Čís. 1626.

Trestání válečné lichvy (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.).
Přezkoumávajíc k opravnému prostředku napadený rozsudek, nemůže opravná stolice přihlížeti k ustanovením nového mírnějšího zákona (článek I čís. 3 zák. ze dne 25. dubna 1924, čís. 80 sb. z. a n.), byl-li rozsudek vynesen před účinností tohoto zákona.
Mírnějších předpisů nového zákona dlužno však použiti (článek IX. uvoz. zák. k trestnímu zákonu) na všechny případy, třebas již v prvé stolici rozhodnuté, ale právní moci nenabyvší, kde dochází k novému rozhodnutí ve věci samé.
(Rozh. ze dne 9. května 1924, Kr II 588/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalované do rozsudku lichevního soudu při krajském soudě v Olomouci ze dne 10. října 1923, pokud jím stěžovatelka uznána byla vinnou přečinem předražování podle §u 11 čís. 4 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n. a přestupkem předražování podle §u 7 odstavec prvý téhož zákona a zamítl její odvolání z výroku o trestu. V otázkách, o něž tu jde, uvedl v
důvodech:
Obžalovaná byla odsouzena napadeným rozsudkem dle §u 11 čís. 4 zák. o trestání válečné lichvy ku trestu tuhého vězení na šest měsíců а k peněžité pokutě 10000 Kč, v případě nedobytnosti k tuhému vězení na dalších 5 dnů, tedy dle nejnižší zákonné sazby. Odvolání její jest proto neodůvodněno, neboť podle §u 16 tohoto zákona jest použití mimořádného práva zmírňovacího a zaměňovacího vyloučeno, takže ani přihlédnutí k uplatňovaným polehčujícím okolnostem nebylo by mohlo přivoditi snížení trestu pod míru, soudem nalézacím vyslovenou. Posuzuje odůvodněnost odvolání obžalované s hlediska právě naznačeného uvažoval Nejvyšší jako zrušovací soud o otázce, zda nenastala snad v té příčině změna zákonem ze dne 25. dubna 1924, čís. 80 sb. z. a n., kterým se mění některá ustanovení zákonná o trestání válečné lichvy. Kdežto totiž podle §u 16 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n. o trestání válečné lichvy bylo užití mimořádného práva zmiňovacího a přeměňovacího vyloučeno při odsouzení pro trestné činy, uvedené v §§ech 2—5, 7—12 tohoto zákona, omezuje ustanovení článku I. čís. 3 svrchu zmíněné novely, nabyvší účinnosti dnem 29. dubna 1924, vyloučení užití mimořádného práva zmírňovacího a přeměňovacího na odsouzení pro zločin podle zákona o trestání válečné lichvy, spáchaný osobou starší osmnácti let, leč by čin byl zločinem jedině proto, že vinník byl již potrestán pro přečin předražování. Nejvyšší jako zrušovací soud neshledal, že by nastalá změna v zákoně mohla býti obžalované na prospěch, a to z těchto úvah: Článek IX. uvozovacího zákona k trestnímu zákonu vyslovuje zásady, platící, jak všeobecně uznáváno, také pro pozdější zákony trestní, neznamenající než další výstavbu a doplnění obecného trestního zákoníka — dle nichž před platností nového zákona spáchané trestné činy a vyšetřování již zahájená mají býti posuzovány podle nového zákona, pokud není přísnější, než právo dřívější. V důsledcích této zásady dlužno ovšem používati shodných, zejména však mírnějších předpisů trestního zákona novějšího na všechny případy, třebas již vé stolici prvé rozhodnuté, ale právní moci nenabyvší, kde na př. následkem opravného prostředku spojeného s účinky kassatorními, nebo k žádosti o povolení obnovy trestního řízení dochází k novému rozhodování ve věci samé, buď že stolice opravná, shledavši v rozsudku porušení hmotného zákona, sama podle skutkových zjištění rozsudkových rozhoduje o vině, buď že vrátí věc do prvé stolice k novému jednání a rozhodnutí, nebo konečně v judicium rescissorium po povolené obnově, jak v případech §u 427 tr. ř. a pod. V případech však, ve kterých stolice opravná, přezkoumávajíc rozsudek, neshledává, že práva, plativšího v době vydání rozsudku, bylo použito nesprávně a nedochází tedy za platnosti zatím vydaného nového zákona, alespoň ne přísnějšího, k novému rozhodování, nemohou ustanovení zákona nového dojiti povšimnutí; kážeť právě, zásada zpětné působnosti mírnějšího nového zákona dle něho rozhodovati, kdežto pouhé posuzování správnosti rozhodnutí vyneseného za platnosti zákona starého — a jen k tomu nese se opravný prostředek v otázce viny — přirozeně nemůže se díti s hlediska zákona jiného. Nejinak má se věc v otázce trestu. I tu platí především právě vytčená zásada, pokud jde o to, zda soud stolice nižší zmýlil se v použití trestní normy, zejména trestní sazby, kde tedy rozhodnutí stolice nižší může býti zmatečno (§§y 468 čís. 3, 281 čís. 11, 344 čís. 12 tr. ř.). Vyměření trestu v mezích správně použité normy případně sazby podléhá opravnému prostředku odvolání. Byť pak bylo míti na zřeteli, že k odvolání přezkoumávají se otázky, spadající nikoliv pod striktní předpisy zákonné, nýbrž pod arbitrium soudcovo, takže výrok opravné stolice o odvolání obsahuje v sobě zároveň prvky rozhodování (při výši trestu na př. o tom, byl-li trest vyměřen úměrně dané míře zavinění), přece i tu smí se stolice opravná pohybovati pouze v rámci zákona, prvého soudce zavazovavšího. To je výslovně stanoveno v §u 295 tr. ř., dle něhož má se stolice opravná, rozhodujíc o odvolání, omeziti na body, odvoláním dotčené a při tom vycházeti z výroku soudu o vině obžalovaného a o trestním zákonu, jehož sluší použiti. Jestliže tedy zásadní právo nižšího soudu, použiti za podmínek zákonných (§§y 54, 55, 266, 260 písm. b) tr. zák.) mimořádného práva zmírňovacího, bylo — jako v případe přítomném — vzhledem k době spáchání trestného činu a vynesení rozsudku vyřáděno z použitelnosti výjimečným předpisem §u 16 zák. o trestání válečné lichvy, může také opravný soudce pouze v rámci, daném oním omezením, rozhodovati, byl-li trest vyměřen v náležitém poměru ku zavinění, aniž je mu volno z rámce toho vybocovati proto, že zatím suspense mimořádného práva zmírňovacího a přeměňovacího byla zmírněna, případně ohledně přečinů a přestupků proti zákonu o trestání válečné lichvy vůbec odpadla. Neboť v této příčině opravná stolice nerozhoduje, nýbrž zase jen přezkoumává a respektovati musí shodnost rozsudku s právním stavem, který byl pro něj závazným.

Citace:

č. 1626. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 367-369.