NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Čís. 6368.

Omyl v osobě jest právně významným, pokud osobnost druhého smluvníka byla učiněna části smluvního obsahu.
Mylná pohnutka má vliv na platnost právního jednání, byla-li pohnutkou pro vůli rozhodnou.
(Rozh. ze dne 13. října 1926, Rv 1 1487/26.)
Žalobě majitele domu o vyklizení bytu proti Anně S-ové, jež obývala po smrti Josefy F-ové byt, najatý touto v žalobcově domě, bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolání vytýká odvolacímu rozsudku neprávem, že posoudil věc po právní stránce mylně (§ 503 č. 4 c. ř. s.), maje za to, že nájemní smlouva, o niž žalovaná opírá právo, bydleti v žalobcově domě, je neplatna pro podstatný omyl, ať již omyl v osobě neb omyl v pohnutce. Právní názor odvolacího soudu je v podstatě správný. Mezi stranami není již sporu o tom, že žalovaná zavdala podnět k omylu žalobcovu, zda je dědičkou. Že za tohoto předpokladu pro žalobce jako smluvníka, jenž byl na omylu, nevznikla smlouva, když se omyl týkal toliko osoby druhého smluvníka, nemůže při jasném znění zákona (§ 871 a 873 obč. zák.) býti pochybováno, ovšem s výhradou, že je naplněn také ještě druhý v § 873 obč. zák. stanovený předpoklad, že by totiž smlouva bez omylu vůbec nebyla sjednána neb alespoň nikoli takovým způsobem. Neníť omyl v osobě než zvláštním případem omylu o obsahu smlouvy, je proto podstatným a tudíž i právně významným, pokud osobnost druhého smluvníka byla učiněna částí smluvního obsahu. (Sr. Sedláček: Obligační právo, 1924, str. 78 č. 158 a Krainz-Ehrenzweig: System des öst. allg. Privatsrechtes 1925 1. sv. 1. díl, str. 216.) O takový případ tu jde. Majíť nižší soudy za prokázáno, že žalobcův zmocněnec L. ujednal nájemní smlouvu se žalovanou v předpokladu, že je dědičkou Josefy F-ové, poukazujíce k jeho výpovědi, že zašel jako oprávněný k uzavření nájemní smlouvy po smrti F-ové k žalované, ptal se jí, je-li dědičkou, načež odpověděla, »že ano«, a, poněvadž věděl z praxe, že v takovém případě nedá se nic dělati, uznal ji za novou nájemnici a stanovil jí činži. Je zřejmo, že bez jeho omylu o osobnosti strany žalované, o její právní vlastnosti, že je dědičkou, by onu smlouvu s ní nebyl ujednal, neboť bez této vlastnosti nebyla by se žalovaná těšila ochraně nájemníků, pro niž mu — jak se domníval — nezbývalo, než ji za nájemnici uznati. K stejnému výsledku vede názor, že tu jde o omyl v pohnutce. Dovolání má neprávem za to, že omyl v pohnutce je právně bez významu. Pravý opak plyne pro oblast působnosti obč. zák. z materialií k 3. novele obč. zák. (čís. 2/H. H. 78 příloh k těsnop. protokolům panské sněmovny, 21. sese 1912 str. 136), které praví, že i tu jako všude mylná pohnutka má na platnost právního jednání vliv, když byla pohnutkou pro vůli rozhodnou, v kterémžto případě je právě omyl omylem podstatným. Že v projednávaném případě řečená pohnutka byla pro vůli stran rozhodnou, plyne ze seznání odvolacího soudu, že byla podmínkou sjednání smlouvy nájemní. Seznání to dovolatelka po skutkové stránce ani nenapadá, po právní stránce pokládá je i dovolací soud za správné, přihlížeje k zjištěním nižších soudů o ohrazení se žalobcově proti tomu, by se žalovaná v bytě usadila, projeveném dávno před smrtí Josefy F-ové, a o průběhu sjednání smlouvy po její smrti. Nižší soudy odůvodnily v podstatě správně, že omyl žalobce a jeho zmocněnce je omluvitelným, a proto domnělé zavinění žalující strany je právně nerozhodné. Příčilo by se zajisté zásadám poctivosti v právním styku, kdyby žalovaná směla žalobci vytýkati neomluvitelnost jeho omylu, jenž vznikl jen z toho, že žalobcův zmocněnec uvěřil jejímu mylnému tvrzení o jejích dědických nárocích, které podle vlastního seznání byla pohotová i osvědčiti doklady.

Citace:

č. 6368. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 409-410.