NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Č. 6989.

Řízení před nss-em: * Lhůta k stížnosti k nss ve věcech spadajících do jeho kompetence neprodlužuje se tím, že strana ve smyslu § 105 úst. listiny a zák. z 15. října 1925 č. 217 Sb. vznese věc na řádný soud.
(Nález ze dne 21. prosince 1927 č. 25130).
Prejudikatura: Boh. CCLXXXVI/26 adm.
Věc: Hugo W. v N. (adv. Dr. Otto Schóngut z Prahy) proti ministerstvu obchodu o poplatky za vývozní povolení.
Výrok: Stížnost se odmítá jako nepřípustná.
Důvody: Podáním de pres. 30. srpna 1924 předložila firma Sch. a spol. v Praze, jako splnomocněný zástupce st-lův, min-u obch. hromadné povolení na vývoz dříví z 11. srpna 1923, jehož platnost byla dne 20. března 1924 do 11. srpna 1924 prodloužena, a žádala, aby kauce složená na vývozní poplatky, pokud připadá na nevyvezené množství dříví, byla st-li vrácena. — Výnosem z 29. září 1924 min. obch. žádosti té nevyhovělo. — Proti tomuto výroku domáhal se st-l nápravy pořadem práva, a když byl se žalobou odmítnut pro nepřípustnost pořadu práva, podal — odvolav se na zák. č. 217/25 — stížnost k nss. Nař. výrok, doručený straně dne 6. října 1925, vydán byl zřejmě v časových hranicích přechodného ustanovení § 6 cit. zák. č. 217/25, jenž umožňuje, aby i případy v tomto čase vzešlé mohly býti přezkoumány způsobem v zákoně tom uvedeným, a st-l také ve lhůtě v § 2 odst. 3 tohoto zák. stanovené stížnost k nss podal.
Maje rozhodovati o této stížnosti, musel si nss především zodpověděti otázku, nebrání-li § 14 zák. o ss, aby se mohl touto stížností meritorně zabývati. Odpověď na tuto otázku slušelo hledati především v ustanovení § 2 odst. 3 zák. č. 217/25.
Podle ustanovení § 105 úst. listiny je ve všech případech, ve kterých úřad správní podle zákonů o tom vydaných rozhoduje o nárocích soukromoprávních, straně tímto rozhodnutím dotčené volno po vyčerpání opravných prostředků domáhati se nápravy pořadem práva. Podrobnosti, to jest podrobnější provedení této normy, upravuje zákon, jímž jest a podle znění svého § 1 odst. 1 i podle svého názvu chce býti zákon č. 217/1925.
Normativným obsahem § 105 úst. listiny jest tedy dán ústavněprávní rámec pro zák. č. 217/1925, a pokud tento zák. zcela zřejmě nevybočuje z mezí § 105 úst. listiny daných, nelze do něho vkládati obsah a smysl tyto meze přestupující. Zejména nelze, pokud opak není zcela nepochybně stanoven, zákonu tomuto podkládati úmysl upravovati soudní ochranu proti úřadům správním, kde tyto nerozhodují o nárocích sou- kromoprávních, neboť na tuto ochranu pomýšlí ústav. listina v § 88 a jest o ni postaráno zejména již zákonem z 2. listopadu 1918 č. 3 Sb. Jestliže tedy zák. č. 217/1925 ustanovuje v § 2 odst. 3, že — podala-li strana do rozhodnutí správního úřadu nejprv žalobu (návrh) k řádnému soudu —, počítá se jí lhůta k stížnosti na nss ode dne, kdy jí bylo do- dáno rozhodnutí poslední soudní stolice, jímž byl pořad práva prohlášen za nepřípustný, nelze ustanovení toto vztahovati též na případy, kdy strana proti rozhodnutí správního úřadu o jiných než soukromoprávních nárocích místo stížnosti k nss podle zák. č. 3/1918, pokud se týče podle zák. o ss č. 36/1876, podala žalobu (návrh) k řádnému soudu. Neboť jinak by bylo možno proti jakémukoli rozhodnutí úřadu správního, i když nebylo jím rozhodnuto o nároku soukromoprávním, podati k řádnému soudu žalobu o určení nebo o plnění fiktivního nároku soukromoprávního podle § 1 odst. 2 zák. 217/1925 a tím dosáhnouti toho, že by propadná lhůta ke stížnosti k nss v § 14 zák. o ss stanovená uměle a libovolně se prodlužovala. Tak zásadní změnu zák. o ss však zákon č. 217/1925 zřejmě neintendoval a ani jeho textování nenutí, aby mu takový smysl byl přikládán. Neboť ustanovení § 2 odst. 3 tohoto zák., o které jde, je v úzké vnitřní souvislosti s ustanovením § 4, podle něhož i tehdy, když již řádné soudy popřely přípustnost pořadu práva, je výrok nss-u, že jde o věc patřící podle § 105 úst. listiny do příslušnosti řádných soudů, pro (tyto) soudy závazným, takže vznesení záporného konfliktu kompetenčního podle § 3 zák. č. 3/1918 je podle toho vyloučeno.
Praktický dosah ustanovení § 2 odst. 3 zák. č. 217/1925 je tedy jen ten, že byl-li poslední stolicí soudní prohlášen pořad práva za nepřípustný, přes to, že šlo o rozhodnutí správního úřadu o nároku soukromoprávním, je možno ve lhůtě § 14 zák. o ss, počítané ode dne, kdy rozhodnutí poslední stolice soudní bylo dodáno, podati stížnost k nss, aby tento tribunál měl možnost konati jurisdikci podle § 4 zák. č. 217/1925, to jest, aby mohl rozhodnouti, zdali jde o rozhodnutí úřadu správního o nároku soukromoprávním, třeba že řádné soudy byly již otázku tuto záporně zodpověděly. Nalezne-li však nss, že nejde o rozhodnutí správního úřadu o nároku soukromoprávním, nýbrž o věc náležející podle zák. č. 3/1918 do jeho vlastní kompetence, musí se stížností naložiti podle tohoto zák., pokud se týče podle zák. o ss a může proto jen podle tohoto zákona, zejména podle jeho § 14 posouditi, zdali stížnost byla podána včas.
V dnešním případě stížnost netvrdí, že nař. rozhodnutí je rozhodnutím správního úřadu o nároku soukromoprávním a není ani možno vážně pochybovati, že uplatňovaný nárok na vrácení kauce složené na vývozní poplatky z důvodu nepoužití vývozního povolení nespočívá na žádném titulu práva soukromého. Z toho však plyne, že rozhodnutí žal. úřadu, jímž vrácení řečené kauce bylo odepřeno, sluší považovati za rozhodnutí neb opatření ve smyslu § 2 zák. o ss, které je podle cit. § 14 možno před nss bráti v odpor jen do 60 dnů ode dne, kdy toto rozhodnutí bylo st-li doručeno.
Nař. rozhodnutí bylo však st-li doručeno již dne 6. října 1924. St-l podal stížnost na poštu dne 5. května 1926 a stížnost ta došlo k nss dne 6. května 1926, tudíž zřejmě již po uplynutí lhůty § 14 zák. o ss. Podle tohoto předpisu nemohl se tedy nss meritem stížnosti zabývati a bylo tudíž stížnost odmítnouti jako nepřípustnou.

Citace:

č. 6989. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 665-666.