se na § 28 požad. zák., neboť tento musí vykládán býti v duchu celého zákona, jenž má za účel, převésti do vlastnictví pachtýřů půdu, kterou po dlouhá léta prací rukou svých obdělávali (§ 1 odstavec prvý a třetí, pak § 3 odstavec prvý), a to pouze zemědělských pachtýřů drobných, t. j. takových, kteří v zemědělství obživu svou aneb aspoň podstatný doplněk její hledají a vlastní zemědělské půdy dostatečnou výměru nemají. Dle toho má dle § 28 právo požadovací na spachtovaný pozemek jen ten majitel budovy na něm postavené, který jako drobný člověk v budově a tudíž na požadovaném pozemku bydlí (§ 3 odst. 1), nebo budovy užívá jako hospodářského stavení při svém drobném zemědělství na př. jako stodoly. Na požadující spolek však tyto podmínky nedopadají a nepřísluší mu tedy právo požadovací, aniž by třeba bylo řešiti otázku, zdali zákon vztahuje se vůbec jen na osoby fysické a zda tedy osoby právnické naprosto vylučuje čili nic. Neprávem odvolává se tudíž spolek na dohodu s vlastníkem uzavřenou, ale státem, na jehož úkor se stala, neschválenou.

Citace:

č. 1639. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 429-432.